Odvrácená tvář amerického hrdiny[1]

“…Sweetheart sweetheart are you fast asleep? Good.
'Cause that's the only time that I can really speak to you.
And there is something that I've locked away
A memory that is too painful
To withstand the light of day...[2]” [The Hero’s Return, Pink Floyd]

Ve své slavné knize Hrdina tisíce tváří Joseph Campbell popisuje hrdinu (řecky ἥρως) jako polobožskou bytost (často potomek boha a člověka), která opouští (2) svůj každodenní život, aby (2) podstoupila cestu do zvláštního světa, kde je (3) vystavena různým nebezpečným nástrahám, zkouškám a bitvám; musí překonat strach, aby mohla získat (4) dar nesmírného významu. Hrdina, sám už navždy proměněný svým dobrodružstvím, získává (5) živou vodu, zázračnou sílu, vědomost o tajemstvích života a smrti, léčivý elixír a podobně, ty pak (6) přináší zpět do světa svého původu a (7) obohacuje jimi svou komunitu.[3] Hrdina na svých cestách často utrpí bolestivou újmu, musí přinést oběť, aby nakonec cosi získal. Zjednodušený model hrdinské cesty je: utrpení, smrt, zmrtvýchvstání.[4] Někteří hrdinové se vydávají hledat lék, jiní vysvobodit princeznu, kterou unesl drak, jiní se na hrdinské cestě ocitají, aniž by měli ponětí o svém hrdinském poslání. Společným prvkem všech hrdinských osudů je, že i když jsou již od narození vystaveni smrtelnému nebezpečí, nakonec přežijí a dostojí svému poslání.

Mýtus o hrdinovi je nejrozšířenějším a patrně i nejstarším mýtem vůbec. Nacházíme ho už v africké a australské mytologii, u kultur Májů a Inků, ve starém Egyptě, Mezopotámii, antickém Řecku a Římě. Hrdinem byl Osiris, Achilles, Theseus, Herkules, Prométeus, Perzeus, Oidipus, Jonáš, ale také Adam, Mojžíš, Kristus či Buddha. Hrdinami jsou rovněž král Artur, Robin Hood, Ivanhoe nebo Juraj Jánošík, ale i Frodo a Harry Potter. Hrdina má v našem životě skutečně tisíce tváří. Z mýtu, pohádek a knižní tvorby se přenesl do moderní kinematografie, kde zvláště ve Spojených státech, ale také v Rusku a Indii, nabývá podoby dokonalého „nadčlověka“. Vzpomeňme [původně] komiksové postavy Batmana, Spidermana, Supermana, dále Ramba, Terminátora, Nea z filmu Matrix nebo Luka z Hvězdných válek.

Hrdina je starý jako lidstvo samo, proto je i jeho psychologická potřeba rovněž tak stará. Můžeme se ptát, proč je vůbec potřeba jakékoli mytologie tak důležitá. Co je v ní tak přitažlivého, že neustále přitahuje zájem lidských tvorů? Jaká je funkce heroického mýtu v „moderní době“, nebo je lidské psýché pojem „modernost“ vlastně neznámý? Abychom pochopili tento fenomén, musíme se podívat, jak vnímal mýtus dávný člověk. „Mýtus v primitivní společnosti, tedy ve své původní živoucí formě, není pouhou vyprávěnou pohádkou, ale žitou realitou. Ve své povaze není vynálezem, jako to dnes nacházíme v románech, ale živou skutečností, o níž se věřilo, že se skutečně v pradávných časech stala, a která od těch dob ovlivňuje svět a osudy lidí“, říká proslulý odborník na mytologii Karl Kerényi. (1949) Mýtus je tedy pro „primitiva“ absolutním prožitkem, jemuž věřil úplně, tak říkajíc nekriticky, ale z důvodů hlubších, než dokázal sám obsáhnout.[5] Mytologie byla pro něj vírou v pravém slova smyslu. Co tuto víru způsobuje, se pokusil vysvětlit švýcarský psycholog Carl Gustav Jung. Podle něho je mytologie výsledkem projekcí nevědomých duševních pochodů na objektivní příběh, podobně jako je tomu u snu nebo fantazie. U mytických postav mohou být jednotlivé duševní ůkony - afekty, emoce, ale i vjemy a myšlenkové pochody - rozpoznány a může se k nim vytvářet vztah (relace). Tím se jednotlivé duševní obsahy diferencují a formují, jedná se tedy o psychologický vývoj. Zrod každé funkce se zprvu objevuje jako projekce. A odsud se může začít cesta návratu ke svému zdroji. Jestliže není původ projekce rozpoznán, pak je mýtus vnímán jako skutečná historická událost – odtud ona „osudovost“ mýtu. Duše člověka je přirozeně „mýtotvorná“, protože hledá sebevyjádření skrze příběh. Duše vytváří smysluplné struktury ne proto, že objektivně existují, ale proto, že jsou jejím vlastnictvím. Když se středověký astrolog zadíval na hvězdné nebe, neviděl tam chaoticky rozptýlené hvězdy, ale celou soustavu živočišné říše, která ho obklopovala. To, co viděl ve hvězdách, bylo důsledkem projekce. Dávný člověk si vůbec neuvědomoval projektivní povahu svých výtvorů, a proto je nemohl ani nahlédnout. Pro něj démoni, skřítkové a draci žili „skutečně“ v bažinách a jeskyních, a odtud, z přírody (objektu) na člověka číhalo nebezpečí. Náznaky porozumění této projektivní vlastnosti se objevují teprve nedávno, když řecký filosof Kleanthés z Assu počíná kolem roku 300 př. n. l. zpochybňovat objektivní existenci bohů, nazývá je rationes informatae in animis hominum, tj. vnitřními imprinty v lidské duši; intuitivně je tak označil tím, čemu hlubinná psychologie říká archetypy, tedy jakési praformy determinující lidské jednání, poznání a cítění. Až experimentální psychologie probádala fenomén projekce do hloubky, aby tak mohly vzniknout projektivní diagnostické metody jako Rorschachův test a jiné.

Mytologie není však pouhým vyjádřením psychických pochodů, obsahuje také moudrost kolektivního nevědomí, které kromě zobrazení poskytuje návod, jak se se životními situacemi vyrovnávat. Protože mytologie popisuje, jak v lidském nevědomí archetypy působí, je zároveň návodem k tomu, jak se s jejich „mocí“ vyrovnávat. Mytologie, jež je kolébkou náboženství, je tak určitým regulátorem afektu a poznání, a tudíž „psychoterapeutickým“ systémem. Když byl mýtus sdělován například v rituálu nebo později v divadelním dramatu, nesloužil pouze k zábavě, ale měl také katarktickou funkci: psychologicky a mravně osvobozoval. Identifikací s postavami mýtu došlo u diváka k aktivaci emocí, které by jinak zůstaly nevědomé. Právě proto, zdůrazňuje Jung, je mytologie tak důležitá pro moderní psychologii.

Mytologie přirozeně zprostředkovává dialog mezi vědomím a nevědomím, a tím reguluje spirituální (archetypální) energii, jež by bez této funkce mytologie pohltila lidské vědomí.

Jung obohatil katarkticky aspekt mytologie o aspekt analytický, věřil, že nejen prožitek archetypu je důležitý, ale také jeho důkladná vědomá reflexe. Tím, že nenecháme mýtus pouze působit, ale uvědomíme si povahu jednotlivých emocí vzbuzených mýtem, ale rovněž vědomě porozumíme jeho sdělení. Tím můžeme podle Junga dosáhnout vhledu, a skrze něj psychického vývoje. Analytická psychologie rozumí snu jako jistému druhu osobního mýtu. Ten, co v nás sny vytváří, jakýsi pomyslný „mýtotvůrce“, používá symbolický materiál, aby vyjádřil nevědomou situaci. Tak jako v mýtu, i ve snu jsou duševní procesy vyjádřeny symbolicky: archaickým jazykem obrazu – tedy jazykem, který je nejautentičtějším jazykem nevědomí. Jinými slovy, univerzální duševní procesy jsou v mýtu vyjádřeny obecným dramatem (jako je sestup do podsvětí a podobně), které lidstvo znovu a znovu prožívalo. Když vyvstane individuální potřeba určitého psychologického procesu (například introverze libida), mýtus poskytne návod, jak tímto procesem nejefektivněji projít. Jelikož individuální prožitek má archetypální jádro, každý sen do jisté míry kopíruje proces symbolicky vyjádřený mýtem. Mýtus i sen vyjadřují nápovědu, jak se s návalem archetypální energie (afektu) nejlépe vyrovnávat. Psychologie, podobně jako mýtus pracuje s idejemi, které jsou odvozeny z archetypálních struktur, a tak vlastně produkuje jistý druh abstraktního mýtu. Hlubinná psychologie, říká Jung, „překládá archaickou řeč mýtu do moderního mytologému“.[6]

V mýtu o hrdinovi se často objevuje scéna, kdy hrdina zápasí v nějaké vzdálené zemi nebo jeskyni s drakem, obrem a podobně, pak ho přemůže a vysvobodí z jeho zajetí princeznu, kterou pak pojme za svoji choť. Když se mýtus „přeloží“ do psychologického jazyka, vyjde najevo, že hrdina, princezna, drak, jeskyně, svatba a tak dále nejsou události vnějšího světa, nýbrž symbolické vyjádření energetické situace uvnitř lidské duše. Boj s drakem v temné jeskyni je z tohoto pohledu zápasem lidského ega o diferenciaci z chaosu nevědomí, princezna je pak personifikací duše samotné (animy), jež musí být vysvobozena, aby mohl nastat duševní vývoj.

Mýtus, ale taktéž sen nám ukazují, co je nutné udělat pro zdravý vývoj, a varují, co se může stát, když archetypální dominanta převezme vládu nad ego-vědomím. Joseph Campbell poukazuje na to, jak se v mýtu o hrdinovi objevují stejná témata napříč kulturně-historickým spektrem. Hrdina pobývá ve svém obyčejném, každodenním světě, pak je povolán k dobrodružství. Nejdříve váhá, pak ho ale povzbudí moudrý stařec nebo stařena; překlene práh a posléze je obdařen zázračnou silou, získává předměty nebo pomocníky. Když dorazí na místo peripetie, musí podstoupit nelidský úděl: zápasí s božstvem, drakem, příšerami podsvětí a tak dále, častokrát v této fázi podstupuje ponížení a bolest. Avšak vítězí, chápe se pokladu, prstenu, princezny a podobně a vrací se zpět do profánního světa lidí. Sám je transformován a přináší lidstvu obohacení. Základní funkcí heroických mýtů je podpořit vývoj jáského vědomí – uvědomění jeho silných a slabých stránek – způsobem, jenž ho vybaví pro těžké úkoly přichystané životem.[7] I když je hrdinou zpravidla mužská postava, nic to nevypovídá o tom, zda je tento úkol otázkou vývoje mužského, nebo ženského vědomí. V starověké mytologii jsou známy i femininní heroické postavy, je jich ale málo. Důvodem je to, že hrdina ve své archaické povaze ztělesňuje „maskulinní“ princip (logos). Je vlastně specifickou variací archetypu otce, který má za cíl diferencovat a diskriminovat, tedy vymaňovat z chaosu hmoty a nerozlišitelnosti. Femininní princip (erós) je jeho opakem, jeho cílem je sdružovat, zahrnovat, vztahovat se, asociovat a podobně. Proto Neuman a jiní mluví o „maskulinizaci“ a „emancipaci“ vědomí jako procesu, skrz nějž se ego stává hrdinným.[8] Vývoj ego-vědomí je vlastně opus contra matter – dílo proti femininnímu principu bytí.

Jestliže mytologie používá k vyjádření těchto principů mužské nebo ženské postavy, nemá to nic společného s jejich pohlavím. Nevědomí se nezajímá o pohlaví, vyjadřuje své „názory“ symbolicky v intencích principu. Bohužel však příliš konkretistické vnímání archetypu prizmatem gendru vede k diskriminaci pohlaví, zpravidla pohlaví ženského. Není to tak dávno, kdy se diskutovalo o tom, jestli je Bůh mužem, nebo i ženou. Podobně absurdní interpretace Koránu a jiných svatých textů jsou spíše motivovány politicky než snahou sladit dávná učení s žitou realitou. Rasa, pohlaví či sexuální orientace byly vždy objektem primitivních projekcí patriarchálních logocentrických systémů, identifikujících se s vlastní „falickou“ mocí.[9]

Archetyp hrdinů se objevuje v těžkém psychickém období, když je na psychiku kladen vývojový, individuační nárok.[10] Archetyp hrdinů je aktivován proto, aby se mohly úspěšně integrovat ty psychické komponenty neboli části osobnosti, které dosud ležely za sférou „stínu“, nediferencované, tedy nevědomé.[11] Freud postavil svoji teorii incestu na erotickém vztahu matky a dítěte, vyvíjející se prakticky od narození, Jung jde však hlouběji a ,le desire de la mere’ (francouzky touha po matce, také však touha matky) vnímá jako vrozenou touhu po celistvosti, odehrávající se skrze kontakt s archetypální „Velkou matkou“, potažmo nevědomím.[12] Hrdinova pouť zrcadlí psychické peripetie, které k této integraci patří. Archetyp hrdiny je v nejširším pojetí vlastně živoucí reprezentací osudu lidského tvora. Bez této energie by jakýkoli vývoj nebyl možný a ustrnul by na úrovni novorozence[13]. Energie hrdiny je potřeba k překonávání překážek, které patří k životu v hmotném světě. Při své heroické cestě hrdina objevuje skryté instinktivní potenciály a s pomocí přírody je postupně zahrnuje do své psychické výbavy. Hrdina je vlastně zároveň funkcí ega a funkcí bytostného Já, na jedné straně pomáhá diferencovat archetypální obsahy a přispívá tak k „zpevňování“ jáského vědomí, na druhé straně je vlastně zároveň archetypem, který má za cíl integrovat, ten aktivovaný působí „v jeho centru“.[14] Tato duální povaha je často vyjádřena v mytologii tím, že jeden z rodičů hrdiny má božský původ. Hrdina je vlastně průnikem mezi objektivním světem nevědomí a individuálním ego-vědomím, tedy jakýmsi „třetím“(teritum). Příroda skrze archetyp hrdinů vykonává přemostění a umožňuje plynutí života v paradoxním spojení protikladů. Vnitřní hrdina nám umožňuje žít život našich daností, život, pro nějž jsme byli stvořeni, život plně reflektující naše danosti, a nedovolí nám upadnout do kolektivní jednoty „obecného“ neboli masového života.[15] Právě díky energii hrdiny se člověk vyvíjí a stává individuem. Hrdina, říká Jung, coby světlonoš, tedy rozšiřovatel vědomí, překonává temnotu, což vlastně znamená, že překonává dřívější nevědomý stav.[16]

Jak již bylo řečeno, archetyp hrdiny – stejně jako jiné archetypy – neexistuje v duši člověka pouze jako vzorec usměrňující jednání v krizových situacích, ale taktéž jako živoucí „orgán“. V tomto spočívá jeho síla. Archetyp dokáže dohnat člověka k činu, který je mnohokrát i destruktivní. Platí pravidlo, že čím méně si sílu archetypu uvědomujeme, tím více jsme vystaveni jeho vlivu. Toto je obzvlášť patrné v psychoterapii. Jung říká: „Lékař, který nezná numinozitu archetypu ze své vlastní zkušenosti, když se s nimi setká ve své praxi, jen těžko unikne jejich negativnímu působení. Bude je podceňovat nebo přeceňovat, protože disponuje jenom intelektuálním pohledem, ne však empirickým kritériem“.[17] Identifikace s archetypem je stejně nebezpečná jako jeho odmítání; oboje totiž ubírá energii jáskému vědomí. Nejlepší strategií, jak numinózní sílu archetypu ustát, je „držet“ (angl. holding) ho ve vědomí, a sice jak jeho pozitivní afekt, tak jeho afekt negativní – jak fascinující přitažlivost, tak zadušující strach, který evokuje. Neschopnost podržet tenzi jeho protikladů ve vědomí (vedoucí k jejich smíření, něm. Versöhnen) a vytvoření vztahu (relace) k obojím „pólům“ způsobí disociaci: jedna část jeho energie ustoupí do nevědomí, s druhou se identifikuje vědomí. Pocit, který takto vzniká, je jenom iluzí, rychle se může překlopit v jeho opak – láska v nenávist, soucit v odpor, nebo slastné opojení v hrůzu. Tento fenomén je potenciálním nebezpečím u každé situace, kdy je archetyp aktivován, ať už během zamilování, nebo války. Kolikrát se už lidstvo probouzelo ze špatného snu se zjištěním, že vůdce, jemuž sloužilo, nebyl žádný mesiáš, ale hrůzný Führer?

Neuvědomovaný archetyp, respektive jeho část, je jako každý obsah, který je jako takový nerozeznán, projikován navenek, na ostatní lidi a situace. Právě proto bychom měli uvědomování si archetypálních sil věnovat zvláštní pozornost. Když je archetyp projikován, dochází k iluzi, deformaci reality, kdy se člověk [v očích pozorovatele] mění na boha, nebo monstrum. Dochází k tomu, čemu se říkalo v antické době apotheosis – zbožštění člověka. Ten, kdo archetyp projikuje, si v takovémto případě neuvědomuje, že je sám – respektive jeho psychický aparát - jeho zdrojem a jiného člověka považuje za někoho úplně jiného. Zamilovaný mladík si zcela idealizuje svůj objekt lásky a v dívce vidí princeznu grandiózně ideálních vlastností. Matka, která je příliš připoutána k synovi, nevidí, že vlastně ulpívá na vlastní projekci „božského dítěte“ a podobně. Negativní efekt archetypu pozorujeme u různých druhů „psychických epidemií”, příznačně mezi různými africkými kmeny, ale ani tzv. „modernímu“ člověku se jejich vliv nevyhýbá, jako tomu bylo například během svaté inkvizice, nebo druhé světové války. Nedělejme si ale iluze, že lidstvo, byť sebevíce vzdělané a civilizované, si dokáže vybudovat zaručenou imunitu vůči archetypálním energiím. Tvrdá individuální práce a sebepoznání může jejich účinek do jisté míry oslabit.

Podívejme se analytickým okem, v jaké formě se fenomén hrdiny objevuje ve Spojených státech. Po útoku jedenáctého září 2001 napadly USA Afghanistán a později i Irák. Nepátrejme tady po kauzálních souvislostech, podívejme se spíše, co se dělo „v americké duši“. Během obou invazí jsem měl možnost pobývat v USA, a tak jsem bedlivě pozoroval, co se ve společnosti dělo.

Dle mého názoru došlo k postupné aktivaci archetypu hrdiny-bojovníka v nevědomí Američanů.

Snad nikde jinde v nynějším světě nepozorujeme větší idealizaci – neřku-li deifikaci – vojáka, než je tomu ve Spojených státech. Záhy po teroristických útocích začal George Bush vytvářet systematickou kampaň k útoku na Afghanistán. Celá Amerika se ocitla v atmosféře vzrušení, odhodlání, sebevědomí a „vznešené agrese“. Vznešenost zde není myšlena jako denotát popisující noblesu agrese samotné, ale pocitu, který se na ni váže. Josef Bohénski mluví o formě krásy, která nás zaplaví, když pozorujeme pochodující armádní pluk.[18] Je to přesně tento pocit, který Američané zažili v období příprav na válku. Síla je prožívaná jako fascinující emoce božského rozměru. Strach a úzkost jsou zcela pominuty. Jak jinak by mohl hrdina porazit draka dštícího oheň? Musí se k němu přiblížit bez strachu. Kde je ale opačný pól archetypu? Víme, že v psychice se nic nedá bez následku „vymazat“. Potlačení znamená pouze přesunutí energie do nevědomí, kde se buď projeví somatickým (tělesným) symptomem, nebo se odštěpí (disociuje) a přenese na objektivní svět! V tomto principu tkví největší spravedlnost přírody. Nemůžeme ji oklamat, ani nemůžeme oklamat sami sebe. Archetyp, který, jak nás učí Rudolf Otto (1869-1937), je mysterium tremendum et fascinans, to znamená, že je současně hrozivým i přitažlivým mystériem. Jeho temná polovina však už není rozeznána uvnitř psýché, ale jako cosi, co patří nepříteli. Numinózní povaha prožitku totiž stále začíná jako prožitek objektivního světa.[19]

Touha po pomstě, nutkavá síla bezodkladně jednat byla v americké psýché úměrná symbolickému zranění, které „velká“ Amerika utrpěla jedenáctého září. Více než kdy jindy se hodí výraz narcistické zranění. Teroristé zasáhli Achillovu patu Ameriky, i když její skutečná zranitelnost se ukázala až o pár let později, jenže nenacházela se venku, nýbrž přišla zevnitř v podobě sebedestruktivní politiky, která se doslova obrátila vůči vlastnímu lidu. Pomsta byla nasnadě, tak blízko a tak daleko byl nepřítel! Truchlení se proměnilo na hněv a inženýři války v Bílém domě začali hledat, vůči komu ho nasměrovat. Saudská Arábie, z níž pochází Bin Ladin a další strůjci útoku, byla příliš důležitým strategickým partnerem. Bylo nutné najít obětního beránka, aby si projekce mohla najít svůj objekt. V typickém psychickém bi-polárním rozštěpení se nenávist (tremendum) přenesla vůči „islámskému fašizmu“, slovy George Bushe, a naděje (fascinans) si našla svoji oporu v identifikaci s archetypem vojáka-bojovníka. Z vojáka se stal uctívaný hrdina. Téměř každé druhé americké auto neslo hrdě nálepku: „support our troops“ (podporuj naše vojáky).[20] Z projevů politiků, ale také z televize a rozhlasových stanic se na nás valila nacionalisticky laděná rétorika opěvující národ a nesmírné hrdinství vojáků bojujících za demokracii, svobodu a mír. Saddám Hussejn a jeho režim byl Georgem Bushem vykreslen jako „zlo“ (angl. evil). Když o něm mluvil, nebylo to pouze za účelem vyzvednutí negativních stránek, ale v hlubokém přesvědčení, že se jedná o „biblický zápas dobra se zlem“. Teroristé se v jeho očích změnili na „zlo o sobě“, an sich! Tím se z jeho obrazu smazalo veškeré lidství a prostřednictvím projekce se změnil na archetypální zlo. Absolutní zlo už preci nemůže mít v sobě žádné dobro, není ho tedy možné pochopit, vyjednávat s ním, jediné možné řešení je likvidace. Deepak Chopra, kalifornský filosof a psychoterapeut, ale říká, že nejlepší způsob, jak konfrontovat terorizmus, je snažit se ho pochopit. Pochopit i za cenu nesmírné bolesti a odporu. Ačkoli je akt terorizmu nepochopitelný, vždy je výrazem toho, co Jung nazýval „absolutním druhým“, tedy psychickým obsahem zahrnujícím destruktivní, bezduchou temnotu, a jako takový je tedy rovněž součástí nás všech. Pochopení sice samo nic nevyřeší, pro hledání východisek je nicméně vždy vybaveno lépe k úspěchu než automatické odmítání. Snaha pochopit totiž vytváří „vztah“, který sám do jisté míry zabraňuje identifikaci. V opačném případě destruktivní archetypální reakce tohoto druhu bohužel často přináší právě to, vůči čemu byla sama původně namířena...

Archetyp hrdiny se náhle vlil do vědomí lidí, jako krev do tváří při náhlém vzteku. Nejenom prezident a jeho blízcí spolupracovníci se nechali unést archetypem za svobodu bojujícího hrdiny, dokonace i „nezávislá“ veřejná média. Trvalo čtyři roky, než se New York Times omluvily za to, že před válkou v Iráku informovaly o údajných zbraních hromadného ničení neobjektivně, že se postavily na stranu prezidenta a cenzurovaly údaje, které mluvily proti válce. Záhy po vypuknutí války bylo skutečně těžké s kýmkoli na toto téma diskutovat, postoj se stal natolik dogmatický, že argumentovat proti němu bylo jako postavit se náboženské doktríně. Jung věřil, že archetypy jsou zdrojem numinozity, a proto jsou rovněž zodpovědné za náboženské cítění, což vysvětluje sílu citů, jež se vážou k jejich projekci.[21] V takovém případě je ego zaplaveno pocitem morální legitimity, pocitem, že se děje něco nesmírně důležitého, cosi, co přesahuje svým významem jednotlivce. Primární pocit, který v heroické archetypální dynamice vzniká, je „reakce vůči“ a „obrana proti“ [nepříteli].[22] Jako by se zachraňovalo cosi nadlidsky hodnotné, věčné a absolutně dobré.

Je opravdu těžké se podobným pocitům vyhnout, zvlašť když jsou podporované takřka jednomyslným „názorem většiny“ (consensus genitum). Kolektivní vědomí přebírá moc nad vědomím individuálním. Můžeme říct, že nad myslí člověka přebírá vládu fylogeneticky starší část mozku, jemuž racionalita musí ustoupit. Příkladem je výsledek šokujícího průzkumu mínění: v roce 2006 neshledávaly americké vojáky vinnými z povraždění irácké rodiny zhruba dvě třetiny dospělých Američanů. Ani fakt, že se tito vojáci přiznali, na přesvědčení Američanů moc nezměnilo. Festingerův pojem kognitivní disonance toto vysvětluje: při vysoké míře idealizace mysl nedokáže udržet postoj, který jí protiřečí. Čím více je voják pro někoho hrdinou, tím méně je mysl schopna jej deidealizovat. Jednalo by se o současné udržení dvou protichůdných postojů: vojáka, který morálně selhal, a vojáka hrdiny. Tento fenomén, jak už bylo řečeno, je velice typický pro jevy související s aktivací archetypu. Z psychologického hlediska je jev projekce archetypu pochopitelný. Když je národ ve válce, tak na to, aby mohla většina obyvatelstva normálně fungovat, potřebuje toto citové pohnutí někam projikovat. Pochopitelně voják, který tuto válku bojuje, je jeho přirozeným objektem. Skrze projekci jsou tak regulovány emoce, (afekt), jež by jinak narušovaly pocit domácího bezpečí.

Na nevědomé úrovni však probíhají mytická očekávání. Voják, tedy bojovník-hrdina, je vyslán do tajemné země, aby vysvobodil duši z útrap a uvěznění a přinesl odsud vysněný poklad. Nevědomí však nepřemýšlí racionálně, ale pouze způsobem, který je mu vlastní: symbolicky. Bolest skutečné války je zamaskována archetypální iluzí. Toto se děje, když archetypy nejsou rozpoznány jako skutečně objektivní, v duši působící veličiny. Ten, kdo je projikuje, si vůbec neuvědomuje, že koná jimi ovládán. Archaické myšlení, které archetypy způsobují, považuje ten, kdo je pod jejim vlivem, za úplně logické, aniž by si uvědomil, že jeho jednání, cítění a myšlení je deformováno archetypem. Cítí, že je pohnut, ale očarování mu zároveň zabraňuje hlouběji se zabývat vlastními duševními pochody. Mytologie a archetypální realita se pro něj stávájí vlastnostmi skutečného světa. Nebezpečí, které z toho pochopitelně plyne, je v tom, že dříve nebo později bublina projekce splaskne, a to velice bolestivě, jak jsme měli možnost v dějinách už tolikrát pozorovat.

Jistá skupina lidí je zhoubnou povahou archetypů zvláště ohrožena. Jaká? John Dourley se pokusil na tuto otázku odpovědět. Podle něj je problémem to, co můžeme v termínech jungovské psychologie nazvat fundamentalizmus.[23] Fundamentalistický psychický postoj je charakterizován třemi rysy. Je to literalizmus[24], externalizmus a historicizmus. Znamená to, že člověk s tímto zaměřením má tendenci považovat objektivní událost za rozhodující. Tak všechno, včetně jeho projekcí, je bráno doslova. Události z Bible, nebo jiných náboženských pramenů chápou tito lidé konkretisticky a pomíjejí jejich symbolický rozměr. Když se v Bibli třeba píše, že Adam a Eva pojedli ovoce poznání, tak tím myslí opravdu ovoce, jako jablko, hrušku a podobně. Tito lidé věří, že příběh o Noemovi a jeho arše se stal skutečně tak, jak je popsán v Bibli. Pro fundamentalistické myšlení je typické považovat biblické postavy a události za historicky neotřesitelná fakta. Když mluví o spáse duše, veškerou energii věnují očekávání, že tato spása přijde zvenčí, v podobě tak říkajíc „hmatatelného“ spasitele, ne z nitra jejich duše. Lidská duše je pro ně místem hříchu, ne místem, které by mohlo být organicky spjato s Bohem. A jak Jung říká: „Příliš málo lidí zakouší božský obraz jako své nejniternější duševní vlastnictví“.[25] Mnohem větší váhu pro takto zaměřené lidi mají historické události a osoby, mnohem větší váhu než jejich symbolický odkaz, který je živý hic et nunc. Tím se stává z osob jakýsi objekt uctívání, tento objekt je však přítomné duši příliš vzdálen, a tak je vlastně objektem nerozeznané projekce. Čtenáři je jistě jasné, že takový způsob vztahování se k „transcendentu“ koresponduje s primitivním, magickým způsobem existence. Fylogeneticky spadá do období před diferenciací kritického myšlení. Jako by se myšlenky osvícenské revoluce těchto lidí vůbec nedotkly. Alespoň ne vědomě! Kde je ale pochybnost, kde je nejednoznačnost, flexibilita a pluralita pohledu? Když ne ve vědomí, pak zatlačena do nevědomí připravuje svůj projektivní arzenál. Rigidní otec, který do boje vysílá svého hrdinu, si nemusí uvědomovat, že se tím, jako v mýtu o Oidipovi, může připravit o všechny iluze svého původního záměru.

Když se takovýto způsob zaměření spojí s náboženským přesvědčením – což je doslova pravidlo - stává se nebezpečným. K tomu právě došlo ve Spojených státech. Existuje nadmíru vysoká korelace mezi křesťanským fundamentalizmem, podporou války v Iráku a celkovou politikou George Bushe. Byli to právě křesťanští fundamentalisté, kdo se zmobilizovali a zvolili poprvé i podruhé Bushe za prezidenta.[26] Almond, Appleeby, Sivan a další se pokusili definovat některé základní znaky typické pro fundamentalizmus, se specifickým důrazem na islámský náboženský fundamentalizmus.[27] Najdeme mezi nimi některé psychologicky velice zajímavé rysy, jako jsou (1) tvrdá reaktivita vůči náboženské marginalizaci – i za cenu boje; (2) selektivita – výběr těch pasáží svatých textů, které se hodí pro dané účely; (3) morální mancheismus – rozdělení reality na dobro a zlo, Bohem vyvolené a zatracené; (4) absolutismus – víra, že svaté texty jsou inspirované Bohem; (5) mesianismus – svět spěje k Bohem naplánovanému záměru, zpravidla spasení pravověrných a potrestání bezvěrců. Vidíme, že existuje podobnost mezi těmi, co proti sobě stojí! Na jedné straně vysoká obliba protiteroristických postojů Georga Bushe u většiny nábožensky orientovaných voličů a na straně druhé radikální ideologie džihádistů bojujících vůči bezvěrcům (arabsky kufr). V tomto případě neplatí rčení, ze vrána k vráně sedá, ale že vrána do vrány projikuje svůj stín. Stínem tady chápejme opačný pól archetypálního spektra. Oba se ocitají v hrdinném postavení a oba vidí ve svém nepříteli ohrožující zlo. Oba identifikovaní s fascinující numinózní dynamikou archetypu hrdiny, projikují temné tremendum do svého soka. Pro oba je příznačná a téměř výmluvná nepřítomnost empatie. Kde je láska k bratru? Kde je láska Alláha k člověku? I když jsou prohlášení fundamentálně založených lidí plná silných slov o lásce a plná vznešených emocí, jejich činy jsou žalostně prosty jakéhokoli soucitu a lásky. V očích bojovníka se sok mění v neživou bytost! Že by byla tato disociace původcem této fatální archetypální projektivní identifikace? Jako by to byly odmítnuté a potlačené psychické obsahy, které fanatická, či - Jungovým slovníkem - jednostranná mysl projikuje do svého protivníka.[28] Strach před upadnutím do sekulárních sfér, do toho, co je tak démonické a hrozivé v očích každého „pravověrce“, zesiluje nenávist vůči těm, kteří jsou přeci tak fanatičtí! Jediným východiskem z takové situace je transformativní, přemosťující pochopení, které dokáže oba protiklady držet ve vědomí najednou.

Krizová situace po útocích jedenáctého září si skutečně žádala „probuzení hrdiny“. Jeho potřeba však nebyla „v objektu“, v reálných lidech, nýbrž v duších lidí. Mezinárodní politická situace si žádala změnu řešení, ne však tím, že se „hrdinství“ přenese na vojenský potenciál, ale tím, že se jednotlivec vědomě postavé této otázce a zeptá se sám sebe: „Co ve mně se musí změnit, abych já sám lépe zvládal konflikt a krizi; kterou část sebe sama musím podrobit vědomí, aby mohla nastat má proměna?“ Na cestu za pokladem duše se musí vydat každý sám, žádný voják ho domů nikdy z Iráku nepřinese. Toto uvědomění se rovná tomu, čemu Jung říkal stažení projekce. Jen v tomhle světle má cesta hrdiny smysl: temný drak už není teroristou, ale neintegrovanou (nerozvinutou) částí vlastní osobnosti, pokladem nejsou finanční zisky naftových společností, ale osvobozující a smiřující poznání sebe sama. Svatba s princeznou se také může udát jedině uvnitř, sňatkem s vlastní duší! Integrace nevědomé projekce proto osvobozuje od iluze, přibližuje k pravdě. Ironicky právě u fundamentalistů je potřeba sebenahlédnutí velice výrazná. Právě ti, kdo v sobě nevidí účinek archetypu, nevědomě touží po překonáná konfliktu, který z toho vyplývá.

Touha po změně je téměř národní vlastností Američanů. Jelikož však investují příliš mnoho energie do toho, aby změnili svět kolem sebe, zapomínají na vlastní duši. Negativní extraverze musí nejdříve přerůst v pozitivní introverzi, aby mohla nastat změna. Neznalost sebe sama však neomlouvá, a tak se archetyp vrací do svého zdroje s razancí úměrnou grandiozitě, s níž byl projikován. Ikarus, Prométheus, Job i Adam poznali na vlastní kůži, jak se platí za neznalost božství. Hybris[29] a pád patří k cestě hrdiny, bez ní by nikdy nedošlo k sebepoznání a ustálení vlastních hranic. I americký sen o hrdinovi se v Iráku rychle rozplývá. Třebaže jejich vojenská síla je pořád ohromná, začínají si víc a víc uvědomovat, že invaze nic nevyřešila, a naopak zanechala víc krve a bolesti, než se kdokoli odvážil předvídat. Prezident Bush se snaží pokračovat v rozdmýchávání archetypálního ohně, jeho podpora ale nezadržitelně, takřka ze dne na den, klesá. Rozčarování patří k deidealizaci, oběť přichází ve formě pokory. Po psychické systole přichází diastola – návrat energie do svého zdroje, a to se projevuje potřebou vzdělání a potřebou pravdy. Pravdy, která má otevřené obě oči a s odvahou se dívá i na svůj vlastní obraz v zrcadle dějin. Příznačně žena [Hillary Clinton] a Afroameričan [Barack Obama] jsou nositeli těchto nadějí. Staré – reprezentované primitivní agresí – odumírá, aby ho mohlo nahradit nové, reflektivní vědomí. Co se stane s archetypem hrdiny? Jeho energie se už neztratí v projekci, ale promění na uvědomění, že hrdinství musí ožívat v každé individuální duši a že to není válka, ale zápas o osmyslňování (aurora consurgens) a zvědomování lidského osudu, co přináší duši vysvobození. Jen povstání hrdiny ve vědomí, hrdiny, který integroval oba póly archetypální energie, může předejít kruhu slepého projikování a následné destrukce. Snad to bude americká společnost, v níž k této transformaci dojde nejdříve. Ten, co ve svých dlaních třímá více svobody, má zároveň i větší zodpovědnost...

Literatura

1. Bochenski, E. M., Cesta k filosofickému myšlení, Praha, Academia, 2001a.
2. Bochenski, E. M., Mezi logikou a vírou, Praha, Academia, 2001b.
3. Campbell, J., Man and Transformation, Princeton, 1972.
4. Campbell, J., The Hero with a Thousand Faces, Princeton University Press, 1973.
5. Casement, A., David, T., The Idea of Numinous, Contemporary Jungian and Psychoanalytic Perspectives, Routledge, New York and London, 2006.
6. Dourley, J. P., The Foundational Elements of Jungian Spirituality, 2006 (Příspěvek přednesený na konferenci: The Symbolic Way in Spirituality, Curych)
7. Edinger, E. F., Ego and Archetype, Penguin Books Inc., 1984.
8. Festinger, L., A Theory of Cognitive Dissonance, Stanford University Press, 1957.
9. Goldberg, Michelle, Kingdom Coming, The Rise of Christian Nationalism, Norton, New York & London, 2006.
10. Hedges, Chris, American Fascists, Free Press, New York, London, Toronto, Sydney, 2006
11. Henderson, J. L., Ancient Myths and Modern Man (in Man and his Symbols), Anchor Books, 1964.
12. Hill, G., Masculine and feminine, Shambala, Boston & London, 1992.
13. Jacobi, J., Complex/Archetype/Symbol: in the Psychology of C.G. Jung. Princeton University Press, 1959.
14. Jung, C. G., Kerényi, K., Věda o mytologii, Nakl. Tomáše Janečka, 1997.
15. Jung, C. G., Modern Man in Search of a Soul., New York: Harcourt Brace, 1933.
16. Jung, C. G., The Archetypes and the Collective Unconscious, Princeton: Princeton University Press, 1959.
17. Jung, C. G., The Psychology of the Child Archetype, 1940 in CW 9i, 1959.
18. Otto, Rudolf, The Idea of the Holy, Oxford, 1923.
19. Neumann, Erich, The Origins and History of Consciousness, trans. RFC Hull, Bollingen Series 42, Princeton University Press, Princeton, 1973.
20. Pearson, C., The Hero Within: Six Archetypes We Live by, Harper San Francisco, 1989.
21. Rank, Otto, (Fitzroy Richard, Somerset Raglan a Alan Dundes), In Quest of the Hero, Princeton University Press, Princeton, 1990.