"Když jsem byl zabrán v předběžných přípravách na mou knihu Wandlungen und Symbole der Libido, četl jsem o skrýši kamenů duši??  poblíž Arlesheimu a také o australských Churiganech. Najednou jsem si uvědomil, že jsem měl zcela jasný obraz takového kamene, ačkoli jsem nikdy neviděl žádné jeho zobrazení. (...) Spolu s touto vzpomínkou, ve mně poprvé vyvstalo přesvědčení, že v duši existují archaické komponenty, které nevstoupily do individuální psýché žádnou z přímých tradičních linii".[1]

Jungovy teorie doznaly za jeho života mnoha změn. Jung nikdy neváhal obohacovat své znalosti a teoretické koncepty, a proto žádná z jeho teorií by neměla být brána jako něco, co je „tesané do kamene“.[2] Věda, podobně jako umění, je neustále se proměňující věc, říká Jung. To platí obzvláště také o konceptu archetypu. I když od doby, kdy Jung poprvé formuloval teorii archetypů uběhlo téměř sto let, stále platí, že patří mezi nejrevolučnější teorie moderní psychologie. Svou komplexností zasahuje do oblasti kulturologie, antropologie, biologie, ale též filosofie a teologie. Pokud jsou její premisy opravdu správné, pak veškeré lidské vědomí a psychická skutečnost vůbec závisí na univerzálních - objektivních - faktorech, které jsou nejenom neosobní a transcendentní, ale také existující před člověkem (a priori) a to nejen před jeho psychickým životem, ale též před jeho existencí jako druhu a dokonce existencí světa jako takového. Jung začal už kolem roku 1911, když psal Psychologii nevědomí[3], nabývat poznání, které rozvíjel dalších 50 let. Pojem archetypů jako stěžejního pilíře jeho teorie kolektivního nevědomí se tak v jeho práci vyvíjí s tím, jak Jung nabývá větších empirických zkušeností a teoretického poznání, ale také větší odvahy prezentovat své objevy „vědecké“, a tedy velice skeptické post-osvícenské obci na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jen letmo zde načrtneme některé myšlenkové zdroje, ze kterých Jung čerpal.

Jungův génius totiž nespočíval v tom, že objevil dosud netušené, nýbrž ve schopnosti integrovat poznání širokých vědních oborů a sjednotit je na poli psychologickém. Jung - samozřejmě kromě němčiny - četl plynně řecky a latinsky, též francouzsky a anglicky; když to zkombinujeme s jeho touhou po poznání, fotografickou pamětí a nevídanou intuicí, dostaneme eklektické dílo, předkládající ucelenou teorii, která byla takřka po staletí filosofickými velikány jenom „podprahově“ tušená. Během svého života, kdy Jung rozvíjel koncept archetypu, nechal se inspirovat mysliteli, zaměřenými na empirický výzkum, jakými byli Schneider, Portmann (Gestalten), Fouillée (idées-forces), Lorenz (innate schemata), Kellogg, Lévy-Bruhl (representations collectives), Hubert, Mauss, Stirnimann (anticipations), Ehrenfels (Gestalten), Wertheimer, Wundt, Bastian (elementary thoughts), Spitz, Bachelard, a mnohými dalšími. Mnoho jeho filosofických závěrů a cest bylo dlážděno poznáním myslitelů, jako byl Immanuel Kant (kategorie), Schopenhauer (vule), Bergson (eternels incrées), Nietzsche, Hegel, Hartmann (nevedomi), Carl Carus, J. Buckhardt, nebo Freud (archaické pozůstatky), James, Helmholtz, ale také Driesch, Stahl, Haeckel, s mnoha dalšími.

Archetyp není Jungův vynález per se, byl to ale on, kdo ho začlenil do jedinečného teoreticko-praktického rámce.  Rozumem probádané jádro teorie archetypů se objevuje už v předsokratovské řecké filozofii, jasnějších kontur nabývá ve filosofii Sókrata a později Platóna, odkud se přes Plotina dostává k otcům křesťanské teologie, jako byl Aurelius Augustinus, následně též k mystikům typu Eckharta, Boehma, či Paracelse, ze kterých Jung výrazně čerpal. S filosofického hlediska tak můžeme Junga považovat za představitele idealismu, i když by to on asi sám výrazně odmítnul.[4]

Hluboké poznání a chápání světa nikdy nemůže spočívat jenom na osobním, a tedy velice subjektivním názoru, ale musí vycházet z historických základů dosavadních znalostí. To pozorujeme i u filosofů navzájem si protiřečících. Kazdý z nich buduje na pozemku toho předešlého, a proto každý filosof do velké míry vysvětluje svého učitele. Ani u Junga tomu není jinak: jeho teorie je výsledkem tisíciletého vývoje lidské snahy o racionální uchopení transcendentního světa prostřednictvím rámce, který je utvářen lidským duchem od dob mytické jednoty, …zároveň je nutno připomenout, že u něj proto ani nekončí. Štafeta se musí opět předat dál.

Jung vzkřísil pro potřeby psychologie mnoho pojmů: kolektivní nevědomí, synchronicita, kompenzace, entelechie, paradox, enantiodromie, self (neboli Bytostné já), životní energie (libido) a další. Archetyp se zřídka objevuje v Jungově teorii jako izolovaná idea, nýbrž zpravidla jako součást komplexní teorie kolektivního nevědomí.

Jungův pojem archetypu, jak už bylo řečeno, podstoupil řadu proměn jak po stránce formální, tak funkční. Během období od roku 1911, kdy mluvil Jung o archetypu jako o „primordiálním obrazu“ až po sklonek svého života, kdy archetyp chápal jako „psychoid“, se Jung věnoval intenzivnímu studiu, základní jádro jeho teorie – a sice že archetyp je apriorní formou kolektivního nevědomí - se však až tak podstatně nezměnilo.

Už roku 1910 psal Freudovi, že si všiml jisté paralely mezi mýtem o Antikristu a fantazií své osmnáctileté židovské pacientky.[5] Jung se po celý život držel objevů, které učinil na počátku své kariéry, a s přibývajícími znalostmi svoji teorii amplifikoval a prohluboval, nicméně základní obraz zůstal neměnný. Roku 1911 Jung poprvé mluví o „primordiálních obrazech“ přebývajících v kolektivním nevědomí, používaje terminologie Jakoba Burckhardta (Urbild, také urtumliches Bild)[6] Za tyto obrazy Jung považoval mytologémy a motivy legend, které koncentrovaly univerzální lidské mody do obrazů a pozorovatelných vzorců. O šest let později, v roce 1917, Jung zmiňuje „dominanty kolektivního nevědomí“ či „uzlové body“ [7] nabité energií, jejíž souhrn vytváří kolektivní nevědomí; „zděděné možnosti lidské imaginace“.[8] Teprve o dva roky později, v červenci 1919, na symposiu na téma „Instinkt a nevědomí“ v Bedford College Londýnské univerzity použil Jung poprvé termín archetyp. Říká: „(…) v nevědomí nalézáme rovněž vlastnosti, kterých nenabýváme individuálně, ale které jsou děděny, např. instinkty jakožto puzení konat z nutnosti, bez vnější vědomé motivace. V této ,hlubší’ vrstvě můžeme rovněž nalézt apriorní, vrozené formy ,intuice’, jmenovitě archetypy vnímání a poznávání, které jsou nezbytnými apriorními předpoklady všech psychických činností.  Podobně jako instinkty člověka pudí k specificky lidskému způsobu bytí, tak také archetypy podmiňují vnímání a poznávání ve specifických lidských vzorcích.“[9]

Tyto nevědomé archetypy „percepce a aprehence“ definoval jako a priori determinanty podmiňující veškeré psychické procesy. Zatímco instinkt určoval jednání, archetypy vnímání, byla tak mezi nimi podobnost. Archetyp byl obrazem instinktu.

Jung měl klasické vzdělání a byl důvěrně obeznámen s teologií Augustinovou i Platónovou. Pojem archetyp sahá až do doby učení o idejích (eidos) Platóna, který připisoval původ teorie o anamnesis (ἀνάμνησις) Sokratovi (Phaedo) a Parmenidovi. Podle všeho převzal Jung výraz archetyp z díla Corpus Hermeticum, napsaného Hermem Trismegistem (100 n.l.)[10], z díla „Bůh je archetypální světlo“, taktéž z díla Dionýsa Aeropagity (500 n.l)[11], De divinis nominibus: „...říkají, že Bůh je archetypální kámen“.[12] Archetypy jsou zde latinsky nazvány „primitivae formae“ - prapůvodními formami. Dále termín, kterým byl Jung inspirován, najdeme v Sv. Irenaeovi: „Stvořitel světa nestvořil všechny věci sám ze sebe, ale z archetypů mimo něj“.[13]

Augustin, který navázal na Platónovu teorii, rozvinul učení o „božských idejích“ či „prototypech“ jakožto „praformách nebo stálých a neměnných příčinách reálných věcí, kteréžto neexistují samy o sobě; jsou tedy v důsledku věčné a stále stejné o sobě a jsou obsaženy v božské inteligenci“.[14] Byly to tak především „prvotní ideje“ (ideae principales) sv. Augustina, které vedly Junga k převzetí slova archetyp: „...sunt namque ideae principales formae quaedam, vel rationes rerum stabiles atque incommutabiles... “[15] Idea principialis může být doslova přeložena jako archetyp.

Zpočátku užíval pojem archetypu u statických „motivů“, které bylo možné vyjádřit v obrazech, jindy přirovnával archetypy k nevědomí. Jung: „(…) výstupy pocházející z nevědomí mají blízko k mytickému. Na základě všech těchto znaků lze soudit, že duše se vrství do určité míry historicky, přičemž vrstva nejstarší odpovídá nevědomí“.[16] Postupně Jung rozšířil definici archetypů na statické reprezentace, dynamické procesy a rovněž na psychoidní faktory. V roce 1919 Jung píše: „Ačkoli dítě nemá žádné vrozené ideje, má nicméně mimořádně vyvinutý mozek. (…) Tento mozek dědí po svých předcích; jde o úložiště psychického prožívání celého lidského pokolení. V mozku působí jak instinkty, tak praobrazy, které byly vždy základnou lidského myšlení – hotová pokladnice mytologických motivů“.[17]

V roce 1917 upřesnil funkci vztahu archetypu a instinktu a doplnil ji o dynamický aspekt: „(…) archetypy jsou zkrátka formy, kterých instinkty nabývají. Z živého pramene instinktu proudí vše, co je tvořivé; a proto nevědomí není pouze podmíněné historicky, nýbrž je samo zdrojem tvořivých podnětů“.[18]

Jung varuje před tím, aby byly archetypy chápány jako konkrétní obsahy či obrazy: „Setkávám se stále znovu s nedorozuměním, že archetypy jsou určeny obsahově, tj. že jsou jakýmsi druhem nevědomých ‚představ‘. Je proto nutno znovu zdůraznit, že archetypy nejsou určeny obsahově, nýbrž pouze formálně, a to nakonec jen velmi podmíněným způsobem. Obsahově je určen praobraz prokazatelně jen tehdy, je-li vědomý, a tudíž naplněn materiálem vědomé zkušenosti. Jeho formu naproti tomu lze ... srovnat se systémem os krystalů, který do jisté míry preformuje utváření krystalů v matečném roztoku, aniž sám má hmotnou existenci. Ta se projevuje teprve ve způsobu ukládání iontů a pak molekul. Archetyp sám o sobě je prázdný, formální prvek, který je jen jakási facultas praeformandi, jakási a priori daná možnost formy představy. Nedědí se představy, nýbrž formy, které v tomto ohledu přesně odpovídají rovněž formálně určeným instinktům. Právě tak málo jako existence archetypů o sobě se dá též dokázat existence instinktů, pokud se tyto instinkty neprojeví in concreto.“[19] Nebo jinde: „Archetypy jsou ony faktory a motivy, které řadí psychické elementy do určitých obrazů. Existují ,předvědomě´ a tvoří nejvlastnější strukturu lidské duše jako takové. Je možné je přirovnat k nenázorné, potenciální existenci krystalové mřížky v mateřském roztoku. Obsahy kolektivního nevědomí jsou tak ve vědomí zastoupeny jako typické sklony a způsoby vnímání a chápání. Jedinec je zpravidla pojímá jako závislé na objektu, a to v podstatě nesprávně, neboť pocházejí z nevědomí a působením objektů jsou jen vybavovány.“[20]

Archetypy jsou tak živými orgány duše: „nástroji, které jsou přítomné v každé psýché, jsou nevědomé, přesto však jde o aktivní a živé dispozice, (…) které vykonávají a neustále ovlivňují naše myšlení, pocity a konání“.[21] Archetypy jsou „systémy připravenosti konat a současně obrazy a emoce,” píše Jung v roce 1931.

Jungovy archetypy jsou též jistým druhem Kantových kategorií, neomezující se na poznávání, ale zahrnující také city (emoce). V této době Jung zdůrazňuje nejen jejich apriorní povahu, ale rovněž jejich biologický základ. Archetypy možná „(…) existují i u zvířat, neboť spočívají ve zvláštnostech živého organismu jako takového.“[22] Zatímco kategorie byly jen formální struktury a čisté koncepty poznávání, Jungův archetyp je „dynamizmem, který dává pocítit svůj vliv v numinóznu a fascinující moci archetypálního obrazu (…) archetyp je duchovní cíl, k němuž se upíná veškerá přirozenost člověka“.[23] Jung postuluje jejich numinózní povahu jako „spiritualní“ funkci archetypů: „(…) když se objeví, provází je charakteristická numinózní povaha, kterou lze jedině popsat slovem ,duchovní’ “.[24] V téže eseji Jung zpochybňuje jejich ,psychickou’ esencialitu a hovoří o archetypech jakožto o organizátorech obrazů a myšlenek, „a to je vždy nevědomý proces, který lze rozpoznat teprve zpětně. Tím, že asimilují ideační materiál, jehož původ ve fenomenálním světě nelze popřít, stávají se viditelnými a psychickými. Jsou proto zpočátku rozpoznány jako psychické entity a takto jsou také brány, stejným právem, s jakým u fyzikálních jevů bezprostředního vnímání vycházíme z euklidovského prostoru. Máme-li ovšem vysvětlit duševní jevy s minimálním stupněm jasnosti, jsme nuceni předpokládat, že archetypy musí mít i svoji nepsychickou stránku“.[25]

A konečně, archetyp je psychoidní; v dopise W. Paulimu píše Jung: „svoji existenci dává najevo nejen v poloze duševní-subjektivní, ale rovněž poloze fyzické-objektivní; jinými slovy, je možné, že lze prokázat, že jde jak o psychickou vnitřní událost, tak i fyzickou vnější událost (…) fyzická a psychická matrice jsou totožné.“[26]

Literatura

1. Adler, G., “C.G. Jung, Letters, 1906-1950”, Princeton University Press, 1961.
2. Areopagita, Dionysios, “Listy o mystické theologii”, Praha, Oikoymenh, 2005.
3. Augustin sv., “De div. quaest.” 83, qu. 46; 2, M.L. 40: 30 / Peemans, V.,J.,: “Synopsis Theoriae Philosophicae, Ex SS, Patribus” Libro de diversis quaest. 83, q. 46.
4. Bourke, V. J., “The Essential Augustine”, Hackett Publishing Co., 1981.
5. Burckhardt, J., “Briefe an Albert Brenner”, Basel, 1918.
6. Hermetica, ed. Scott, I., s. 140/”Dionysius, On the Divine Names” (pr. C. E. Rolt), s. 62, 72.
7. Irenaeus, “Adversus haereses” II., 7, 5.
8. Jacobi, J., “Complex/Archetype/Symbol: in the Psychology of C.G. Jung”, Princeton University Press, 1959.
9. Jacobi, J., Psychologie C. G. Junga , Psychoanalytické nakladatelství, 1997.
10. Jung, C. G., “A Psychological Approach to the Dogma of the Trinity”, Princeton University Press, New York, 1948.
11. Jung, C. G., “Concerning Rebirth”, in “The Archetypes and the Collective Unconscious”, CW 9i, Princeton University Press, 1973.
12. Jung, C. G., “Mind and Earth”, in CW 10, Pantheon Books, New York, 1964.
13. Jung, C. G., “On the Nature of the Psyche”, 1947, Pantheon Books, New York, in CW 8, pars. 414f.
14. Jung, C. G., “Psychological Aspect of Mother Archetype”, 1938/1954, Pantheon Books, New York, in CW 9 I., 1938.
15. Jung, C. G., “Psychological Types”, Princeton University Press, 1921, (Collected Works of C.G. Jung, Vol.6).
16. Jung, C. G., “Symbols of Transformation Vol. II.”, Harper & Brothers, New York, 1956, in CW 8, par. 339.
17. Jung, C. G., “The Psychological Foundations of Belief in Spirits”, 1919, in CW 8, Pantheon Books, New York, 1962.
18. Jung, C. G., “The Psychology of The Transference”, Princeton University Press, New York, 1946.
19. Jung, C. G., “The Structure and dynamics of the Psyche”, Pantheon Books, 1960, (Collected Works of C.G. Jung, Vol.8).
20. Jung, C. G., “The Structure of the Psyche”, Pantheon Books, New York, 1962.
21. Jung, C. G., ”Die Psychologie der unbewussten Prozesse”, s. 118 (cf. Two Essays on Analytical Psychology, p. 66).
22. Jung, C. G., „Die Probleme der modernen Psychoterapie“ v Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929, Eng.: Problems of Modern Psychotherapy, Pantheon Books, New York, 1929.
23. Jung, C., G., Duše moderního člověka,  Praha, Atlantis 1994.
24. Jung, C., G., Memories Dreams Reflections, s. 22-23, 1961.
25. Jung, C., G., Wandlungen und Symbole der Libido, 1912.
26. Mead., G.R.S., “Thrice Great Hermes: Studies in Hellenistic Theosophy and Gnosis”, (3 Vol.), London: Theosophical Publishing Society, 1906.
27. Meier, C. A., “The Pauli/Jung letters, 1932-1958”, Princeton University Press, New Jersey, 1992.
28. Nagy, Marilyn, Philosophical Issues in the Psychology of C.G.Jung, New York Press, 1991.
29. Shamdasani, S., „Jung and the Making of Modern Psychology, The Dream of a Science“, Cambridge, 2003.