Psychologické aspekty svátku Halloween

‘Tis now the very witching time of night,

When churchyards yawn, and hell itself breathes out

Contagion to this world: now could I drink hot blood”

[William Shakespeare, Hamlet, cca 1600][1]

Třicátého prvního října oslavuje Mexiko[2], Brazílie, Skotsko, Austrálie, Nový Zéland, Puerto Rico, ale také Kanada a hlavně Spojené státy jeden z nejpodivnějších a také nejpopulárnějších pohanských svátků: Halloween. Tento svátek, který v posledním desetiletí proniká též do České republiky a překrývá se se svátkem „dušiček“, má svůj původ ve starověkém keltském zvyku oslavovaném už více než před 2 000 lety v severní Francii, Anglii a Irsku, ale v různých podobách ho nacházíme v mnohých náboženstvích a mýtech po celém světě. Téma, které tak vynáší na světlo, má pro zdravé fungování lidské psychiky nesmírný význam.

Keltsky se tento svátek nazýval samhain. Staroirské a též galické slovo samain znamená listopad, samfuin znamená konec léta, ale též konec „letního období“ (sám - summer, angl. léto, fuin, konec, západ slunce). Festival byl vlastně oslavou konce léta a sklizně v galické kultuře a zároveň začátkem keltského nového roku. Galický kalendář rozděloval rok na dvě poloviny, jednu temnou, počínající měsícem Samonios, a druhou světlou, počínající měsícem Giamonios. Samhain zahajoval vstup do temné poloviny roku. Oslavy nového roku trvaly tři dny: trinix-samo-nii (keltsky třídenní oslava). Keltský kalendář byl více v souladu se zemědělskými cykly než pohybem vesmírných těles; jeho báze je proto více psychologická než astronomická. Součástí rituálu bylo zapálení ohňů na vysokých vrších a rovněž rozhodnutí, která zvířata budou utracena, aby lidé mohli přežít tuhou zimu. V Irsku a Skotsku se tento den nazýval Féile na Marbh - festival mrtvých; zima s sebou zpravidla přinášela daň v podobě mnohých lidských životů. V dnešním Irsku a Skotsku se dodnes během této noci přiznává místo mrtvým a vyprávějí se příběhy zesnulých předchůdců. Podle keltské tradice se vlastně tehdy, když se jedna polovina roku překrývala s druhou, svět duchů (mrtvých) přiblížil ke světu žijících natolik, že to mělo za následek vznik neobvyklých (paranormálních) a často strašidelných jevů. Podle tradice se duchové během tohoto svátku procházejí mezi lidmi, z čehož vyplývá hodně konfliktních situací. Duchové však nejenom strašili a ničili úrodu, ale rovněž podávali druidům (keltským kněžím) zprávy o budoucnosti nebo podsouvali tajná doporučení ohledně výběru partnera pro manželství, počtu budoucích dětí, rodinných záležitostí, zásob na zimu apod.[3] Druidi stavěli obrovské vatry, kolem nichž se keltské rodiny shromažďovaly (symbolicky sjednocovaly) a přinášely oběti svým bohům, aby je tito ušetřili svého hněvu během dlouhé zimy. Během svátku se Keltové odívali do zvířecích kostýmů a nosili masky zvířat, čím se zdůraznil průnik animálního světa se světem lidským, čemuž dnes můžeme rozumět jako snaze o patřičné uznání důležitosti instinktivního aparátu. I když měly tyto oslavy hrůzný nádech, byly v nich také přítomny emoce přitažlivosti a fascinace. Účastník oslav tak prožíval rituál v jeho celosti; s pathosem, strachem, pokorou a úžasem.

Poté co si Římané podmanili většinu keltského území (kolem roku 43 před n.l.), tento svátek postupně splynul s římským svátkem feralia, uctívajícím pekelné síly a vzdávající hold všem mrtvým, a se svátkem pomony, tj. svátkem bohyně ovoce, ovocných stromů a sadů. Snad proto se dýně, pozdně dozrávající a jablko a sladké ovoce zachovaly až po dnešní svátek Halloweenu. Pomona, spolu s Numinou[4], byla ale rovněž bohyní temných lesů, bohyní inspirace a strážkyní lidí a jejich obydlí. Dohlížela na to, aby byl duch těchto chráněn před zlými silami. Kolem roku 800 n.l. už bylo keltské území podmaněno křesťany a židovsko-křesťanskou kulturou. Papež Gregor III. vyhlásil první listopad za svátek všech svatých (do té doby slavený 13. května), tedy svátek, při němž se uctívají mučedníci a bohem milovaní zesnulí, kteří v nebesích spatřili Boha. Následující den (2. listopad) byl později, kolem roku 1000 n.l. vyhlášen dnem svátku všech duší, pro ty zesnulé, kteří sice věřili, ještě však nebyli zcela očištěni od hříchů. Záměrem papeže bylo nahradit samhain ryze křesťanským svátkem. Mezi lidmi byla tradice natolik živá, že se mnoho symbolů a úkonů nakonec přeneslo do druhého listopadu. Ceremonie se nazývala all-hallows, nebo all-hallowmas (ze staroangličtiny alholowmesse Den všech svatých) a den před samhainem byl all-hallows eve, (anglicky eve – předvečer) odtud hallowe’en nebo halloween. Halloween se teprve poměrně nedávno oddělil od svátku všech svatých a posunul na 31. října, kde opět nabyl svůj „pohanský status“. To vše k nevoli svaté církve, která na svátky pohlíží v lepším případě jako na „nerozvážně blbnutí“, v horším jako na „uctívání ďábelské síly“.

Samotný svátek Halloween pochází z Irska a do Severní Ameriky doputoval někdy v polovině devatenáctého století. Během dvacátého století se pak rozšiřuje po celé západní Evropě. Součástí halloweenových oslav je nošení masek a kostýmů, zvláště pak strašidelných masek, navštěvování strašidelných domů, vyprávění hrozivých příběhu, sledování hororů a zakládání vater. Malé děti navštěvují své sousedy, straší je (trick-and-treat) a dostávají za to pomlázku, podobně jako u nás na Velikonoce[5]. Neoddělitelnou součástí Halloweenu je pak vyřezávání červených dýní do tvaru masky. V USA se to během Halloweenu doslova hemží kostlivci, duchy, čerty a různými strašidly. Američané zaplatí jen na kostýmech každý rok asi 5 miliard (!) dolarů. Další stovky milionu dolarů vydělají video půjčovny a kina. Halloween komerčně předčí i Vánoce.

Rituály a oslavy duchů, zemřelých či smrti nejsou ve světě ničím výjimečným. Kromě řeckých a egyptských rituálů vzpomeňme australský rituál alcheringa, indický rituál shraadh, tibetský festival zesnulých ullambana nebo čínský festival duchů zhongyuan jie.

Kdyby Halloween a jiné podobné oslavy vůbec neměly smysl a byly by jenom automatickým opakováním tradice, patrně by si nezachovaly takovou přízeň až do dnešních časů. Můžeme proto usuzovat na jejich nesmírnou psychologickou důležitost.  Nedávné průzkumy ukazují, že 1/3 dospělé americké populace věří na duchy, a z toho 20 procent dotázaných věří na čarodějnice a kletby. I když existuje malé procento nevysvětlitelných ukazů, díky nimž je musíme brát s respektem, podívejme se tady na možný psychologický důvod této víry [6].

Otázka smrti je stejně tak důležitá, jako otázka života. Smrt formuje náš život právě proto, že ho završuje. Je proto důležitou součástí života, právě tak jako jeho počátek. Smrt se objevuje spolu s životem. Neexistence vědomí sice znamená nesmrtelnost, ale zároveň neexistenci života, tedy smrt. Jen to, co je vědomím postihováno, skutečně existuje. Neživý svět „jen pro sebe“ je pro lidskou bytost zcela bezcenný.[7] Na to, aby započal existovat, se musí zrcadlit alespoň v jednom vědomí.  Zrcadlení světa ve vědomí může mít řadu podob a též různou kvalitu.  Svět, který vnímá Dalajláma, nebo svět zrcadlící se v malém dítěti od sebe dělí nejen míra znalostí, ale rovněž kvalita prožitku svobody.

Život je neodlučně spjatý se svou sestrou finalitou, konečností. Nedokážeme si ani představit, jak by život vypadal, kdyby smrt nebyla jeho součástí. Veškeré mravní a společenské zákony by se neexistencí smrti nekonečně zrelativizovaly. Jako vsechno, co postrádá svůj protipól, by se život bez završující smrti stal vězením degradující lidskou svobodu na nástroj poslední volby. Smrt vždy byla a vždy bude největší neznámou života. Implicitně se v ní odráží spravedlnost, která nemine nikoho. Psychologicky to znamená, že smrt a vše ,to, co je za životem’, tedy tak říkajíc v ,krajině duchů’, se nachází v nejhlubší temnotě, temnotě, odkud pronikají jen velice slabé hlasy. Možnost absolutního posouzení jejich pravdivosti je nám navždy odepřena, stále si k nim ale můžeme vytvořit vztah. Smrt zůstává nejtajemnějším objektem psychologických projekcí života.

Už od dob, co se u člověka vyvinulo symbolické uvažování, je smrt v lidském vnímání obdařena dvojí významem: (1) budícím strach z absolutního konce, nebo absolutního trestu a (2) očekáváním slastně pokračující existence: tedy, ráje. Pochopitelně na obojí se váže úzkost, jelikož jedinou jistotou je, že tajemná odpověď zůstává nejistá.[8] Tato duálnost vystihuje dva různé úhly pohledu: ego neboli jáské vědomí se na smrt dívá se strachem, protože pro něj znamená zánik a totální disintegraci a ztrátu toho nejzákladnějšího a nejposlednějšího – bytí. Nevědomí naopak - jak ukazuje mnoho mýtů - vnímá smrt jako fascinující radostný návrat do ráje. Podle mnohých tradic je tato věčná blaženost podmíněna povahou skutků činěných v průběhu života a slibuje trest za hříchy. Jak se tedy rozhodnout, ke kterému pólu se přiklonit?

Duchové pozůstalých mohou jediní znát odpověď na největší otázku. Proto je rituální kontakt s nimi nesmírně psychologický důležitý: pomáhá integrovat - zpracovávat - existenciální úzkost. Duchové v nevědomí skutečně žijí, což přeloženo do psychologického jazyka znamená, že obavy a vůbec vše, co otázku smrti provází, spočívá latentně v nevědomí. Jejich uznání a konfrontace s nimi se u pradávného člověka (tzv. primitiva) odehrává prostřednictvím projekce do okolního světa. Duchové a zemřelí tak mohou během Halloweenu strašit a honit. Už nemají podobu úzkosti a špatné nálady, strachu, či neurózy, ale nabývají konkrétních (objektifikovatelných) podob. Strach tudíž může být symbolicky odžit! Vágní a neidentifikovatelný sentiment nabývá lidských - antropomorfních - rozměrů. I když se jedná jen o určitou vývojou fázi stahování projekcí, přece jenom je velice důležitá. Svět duchů s lidským se vzájemně překryly.

Překrývání se světů duchů a lidí, které se děje na halloweenské svátky, odpovídá proto překrývání se hranic vědomí a nevědomí. Respektive zvýšení úrovně energie nevědomí, na což nemůže vědomí reagovat jinak než zvýšenou pozorností. Je to nevědomí a vše, co se „v něm ukrývá“, s čím jsme konfrontováni. Obsahy, kterých jsme si buď vůbec nebyli vědomí, nebo jsme je pečlivě popírali a odmítali jako absurdní, se teď objeví jako duchové a chodící zombie. V období Halloweenu je dokážeme přijmout za vlastní daleko snadněji. Vystavování se tomuto strachu v určitém, tomu vyhrazeném a ohraničeném období roku, do jisté míry odpovídá konfrotaci se strachem v kontrolovaných a bezpečných podmínkách psychoterapeutického sezení. Bezpečí ovšem není dáno přítomností terapeuta, ale celkovou atmosférou svátku. Skutečně, mnoho lidí si zvolí hororový film nebo knihu Stephena Kinga jenom během Halloweenu. Bylo by mylné se domnívat, že halloweenové svátky berou vážně jenom děti, protože se mnohokrát za pláštíkem smíchu a minimalizování skrývají hlubší pochybnosti a obavy i u dospělých. Okolnost, že si to mnoho z nás nepřipouští, ještě neznamená, že v hloubi duše se nás to netýká. Každý rituál působí nevědomě, a tedy do jisté míry i proti naší vůli. Pochopitelně děti jsou blíže instinktivní sféře, jsou tedy mnohem citlivější k působení nevědomí, prožívají tedy Halloween a všechno, co k tomu patří, mnohem hlouběji.

Jistá atavistická identifikace lidí se svými zvířecími předky nebo s různými strašidly a příšery, tak typická pro svátky Halloweenu, se dá psychologicky interpretovat jako snaha o proces integrace nevědomí. Jde o proces fylogenetické regrese, kdy se ego-vědomí dostává do kontaktu s animální (a tedy bazální) formou instinktu. To samo o sobě evokuje strach z deintegrace; vědomí najednou pocítí úzkost, protože dlouhý proces evoluce jakoby střemhlav padl zpět do svých počátků. Navázat vztah s vnitřním zvířetem, které v nás vyvstane je však nesmírně důležité. Instinkty, o kterých se „moderní“ člověk domnívá, že je jednou provždy překonal, ve skutečnosti nikdy nezmizely, jen v nevědomí tiše plavou jako latimérie v hlubinách oceánu.

Nejedná se o pouhé vystavování se strachu, ale o vysoce promyšlený přírodou řízený proces proměny. Sestup do nevědomí a konfrontace s „duchy“, má totiž symbolickou dimenzi. Protože symbol vždy zahrnuje neurčitelnou a nepochopitelnu část, znamená to, že konfrontace s ním vždy také působí tajemně. Vystavení se mu proto znamená ponořit se do očistné a léčivé lázně, kterou nevědomí představuje. Vědomí je tak vystaveno instinktivnímu procesu proměny. Dávný člověk toto velice dobře rozeznal, a proto přistupoval ke „svým“duchům a zesnulým s patřičnou vážností. I když to, co dnes nazýváme nevědomím, on nazýval světem duchů, považoval ho za zdroj své moudrosti. Skrze něj získával sílu a moudrost potřebnou ke zvládání života ve hmotném těle včetně všech peripetií, jež z toho vyplývají. Prostřednictvím mýtů a rituálů vyvolával své duchy, aby mu pomohli rozšířit obraz světa až za hranice jeho života. To, že jim skutečně věřil, mu umožnilo čerpat ze živé studnice nevědomí sílu, která je mnoha moderním lidem odepřena. Jen málo kultur propracovalo institut kontaktů se smrtí do takové podoby jako staří Egypťané. Úkolem egyptských mystérií bylo iniciovat živé do života „po“ smrti. Tento život po smrti však můžeme chápat jako iniciaci do života, který je opakem smrti, tedy – v psychologickém smyslu – do života překonávajícího předchozí stav nevědomí, temnoty a ignorance. Smrt je z tohoto pohledu vlastně nedokonalým životem, životem bez vědomí, tedy bez přítomnosti božství. Tyto paralely najdeme v antických rituálech i pozdějších tradicích křesťanství a jiných náboženství. Bardo Thödol může být rovněž považováno za nauku, jejímž cílem je iniciovat duši do své původní božské podstaty, kterou ztratila během narození.[9] Proto je spirituálního klimaxu dosaženo v momentu vypršení života. Rituál vnímal život a smrt v intencích jejich symbolické konotace, protože projekce, jež se na smrt vážou, nikdy nemohou být konkrétní, jasné a racionálně vyčerpatelné. Komunikace skrze symbol není banální hrou, při níž se vyvolávají duchové, ale těžkým úkolem, kdy se jáské vědomí vztahuje ke skutečnému světu, světu naléhavě vyžadujícího morální dimenzi.

Halloweenové svátky jsou velice zjednodušenou formou iniciací do světa „po“ smrti. Druidští mniši jen velice instinktivně zprostředkovali to, co je v Bardo Thödol teoreticky rozpracováno do nejmenších podrobností. V obou případech se jedná o snahu být vědomě přítomen iniciaci do nového života. Jungovská analýza je vlastně jistým druhem takovéto iniciace v tom smyslu, že napomáhá integraci struktury bytostného Já do vědomí. Jung říká: „Toto pronikání do spodních složek vědomí je svým způsobem maieutika v sokratovském smyslu vynášející na povrch psychické obsahy, které byly doposud jen ve stádiu zárodku, subliminální, a proto ještě nenarozené“.[10] Život „před“ narozením odpovídá původní, nevědomé celosti, absolutnímu dobru v platónském smyslu. Duše, která se rozpomíná na svou původní božskou podstatu, se vlastně znova narodí. Hlubinná psychologie považuje transformaci doslova za znovuzrození. Navázáním dialektického kontaktu s archetypálními silami se dostává lidské moudrosti nejvyšší úrovně.  Primitivní člověk měl oproti modernímu člověku tu výhodu, že rituální kontakt s archetypy byl pro něj samozřejmou součástí života. V tomto směru byl mnohem moudřejší než „moderní“ člověk, ktery zbožštil racionalitu do takové míry, že se slepě vystavil archetypálním energiím. Archetyp, jako zdroj energie, se nedá ,odmyslet’ žádným trikem. To ani není cilem, vytvoření vztahu k archetypu je nejméně komplikovanou formou bytí.

Tzv. primitiv totiž žil v dialogu se svými archetypy, komunikoval se svým nevědomím, tím byl u něj zabezpečen plynulý psychický vývoj. Carl Jung píše: „Zatímco člověk, který postrádá víru, kráčí v ústrety nicotě, ten, který vložil svá očekávání do archetypálních sil, následuje cestu života v ústrety smrti. Oba se samozřejmě ocitají v nejistotě, jeden však žije život proti svým instinktům, druhý v souladu s nimi“.[11] Když naopak těmto archetypům - nebo chcete-li duchům - není věnována vědomá pozornost, pak se mohou obrátit proti přirozeným instinktům. Jak může být archetyp smrti nebezpečný, když se neuzná jeho symbolický rozměr, ukazuje James Hillman ve své knize Duše a sebevražda.[12] Nerozpoznání symbolického rozměru smrti a jejích nároků vede k archetypálnímu posednutí vyvolávajícího touhu po sebevraždě. Smrt a znovuzrození může být pociťováno jako tělesná nutnost, duše však nic jako tělo nepozná, proto každé její nutkání je vlastně archaickou touhou po transformaci. Pak je úkolem pochopit, že naše tělo nemusí zemřít, že jen stare v nás umírá, aby mohlo být nastoleno nové „duchovní tělo“. Když následujeme archetyp příliš konkrétně, ocitáme se rovněž v konkrétním, tělesném zajetí jeho vlivu, když ho však dokážeme nahlédnout symbolicky, můžeme archetypální energii sublimovat a transcendovat tělo a nedorozumění, které z jeho počitků vyplývají. Fyzická destrukce neboli fyzické řešení konfliktů pak není zapotřebí. Práce na obsahu archetypu [smrti] tudíž vede k životu.

Duchové, tedy ty nerozpoznané obsahy lidské psýché, které nás pronásledují, a to, jestli je nás život bezpečný nebo ne, spadají do oblasti toho, čemu hlubinná psychologie říká stín. Tedy za hranici viditelnosti [vědomím]. Čím více jsou v tomto stínu, tedy čím více jsou zatlačeny do nevědomí, tím větší je jejich destruktivní potenciál. Halloween nás učí, že vědomým přístupem k tomuto „nebezpečí“, ať už je to zesměšňováním, ridikulizací nebo prožitkem hlubokého strachu, se dokážeme s otázkou smrti lépe vyrovnávat.

Tady se dostáváme k fenoménu, který v poslední době už není ryze americký; a sice k fascinaci brutalitou a násilím. Touha věčně se zabývat sledováním brutálních filmů nebo hraním násilných počítačových her vypovídá o vědomém podceňování tematiky smrti. Vypovídá tedy něco o povaze nevědomých obsahů americké psýché. Když je vědomí odňata možnost projevu přirozené agrese, je pravděpodobné, že se tato energie hromadí v nevědomí. To, co je opominuto vědomě, vyvolává posedlost: nevědomé nutkání ke konfrontaci. Tento psychologický jev se nazývá kompenzace. Jde o instinktivní snahu přivést na světlo vědomí to, co je opominuto. Podobně jako vede přehnaná sexuální zdrženlivost k erotickým fantaziím (nebo dokonce nutkavým aktům) a přemrštěné diety k impulzivnímu přejídání, vede přehnané ulpívání na životě k zesílení jeho protipólu: smrti! Příroda se snaží o rovnováhu, a proto přivádí do vědomí stále oba póly, z nichž se skládá. Odmítané i žádoucí se v něm musí spojit, jestliže má být dosaženo kýžené psychické svobody. Jinymi slovy instinktivnim a společenským nárokům se musí dostat reflektivní harmonizace, musí se spojit uprostřed psychického pole, uvnitř transsubjektivní reality. Přesně tak, jak se během samhain spojil svět duchů se světem lidským, aby mohl člověk přežít krutou zimu, ne roztřesený strachem ze smrti, ale spokojený a posílený, protože mu duchové sdělili přesně to, co potřeboval vědět.

Literatura

  1. Adler, Margot (1979, revised edition 2006) Drawing Down the Moon: Witches, Druids, Goddess-Worshippers, and Other Pagans in America Today. Boston, Beacon Press.
  2. Eliade, Mircea, Šamanizmus a nejstarší techniky extáze, HOT Argo, Praha, 1997.
  3. Hillman, James, Suicide and the soul, New York: Harper Colophon, 1977.
  4. Hutton, Ronald. The Pagan Religions of the Ancient British Isles: Their Nature and Legacy, Oxford, Blackwell.
  5. Jakubisko, Juraj, Perinbaba, 1985 (film).
  6. Jung, C. G., Memories, Dreams, Reflections, Vintage Books, New York, 1961.
  7. Jung, C. G., The Soul and Death, 1934 in CW 8, Princeton University
  8. Jung, C. G., Psychological Commentary on ‘The Tibetian Book of the Dead’, 1935, in CW 11, Pronceton University Press, New York.
  9. MacKillop, James (1998). Dictionary of Celtic Mythology, Oxford University
  10. Rogers, Nicholas, Coming Over: Halloween in North America, Halloween: From Pagan Ritual to Party Night, New York: Oxford University Press, 2002.
  11. Tillich Paul, Gomes Peter J., The Courage to Be, Yale University Press, Yale, 2000.

[1]Této noci bosorské, skrz hřbitova chřtán - peklo chrlí, tu nákazu co svět zdrtí: teď opíjet mohu se horkou krví“. (volný překlad z angličtiny autor)

[2] Španělsky Día de los Muertos

[3] První zmínka o Druidech - druidae (Δρυΐδαι) pochází z druhého století (Soton Alexandrijský), tedy období, kdy byl jejich institut zároveň římským státem postupně potlačen. Jejich existence však sahá hluboko do období před Kristem. Kořenem slova druid je „dub“, též „pevný“. Věřilo se, že Druid měl schopnosti umožňující mu nepodlehnout ničivé síle temnoty a prázdnoty. Jejich náboženství bylo polyteistické a bylo založené na víře v léčivou sílu přírody. Různé stromy, živly, jako oheň, kameny a jiné předměty, též řeky atd., měly schopnost duchovní proměny. Jednalo se vlastně o formu animismu. Užívali symbolických prostředků, jako je rituál, vyprávění příběhů a mýtů, hudba, písně a techniky extáze. Základním úkolem druidské léčby bylo najít zbloudilé duše a přivést je zpátky na zem, tedy to, čemu dnešní psychologie říká transformace. Druidi byli duchovními poradci a filosofy, kteří znali tajemství přírody, a mohli tak pomáhat se životními problémy. Druidi byli vlastně šamany v pravém slova smyslu. Více Eliade Mircea, Šamanizmus a nejstarší techniky extáze, HOT Argo, Praha, 1997.

[4] Odtud slovo numinózní (numinosum).

[5] Tradice “trick-and –treat” pravděpodobně pochází z období, kdy děti chudých Irů chodily od domu k domu a přály lidem požehnání, za což si vysloužily jídlo.

[6] Zdroj: Rochester, N.Y, Business Wire, 2008.

[7] Kazatel, 9:5, „Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic“ (...) Bible Kralická.

[8] Podle Tillicha nezpůsobuje největší úzkost strach z trestu, ale nepřítomnost příslibu trestu nebo odměny, jakožto záruk, že v životě je obsažen význam. Tillich Paul, Gomes Peter J., The Courage to Be, Yale University Press, Yale, 2000, s. xxii.

[9] Jung, 1935, par. 841-2.

[10] Ibid.

[11] Jung, 1961, s. 306.

[12] Česky, Hillman, 1997.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

© Copyright 2023. All rights reserved Róbert Blažek - Web Development & Design