„Dve veci naplňujú moju myseľ vždy novou a rastúcou bázňou a úctou, čím častejšie a stálejšie nad nimy premýšľam: hviezdné nebo nad nami a mravný zákon v nás“.

Immanuel Kant (Kritika praktického rozumu)

„Kde človek v poslušnosti vyjde so svojho ja a zbaví sa svojho, tam musí v tom okamžiku nutne vojsť Boh“

Mistr Eckhart (Reden der Unterscheidnge)

Strom psychoterapeutických metód či prístupov akýsi „arbor psychoterapheutica“ sa rozrástol do dnešných dní do obrovskej koruny rozmanitých konárov kognitívnych, humanistických, hlbinných a hĺbinne - analytických, ale aj šamanských, alebo medikamentóznych. Na všetkých týchto konároch vyrástlo ovocie, ktoré poslúžilo liečebne v niektorých prípadoch bohužiaľ vyschlo a neposlúžilo vôbec a v tých horších snáď aj spôsobilo újmu - o tých však pevne veríme že boli výnimočné, prípadne že vôbec neboli následkom jedovatého ovocia, ale vnútornou dispozíciou pacienta otráviť sa. Tak jak tak, snáď každý záhradník sadil tento strom v úmysle pomôcť v duševnom utrpení. To sa nezmenilo pravdepodobne od dôb, dávnych ako ľudstvo samo, kedy tento stromček ešte vôbec nemal rozvetvené racionálne a výzkumami podporené konáre, ale priamo z jeho kmeňa vyrastali konáre inštinktívne vyživované čistou prírodou. Ovocie z nich malo snáď menej rozumu, ale zato spôsob jeho pôsobenia viac zodpovedal prirodzenej prírodnej tendencii o rovnováhu. Niežeby fylogeneticky novšie vetvy neboli motivované k rastu prírodnými silami, niečo do nich však modernými prostriedkami vložilo vlastnú vôľu a využilo tohoto daru k obohateniu a rozvetveniu koruny. S vôľou prichádza vedomie, alebo teda chcel som povedať s vedomím prichádza vôľa a tie patria človeku. Strom od doby, čo začal vedieť že rastie pre človeka, prevzal časť zodpovednosti prírody na seba. Dá sa povedať, že sa takto vlastne humanizoval. Nemôžme oddeliť zodpovednosť od morálky, tak ako nemôžme oddeliť vinu od svedomia, ovocie moderných vetiev získáva touto zodpovednosťou snáď novú chuť. Je táto daná jeho zrelosťou, alebo sa za tisíce rokov jednoducho stalo iným druhom?
Pre terapiu existuje jedna dobrá rada: robme terapiu tak, aby sme rozumnému človeku pomohli dôjsť duševného zdravia tak, ako by to príroda zariadila pre človeka nerozumného. Zdánlivo jednoduché doporučenie sa v praxi ukazuje ako veľmi zložitá hádanka, pretože i pri aplikovaní tých najdômyselnejších techník ostáva stále na strane psychoterapeuta to najkomplikovanejšie a najzáhadnejšie – osobnosť. Pomiňme však aj zručnosť, vzdelanosť, inteligenciu a všetky iné možné vlastnosti a stále nám ešte ostane na tejto osobnosti niečo, čo ju robí silnou bojovať z nástrahami duševného sveta. Je to charakter, morálna pevnosť, sila rozumnosti, alebo akokoľvek to nazveme, stále však vyjadruje esenciu, ktorou sa človek ako vedomá bytosť vymaňuje spod inštinktívneho sveta pudov a formuje sama zo seba ľudského tvora.
Je nesmierne ťažké túto esenciu definovať, všetci však predsalen „nejako tušíme o čo ide“. Čím je v tejto oblasti človek zrelejší, tím väčšia pravdepodobnosť, že pochopí iný vyvýjajúci sa svet, a že sa nenechá vtiahnuť do všakovakých nástrah číhajúcich vnútri psychoterapeutických polí.
Nikto asi nepochybuje o tom, ako dôležitá je táto „vlastnosť“ u psychoterapeuta, zvlášť, ak si uvedomíme fakt, že väčšina duševných obtiaží vyplýva z morálneho konfliktu. Zvlášť obtiaží týkajúcich sa obdobia, ktorému hovoríme dospelosť. Bytostnou povinnosťou terapeuta je - za predpokladu že má záujem priviesť svojho pacienta, k čo možno najvyššiemu duševnému zdraviu - obmädzovať nevedomé faktory, ktoré by mohli mať na jeho pacienta iatrogénny vplyv, to znamená poznávať vlastnú osobnosť v čo možno najväčšej miere a na základe tohoto poznania vyvodzovať okrem teoretických záverov aj závery typicky ľudské - morálne. Pochopiť pacienta, sa asi takisto skladá z operácie porovnať jeho zkúsenosť so zkúsenosťou vlastnou. Ak nemocným predostretý konflikt ostáva iba akýmsi teoretickým postulátom je pre oboch – terapeuta aj pacienta – skôr matematickou úlohou, ktorej riešenie by v takomto prípade pozostávalo z analytického dôkazu pravdivosti vopred stanovenej kultúrnej axiómy, než skutočným problémom, na ktorom sa stretávajú dve vedomia hľadajúce uvedomenie, ktorého liečebný vývod by zodpovedal zároveň aj duševnému pokroku. Z pohľadu pacientovho prospechu je preto prirodzene lepšie, ak má terapeut zkúsenostný náskok. Niežeby by terapeut namal nárok na precitnutie v priebehu terapie, tiež nechcem povedať, že terapeut musí byť Múdrym starcom per se, ale záležitosti prenosu, ktorý by nutne s takouto konfrontáciou súvisel, by mohli skomplikovať priebeh liečby do takej miery, že by sa zainteresovaný mohli preťahovať o platbu za terapiu. Jung často zdôrazňuje ako dôležité je pre psychológa, aby sám prešiel duševným utrpením. Dokonca to kladie ako podmienku: „iba zranený lekár môže liečiť“. To jednak asi z dôvodu lepšej empatie a asi aj preto, že prechod konfliktom vyžaduje vybudovanie akéhosi „morálneho jadra“. Toto jadro je v intenzívnej terapii terčom útoku pacienta a od jeho „tvrdosti“ závisí aj duševné zdravie terapeuta. Z jeho reorganizáciou prichádzajú nové postoje a opúšťanie rigidných a jednostranných teórií, na ktorých bol náš svetonázor postavený. Prečo zrazu spomínam svetonázor? Domnievam sa totiž, že morálny postoj nemôže byť rozdielny od svetonázoru, ktorý skutočne zastáváme. Bez svetonázoru by sme nemali naše postoje o čo oprieť, a zase „nemorálnosť“ by musela byť kopírovaná ideovým materiálom, ktorý by v takomto prípade nemal obsah, teda by neexistoval ako duševný objekt.
Keď hovorím o obsahu, predpokladám tretí psychický útvar a sice vedomie, ale to som už začal spomenutím človeka. Ak chápeme vedomie, pri všetkej teoretickej obtiažnosti definovať ho, ako následok individálneho aktu formovania, alebo ak chcete po Jungovsky - sublimovania pudovej sily na základe predošlej reflexie, dostávame sa nutne k jeho rozlišovacej funkcii. Svet pudu, ktorý je svojou povahou nerozlíšený nijako predsa nemôže odporovať nevedomej sebarealizácii. Jednoducho sa dá teda povedať, že morálka je prostriedok, ktorým vedomie rozlišuje dobré od zlého, poznáva hodnoty a prikláňa sa k tím „vyšším“ a snaží sa o ich uvedenie do života.
Teória socializácie hovorí o spoločenských normách, ktoré slúžia ako kľúč ku efektívnemu fungovaniu logických princípov, ktoré sú nutnými tam, kde spolu žije mnoho individuálnych bytostí - tie sú človekom interiorizované a na základe nich buduje svoje normy. Od nich sa jedinec vyvýja k budovaniu vlastnej individuálnej, či autonómnej morálky, ktorá môže sociálne normy objaviť ako najvyššiu morálnu inštanciu, ale môže ich rovnako tak zatratiť a vlastné poznanie postaviť ako vyšší subjektívny zákonodárny systém. Na to aby človek dospel k takejto autonómnej morálke, musí nutne „obätovať“ prvú polovicu života vplyvu z objektu, až potom keď pochopí zmysel kolektívnych noriem a sankcií za ich porušenie, alebo nedodržanie, môže sa vydať na cestu konfrontácie so svojím vlastným ja vychádzajúcim so subjektu.
Pri hľadaní hraníc morálky človek nutne dochádza ku konfrnotácii sveta spoločnosti so svetom vlastného ja. Vo svete spoločenskom môže byť človek neslobodným objektom, vo svete vlastnej jednoty vedomia si však môže nárokovať na slobodu - tá je však možná, ako to ukázal Immanuel Kant, iba ak sa človek bude pokladať za noumenon, čiže „nadsmyslový“ (inteligibilný) objekt pohybujúci sa v ríši, ktorá nepodliaha svetu empirických kauzálnych zákonov. Kant poukazuje na to, že človek je v takomto prípade postavený pred neprekonateľný paradox, ktorý sa dá pochopiť jedine v rámci jednotlivej perspektívy. Snáď mi bude odpustené, ak s nasázkou a laickou naivitou, vedený však dobrou vôľou použijem Kantove pojmy kauzálny a transcendentálny k popísaniu problému vývoja morálky, ktorý považujem za duševný vývoj rozumnej bytosti vôbec.
Dalo by sa takto povedať, že individuum najprv podlieha kauzálnemu, fenomenálnemu svetu kategorií, priestoru a času a až potom sa jeho záväzok môže presunúť do noumenálneho sveta inteligibilných vzťahov, v ktorom je morálka podmienkou slobody. Čistý svet ktorý nepredpokladá empirickú zkúsenosť je ten, ktorý je podľa Kanta „z rozumu“ - ideálny. Z tohoto sveta prichádza jeho kategorický imperatív a poznanie slobody, ktoré je súčasťou „transcendentálnej jednoty apercepcie“ a neplatí preň kategória kauzality. Ja vo svojej úvahe - zdovolením používam pojem transcendentálny ako taký, ktorý má vôbec možnosť poznať a stanoviť obsah a cieľ vnútornému psychickému vzťahu. Kauzálny používam ako označujúci tvora, ktorý nemusí disponovať sebareflexiou aby naplnil prírodné relácie existencie. Ukradnúc aj Fichtovy nejaký ten pojem, potom by sa jednalo o svet skutočný (reelle Reihe der Gegenstände) a svet predstavy (ideale Reihe der Gegenstände).
Človek sa ako fyzická bytosť rodí do sveta, do ktorého je implikovaný kauzálny systém - ako vec o sebe. Podlieha zákonom hmoty ako každý hmotný objekt a podlieha takisto systému, ktorý je odrazom fyzikálneho sveta. Učí sa ako fungujú spoločenské zákony a vedome prijíma jeho mechanizmy. Zisťuje aké správanie prináša trest, aké naopak výhody, učí sa že existuje zákon následnosti a využíva všetky možné sociálne stratégie a zákony, ako ťahov na šachovnici života. Je to svet v ktorom funguje evolúcia a involúcia. Tento kauzálny systém utvára logické štruktúry mysle tak aby ju mohol využiť pre čím efektívnejšie fungovanie svojho organizmu, ako fyzikálneho objektu. Pre tento „fenomenálny svet“ by asi najlepšie vyhovoval výraz hmotný, pretože sa mu nikto nevyhne. Nie žeby v ňom neexistovala psychika, ale v tej psychike sa zrkadlí princíp prirodzenosti a nemennosti z vonku pôsobiaceho zákona. Takáto psychika používa kognitivne funkcie k asimilácii objektívneho sveta, nehľadá však jeho prekonanie, skrátka svet pána Watsona. Oproti tomuto systému sa v človeku vyvýja svet „duševný“ (v presne ľudskom poňatí svet duchovný), či transcendentálny, ktorý naopak operuje iba z čistým fantazíjnym materiálom - daným v samom sebe, ktorého subjektivita je smerodatná výhradne pre vlastný psychický subjekt, ktorý ním disponuje. Tento svet nepozná zákony kauzality, a predpokladá vedomie. Je to svet duševna, svet teoretickej slobody a svet Ja. V človeku sú neustále prítomné oba svety, a aj keď sú v opozícii oba sa podieľajú na vývoji morálky. V detstve je väčšia váha postavená na svete hmoty, v dospelosti na svete ducha. Dieťa, či mladý človek sa musí neustále pokúšať vymaniť sa so záväzkov objektívnych príčin a snaží sa dosiahnuť slobodu v obmädzených, vopred stanovených podmienkach. Takáto sloboda je samozrejme stále iba komromisom, pretože absolútna sloboda vychádza z nepodmienenosti. – Nebudem uvádzať súvislosť medzi vedomím a psychologickou slobodou, pretože som tak učinil v predošlej práci (PP-III, Vedomie a realita, 2001).
V detstve človek skutočne žije pre vnútorný psychický svet, neustále však prichádza do rozporu z hmotným svetom. Nepozná ho, ale musí sa mu podrobovať. Vonkajší svet je preň záväzný, teda skutočnejší, transcendentálny je omnoho „živší“, dieťa však voči nemu nevytvára záväzok. V období dospelosti je naopak kauzálny svet človekom prijatý (a niekedy aj pochopený) a človek preň musí žiť – organizuje v ňom svoju pozíciu, pracovnú, manželskú, snaží sa vyhýbať chorobám a vyhľadáva pozitívne podnety a podobne – duševný, transcendentálny svet je preň však záväzný. Vzťahuje voči nemu svoj život. Svoje činy vzťahuje k duševným podmienkam. Nieje vedený projkciou za nos, ale poznaním rozlišuje.
Mohli by sme túto druhú polovicu života považovať aj za riadenú finálne – k cieli. V detstve sú činy dôsledkom nevedomých následkov prevzatých s objektívneho systému, kdežto v dospelosti omnoho viac závisia na tom čo si človek sám stanoví ako duchovný, morálny cieľ. Človek nemôže nikdy poznať (a tobôž pochopiť) absolútny cieľ, usporiadanie transcendentálneho účelu, ako povedal Kant, chápe aspoň túto nepochopiteľnosť. Tím samotným aktom, že si človek tento cieľ stanovuje vnáša do sveta kauzality – prostredníctvom činov – (ako ich dôsledok) prvok slobody. Uskutočňuje „život“ nie (len) ako jeho extrakt, či otrok, ale (aj) ako jeho pôvodca. Na to, aby sa človek stal skutočne človekom aj v sebe samom je nevyhnutný život v oboch dimenziách. Musí existovať ako objekt, ale aj ako subjekt cieľov.
(nieje v tejto práci priestor k hľadaniu odpovedí, do akej miery si človek stanovuje sám morálne ciele, do akej miery ich objavuje ako prítomné a nutné pri hľadaní slobody, preto nech nám pre tieto účely postačí pohľad, akoby si ich človek sám vytváral. V každom prípade, akt rozlíšenia predpokladá vedomie a teda voľbu.)
Dobre to môžeme pozoraovať na medziľudskom vzťahu. Uvediem príklad: z pohľadu kauzálneho sveta má partnerský vzťah mnoho možných vysvetlení a skutočne je aj udržiavaný na základe reálnych faktorov, ako je reciprocita investícií, zníženie nákladov pri výchove detí (finančných, či energetických), sexualita, a podobne, čiže faktorov, ktoré sú predpokladmi zase iných faktorov. Musí byť splnená jedna podmienka, aby mohla byť naplnená druhá. Na jednej strane je vzťah teda podmienečným – kauzálnym zväzkom. Každý tento zväzok, môže byť vedomým človekom pominutý, záleží od uhlu pohľadu (v kauzálnej perspektíve). Na druhej strane stojí človek oproti partnerovi v transcendentálnom svete bezpodmienečne ako voči ľudskej bytosti. Reciprocita je tu nepodstatná, pretože existuje iba „od – k“. Toho je schopný iba človek. Takýto vzťah je duchovný, pretože každá podmienka sa voči samotnému faktu ľudskej bytosti relativizuje a ukazuje sa jej obmädzenosť. Ako fyzický objekt človek vstupuje do vzťahu kauzality, ako vedomá bytosť však do vzťahu, pre ktorý platí jedine vnútorné hľadisko. V kauzálnom svete je jeho sloboda závislá na „fenomenálnej“ perspektíve, vo vnútornom však iba na jeho vedomí, resp. na tom, čo si vedomie ako cieľ stanoví – „noumenálnej“ perspektíve. Predpokladom slobody (ako stavu vedomia) je nezávislosť na príčinách hmotného sveta a vôbec sveta, ktorý nieje obsahom tohoto vedomia. Bez možnosti vedomia, by nemohla pochopitľne existovať láska ako absolútny ideál a ako fenomenologický psychický stav, ktorý umožňuje transcendovať podmienky kauzálneho sveta a absolutizovať činy. Na to, teda, aby človek mohol byť slobodný, alebo slovami Kanta aby sa mohol aspoň za slobodného považovať, musí na jeho oblohe svietiť iba jedna polárka, nie dve, alebo viac. Na nebi kauzálneho sveta by sme našli toľko hviezd, koľko je prostriedkov dosahovania kauzálnych cieľov. Keďže tie sa môžu líšiť vo výhodnosti ich dosahovania jednotlivcom bude ich počet pravdepodobne vysoký. Transcendentálne nebo však predpokladá iba jedinú skutočne morálnu hviezdu, pretože človek, ako duševná bytosť smerujúca k jednote vedomia, potrebuje jednotný systém voči ktorému by mohlo vztiahnuť svoj duševný život. Tímto sa môže stať psychologicky slobodný. Tendencia ku slobode je prirodzená tendencia vedomia prekonať všetky kauzálne snahy, ktoré túto tendenciu rušia, inak by asi každá idea, ktorá nieje empiricky podložiteľná vrátane „ideje“ Boha nemohla ako psychologická veličina vôbec pôsobiť. – wirklicht ist wast wirkt
Prechod od detstva k dospelosti, by sme mohli chápať ako prechod od hmotného sveta k svetu duchovnému… Narodením človeka ako hmotného tvora akosi automaticky dochádza k jeho zasväteniu hmote- samotným aktom, či stavom bytia. Hmota má so všetkými kauzálnymi zákonmi vlastný poriadok, ktorý je automaticky človeku ako fyzickej bytosti vlastný. Zasvätenie duchovnému, alebo dospelému obdobiu musí pozostávať z psychického úkonu (výkonu). Neprichádza však samozrejme, aj keď jeho naliehavosť vychádza so samotnej prírody. Existuje mnoho rituálov, ktorých úlohou je aktivizovať tento psychický mechanizmus, nebudem ich tu vzhľadom na rozsah tejto úvahy uvádzať. V detstve človek prirodzene zasväcuje všetky zákony hmoty a kauzálneho sveta vnútornému svetu fantázie. Toto „magické myslenie“ je aj typickou vlastnosťou primitívnych kultúr. V dospelosti však musí človek naopak zasvätiť všetky ilúzie, alebo tzv. potenciality – ako neuskutočnené však ostávajú myšlienkovými konštruktmi, a preto že neexistujú reálne sú de facto ilúziami – kauzálnemu svetu. Kím dieťa zachováva vo fyzickom svete svoju psychologickú slobodu vytváraním pravidiel duševného sveta, dospelý nachádza slobodu vo svete duchovnom pri rešpektovaní kauzálnych súvislostí. Pretože dieťa iba integruje zákony kauzality, má tendenciu pripisovať im, alebo lepšie povedané projikovať do nich ešte nerozvinutú a vlatne nevedomú transcendentálnu nutnosť. Jednoducho povedané stále u neho existuje viera, že objekt sa bude prispôsobovať absolútnej psychologickej slobode subjektu.
Tento jav prejde s dospelosťou do stavu, kedy človek odhalením kauzálnych zákonitostí obracia svoj záväzok k vlastnému vnútru a kím pre dieťa bola hmota predmetom viery, čiže psychologickým záväzkom, pre neho sa predmetom viery stáva transcendentálny cieľ – Jednota. Hmota a jej kauzalita je pre dospelého človeka vlastne určitým chaosom - z ktorého môže učiniť kozmos prekonaním bezpočtu kauzálnych riešení vztiahnutím k jednému vnútorne zmysluplnému a definitívnému cieľu – tak, ako je pre dieťa chaosom vnútorný svet, a hmota vzhľadom k tomu že mu pripisuje kvalitu (nevedomej) finality svetom usporiadaným a definitívnym. Človek žije celý život ponorený v obidvoch svetoch, prevziať pre tento účel slová Kanta: existuje ako noumenon, aj ako fenomenon. Slobodný v neslobode. Rozdiel medzi dospelosťou spočíva v tom, v ktorom svete leží ten princíp, z ktorého čerpá človek záväzok k činu. Detským svetom rozprávok sa dieťa učí, vo svete ktorého je súčasťou, poznávať psychické objekty, a náboženstvá so všetkou ich symbolikou slúžia dospelému k utváraniu sveta stabilných duševných obsahov, prostredníctvom ktorých sa psychicky vydeľuje zo sveta,i keď v ňom ostáva naďalej fyzickou súčasťou. Vedomie človeku umožňuje reflexiu symbolických produktov od filmov až po psychedelikami navodených stavov a konfrontuje tak vlastné presvečenia. Dokiaľ nepríjme nové, je to určitým spôsobom konfrontácia ilúzie so skutočným psychickým objektom, podľa kotrého človek žije v horšom prípade sa žiť snaží.
Mnoho náboženských rituálov potvrdzuje dôležitosť prechodu od detstva k dospelosti. Stať sa dospelým znamená narodiť sa ako duchovná bytosť a zvliecť starú pozemskú kožu. Prinesenie obäte je nevyhnutnou súčasťou tohoto rituálu. Takto rituál symbolizuje doslova zasvätenie transcendentnu, čo na primitívnej úrovni znamená – „bytostiam“ majúcim nad človekom kontrolu a presahujúce ho svojim vplyvom, u človeka s vyššou schopnosťou reflexie znamená zasvätenie subjektívnemu cieľu, z ktorého vyplýva také morálne konanie, ktoré je nazávislé na množstve kauzálnych podmienok a smeruje k jednej transcendentnej podmienke. U moderného človeka by táto mohla znamenať ponúknutie psychickej energie (spojenej s náležitou duševnou bolesťou) cieľu, práve jednému na úkor všetkých ostatných. Vzťah k takejto podmienke je analogický so vzťahom k Bohu. Jeho prejavom je viera. – V tomto prípade nezáleží na tom či tento Boh prekračuje hranice vôle, z psychologickej empírie však nemôžme prehliadnuť spontánny riadiaci mechanizmus smerujúci od jednej psychickej nutnosti k druhej. Primitívny človek túto jedinú podmienku naplňuje prostredníctvom kompenzácie a pretože „verí“, že ho omnipotentné bytosti zaväzujú k činu, uskutočňuje tak kolektívnu vôľu - morálku.
Vedomý človek sám rozpoznáva význam a zmysel transcendentného vzťahu, pretože je pôvodcom činov, ktorými vstupuje do kauzálneho reťazca a vidí sám seba ako jeho nutné ohnivko – a podlieha na základe tohoto poznania morálke individuálnej. Z tohoto pohľadu viera nieje žiadnou ilúziou, ale poznanou podmienkou, za ktorej má morálka implementačný význam. Naopak ilúziou by znamenalo túto vieru nemať a pripisovať svetu chod nezávislý od našeho chovania - čím by sa vymedzila definícia pokrytectva u vedomých bytostí.
Ilúzia reprezentuje snahu vymaniť sa z kauzálného sveta prostredníctvom „konštruktu“ sveta transcendentálneho, viera je asimiláciou oboch.
Keďže človek nutne existuje ako paradoxná, či duálna bytosť musí svojim životom integrovať oba princípy a to tak, že transcendentný svet musí slúžiť k zahrnutiu kauzálnho nie naopak. „Musí“ tak pochopiteľne znamená podmienku slobody. (nemusí, ale to by už nebol vôbec účastníkom inteligibilného sveta predpokladajúceho autonómne vedomie.) Sloboda je tak pochopiteľným predpokladom morálneho konania. Morálka však musí obsahovať také princípy, ktoré by neboli individuálne variabilné a nemohli zahrnovať zákony egoizmu, ale naopak tento egoizmus eliminovali. Prečo? Jednoducho preto že musí smerovať k slobode všetkých tvorov (a teda aj samého seba), ktoré môžu túto slobodu dosiahnuť a povyšovanie vlastných cieľov nad akúkoľvek slobodu iných je egoistickým aktom. Prečo vlastne by mal transcendentálny cieľ viesť k morálnemu konaniu? Pretože ako slobodná bytosť, človek sám podlieha vlastným následkom svojich činov. Kauzálne je stále neslobodný, pretože každá z verzií jeho morálneho, alebo vôbec každého činu podlieha určitému definitivnému riešeniu, na rozdiel od transcendentálnej, ktorej zmysel leží stále vyššie a ako cieľ si dokáže stále vyšší princíp nastoliť a patrí teda do sveta „z rozumu“, alebo ak chcete z psýché.
Mladý človek sa nedokáže na tento cieľ zamerať a preto akísi „vyšší“(transcendentný) zmysel života, zasvätenie cieľu, alebo „poslanie“ mu nič nehovorí a pretože mu tento psychický objekt chýba nahradzuje cieľ dosahovaním v materiálnej oblasti. Tá však nikdy nedokáže dokonale uspokojiť princíp slobody, pretože sebeviac naplnená kauzálna potreba obsahuje v sebe možnosť inej. Pre dospelého človeka, ktorý empiricky prehliadol tento nedostatok, je stanovenie cieľa sľubujúceho prekonanie kauzality, najefektívnejším riešením pri dosahovaní slobody. Povedzme, že tu ide o rozdiel medzi dosahovaním slasti, ktorá je definovaná sumou empirických stavov a blaženosti, ktorá v sebe obsahuje poukaz na transcendenciu akýchkoľvek empirických paralel. Akt z viery je ospravedlnený svojou absolútnou hodnotou, kdežto akt, povedzme, z vypočítavosti jedine vlastným cieľom.
Samotné smerovanie k niečomu dobrému (entelecheia) je logikou veľmi ťažko pochopiteľné, pre Aristotela a neskôr aj pre Tomáša Akvinského, bolo predsalen samozrejmosťou. Už tím, že ľudské vedomie má dané kognitívne funkcie, na základe ktorých oddeľuje kvality je možnosť a voľba riešenia vopred daná. Ak však aj emocionálne kategórie budeme považovať za zaväzujúce a teoreticky aj za zavádzajúce, pôsobiace prostredníctvom nevedomého sveta, ukáže sa ako jediná možnosť formulácia vlastného imperatívu, či kódexu, podľa ktorého by sme stále mohli zachovať svoju slobodu a slobodu iných. Ak teda morálny záväzok nepríjmeme so spoločenského sveta, musíme ho prijať so sveta subjektívneho, čiže so sveta vlastnej psýché…
Metafyzický imperatív by potom znel: hľadaj vo vlastnom svedomí, či ešte stále neexistuje nejaký nevedomý dôvod, pre ktorý klameš sám seba. Ak budeš hľadať účel svojho života nájdeš aj morálnu prekážku (pretože je s ním zviazaná), ak nenájdeš účel, nemôžeš nájsť ani individuálnu morálku.
V tomto bode by som už mal mlčať, pretože odpoveď na základe čoho človek poznáva vyššiu kvalitu, či dobro – i keď a práve preto, je to tak relatívna záležitosť – je najväčším tajomstvom. Že existuje nejaké dobro je podobný predpoklad ako že existuje nejaká objektívna realita. Človek sa pravdepodobne má možnosť vztiahnuť k tímto princípom a rešpektovať ich ako síce nepochopiteľné tajomstvo, predsa však vybavený možnosťou o tomto tajomstve vedieť. Psychologicky by sme mohli hovoriť o probléme intuície: dej, ktorý sa odohráva pod úrovňou vedomia, stále nejak toto vedomie zasahuje, aj keď nieje jeho obsahom. Inak by človek, predsa nikdy nevyužil túto možnosť, ak by zároveň neexistoval aj prísľub cieľa. Ako psychológ sa musím uspokojiť z faktom, že
· ľudské vedomie má možnosť utvárať individuálnu morálku, ktorá subjektívne prevyšuje morálku kolektívnu,
· je dôsledkom vzťahu k transcendentnému cieľu - finalite, ktorý prevyšuje cieľ kauzálny
· a má možosť (a teda aj právo) rozoznať hodnotu vlastných činov.
Sv. Pavol, Mister Eckhart, Tomáš Akvinský, či Augustinus, alebo Eduard Tomáš sa zhodujú v tom, že človek nemôže dôjsť „spravodlivosti so skutkov zákona, ale jedine z viery“. Čiže poukazujú na fakt, že ak nieje vlastné vedomie zahrnuté do procesu morálneho rozhodnutia, nemôže patriť človeku a ten by bol iba jeho prostredník. Viera tu musí byť chápaná ako poznanie vzťahu, (a nie stavu mysle) ktorý môže byť jedine pre človeka, ako slobodnej a vedomej bytosti záväzný k činu.
Prechod od detstva do dospelosti je podľa mňa prechodom od stavu hmotnému ku stavu, v ktorom má duchovné miesto nezastupiteľnú úlohu. Pokúsil som sa ukázať prečo si myslím že morálka ak má byť prejavom slobody musí vyplývať so záväzného vzťahu k nadzmyslovému svetu, obsah ktorého je individuálnym, intímnym a nepochybne ťažko definovateľným, či skôr nedefinovateľným tajomstvom každého rozumného tvora. Tento však vyplýva so skutočného poznania toho, čo vytvára záväzok a jedine každý človek sám môže rozpoznať túto vnútornú hodnotu a podľa nej uspôsobiť aj vlastné činy.
Táto práca pojednáva vlastne o tom, prečo by mal psychoterapeut byť morálnym – teda dospelým - človekom, respektíve prečo by mal túto morálnosť hľadať. Len človek, ktorý sa stal dospelý a našiel vlastný transcendentálny cieľ svojho života dokáže pochopiť človeka, ktorý tento cieľ hľadá, prípadne opúšťa starý a nachádza nový. Odpoveď, ktorou sa táto krátka práca vyčerpá je teda jednoduchá: malo by byť povinnosťou psychoterapeuta hľadať tajomné zdroje vlastnej morálky, nielen preto, aby bol schopný súcitu, ako aktu predpokladajúceho empirickú zkúsenosť, ale aj preto aby bol schopný odvahy, ktorá predpokladá zasvätenie života neznámemu.

Jul, 1997

‘Tis now the very witching time of night,

[William Shakespeare, Hamlet, cca 1600][1]

Třicátého prvního října oslavuje Mexiko[2], Brazílie, Skotsko, Austrálie, Nový Zéland, Puerto Rico, ale také Kanada a hlavně Spojené státy jeden z nejpodivnějších a také nejpopulárnějších pohanských svátků: Halloween. Tento svátek, který v posledním desetiletí proniká též do České republiky a překrývá se se svátkem „dušiček“, má svůj původ ve starověkém keltském zvyku oslavovaném už více než před 2 000 lety v severní Francii, Anglii a Irsku, ale v různých podobách ho nacházíme v mnohých náboženstvích a mýtech po celém světě. Téma, které tak vynáší na světlo, má pro zdravé fungování lidské psychiky nesmírný význam.

Keltsky se tento svátek nazýval samhain. Staroirské a též galické slovo samain znamená listopad, samfuin znamená konec léta, ale též konec „letního období“ (sám - summer, angl. léto, fuin, konec, západ slunce). Festival byl vlastně oslavou konce léta a sklizně v galické kultuře a zároveň začátkem keltského nového roku. Galický kalendář rozděloval rok na dvě poloviny, jednu temnou, počínající měsícem Samonios, a druhou světlou, počínající měsícem Giamonios. Samhain zahajoval vstup do temné poloviny roku. Oslavy nového roku trvaly tři dny: trinix-samo-nii (keltsky třídenní oslava). Keltský kalendář byl více v souladu se zemědělskými cykly než pohybem vesmírných těles; jeho báze je proto více psychologická než astronomická. Součástí rituálu bylo zapálení ohňů na vysokých vrších a rovněž rozhodnutí, která zvířata budou utracena, aby lidé mohli přežít tuhou zimu. V Irsku a Skotsku se tento den nazýval Féile na Marbh - festival mrtvých; zima s sebou zpravidla přinášela daň v podobě mnohých lidských životů. V dnešním Irsku a Skotsku se dodnes během této noci přiznává místo mrtvým a vyprávějí se příběhy zesnulých předchůdců. Podle keltské tradice se vlastně tehdy, když se jedna polovina roku překrývala s druhou, svět duchů (mrtvých) přiblížil ke světu žijících natolik, že to mělo za následek vznik neobvyklých (paranormálních) a často strašidelných jevů. Podle tradice se duchové během tohoto svátku procházejí mezi lidmi, z čehož vyplývá hodně konfliktních situací. Duchové však nejenom strašili a ničili úrodu, ale rovněž podávali druidům (keltským kněžím) zprávy o budoucnosti nebo podsouvali tajná doporučení ohledně výběru partnera pro manželství, počtu budoucích dětí, rodinných záležitostí, zásob na zimu apod.[3] Druidi stavěli obrovské vatry, kolem nichž se keltské rodiny shromažďovaly (symbolicky sjednocovaly) a přinášely oběti svým bohům, aby je tito ušetřili svého hněvu během dlouhé zimy. Během svátku se Keltové odívali do zvířecích kostýmů a nosili masky zvířat, čím se zdůraznil průnik animálního světa se světem lidským, čemuž dnes můžeme rozumět jako snaze o patřičné uznání důležitosti instinktivního aparátu. I když měly tyto oslavy hrůzný nádech, byly v nich také přítomny emoce přitažlivosti a fascinace. Účastník oslav tak prožíval rituál v jeho celosti; s pathosem, strachem, pokorou a úžasem.

Poté co si Římané podmanili většinu keltského území (kolem roku 43 před n.l.), tento svátek postupně splynul s římským svátkem feralia, uctívajícím pekelné síly a vzdávající hold všem mrtvým, a se svátkem pomony, tj. svátkem bohyně ovoce, ovocných stromů a sadů. Snad proto se dýně, pozdně dozrávající a jablko a sladké ovoce zachovaly až po dnešní svátek Halloweenu. Pomona, spolu s Numinou[4], byla ale rovněž bohyní temných lesů, bohyní inspirace a strážkyní lidí a jejich obydlí. Dohlížela na to, aby byl duch těchto chráněn před zlými silami. Kolem roku 800 n.l. už bylo keltské území podmaněno křesťany a židovsko-křesťanskou kulturou. Papež Gregor III. vyhlásil první listopad za svátek všech svatých (do té doby slavený 13. května), tedy svátek, při němž se uctívají mučedníci a bohem milovaní zesnulí, kteří v nebesích spatřili Boha. Následující den (2. listopad) byl později, kolem roku 1000 n.l. vyhlášen dnem svátku všech duší, pro ty zesnulé, kteří sice věřili, ještě však nebyli zcela očištěni od hříchů. Záměrem papeže bylo nahradit samhain ryze křesťanským svátkem. Mezi lidmi byla tradice natolik živá, že se mnoho symbolů a úkonů nakonec přeneslo do druhého listopadu. Ceremonie se nazývala all-hallows, nebo all-hallowmas (ze staroangličtiny alholowmesse Den všech svatých) a den před samhainem byl all-hallows eve, (anglicky eve – předvečer) odtud hallowe’en nebo halloween. Halloween se teprve poměrně nedávno oddělil od svátku všech svatých a posunul na 31. října, kde opět nabyl svůj „pohanský status“. To vše k nevoli svaté církve, která na svátky pohlíží v lepším případě jako na „nerozvážně blbnutí“, v horším jako na „uctívání ďábelské síly“.

Samotný svátek Halloween pochází z Irska a do Severní Ameriky doputoval někdy v polovině devatenáctého století. Během dvacátého století se pak rozšiřuje po celé západní Evropě. Součástí halloweenových oslav je nošení masek a kostýmů, zvláště pak strašidelných masek, navštěvování strašidelných domů, vyprávění hrozivých příběhu, sledování hororů a zakládání vater. Malé děti navštěvují své sousedy, straší je (trick-and-treat) a dostávají za to pomlázku, podobně jako u nás na Velikonoce[5]. Neoddělitelnou součástí Halloweenu je pak vyřezávání červených dýní do tvaru masky. V USA se to během Halloweenu doslova hemží kostlivci, duchy, čerty a různými strašidly. Američané zaplatí jen na kostýmech každý rok asi 5 miliard (!) dolarů. Další stovky milionu dolarů vydělají video půjčovny a kina. Halloween komerčně předčí i Vánoce.

Rituály a oslavy duchů, zemřelých či smrti nejsou ve světě ničím výjimečným. Kromě řeckých a egyptských rituálů vzpomeňme australský rituál alcheringa, indický rituál shraadh, tibetský festival zesnulých ullambana nebo čínský festival duchů zhongyuan jie.

Kdyby Halloween a jiné podobné oslavy vůbec neměly smysl a byly by jenom automatickým opakováním tradice, patrně by si nezachovaly takovou přízeň až do dnešních časů. Můžeme proto usuzovat na jejich nesmírnou psychologickou důležitost.  Nedávné průzkumy ukazují, že 1/3 dospělé americké populace věří na duchy, a z toho 20 procent dotázaných věří na čarodějnice a kletby. I když existuje malé procento nevysvětlitelných ukazů, díky nimž je musíme brát s respektem, podívejme se tady na možný psychologický důvod této víry [6].

Otázka smrti je stejně tak důležitá, jako otázka života. Smrt formuje náš život právě proto, že ho završuje. Je proto důležitou součástí života, právě tak jako jeho počátek. Smrt se objevuje spolu s životem. Neexistence vědomí sice znamená nesmrtelnost, ale zároveň neexistenci života, tedy smrt. Jen to, co je vědomím postihováno, skutečně existuje. Neživý svět „jen pro sebe“ je pro lidskou bytost zcela bezcenný.[7] Na to, aby započal existovat, se musí zrcadlit alespoň v jednom vědomí.  Zrcadlení světa ve vědomí může mít řadu podob a též různou kvalitu.  Svět, který vnímá Dalajláma, nebo svět zrcadlící se v malém dítěti od sebe dělí nejen míra znalostí, ale rovněž kvalita prožitku svobody.

Život je neodlučně spjatý se svou sestrou finalitou, konečností. Nedokážeme si ani představit, jak by život vypadal, kdyby smrt nebyla jeho součástí. Veškeré mravní a společenské zákony by se neexistencí smrti nekonečně zrelativizovaly. Jako vsechno, co postrádá svůj protipól, by se život bez završující smrti stal vězením degradující lidskou svobodu na nástroj poslední volby. Smrt vždy byla a vždy bude největší neznámou života. Implicitně se v ní odráží spravedlnost, která nemine nikoho. Psychologicky to znamená, že smrt a vše ,to, co je za životem’, tedy tak říkajíc v ,krajině duchů’, se nachází v nejhlubší temnotě, temnotě, odkud pronikají jen velice slabé hlasy. Možnost absolutního posouzení jejich pravdivosti je nám navždy odepřena, stále si k nim ale můžeme vytvořit vztah. Smrt zůstává nejtajemnějším objektem psychologických projekcí života.

Už od dob, co se u člověka vyvinulo symbolické uvažování, je smrt v lidském vnímání obdařena dvojí významem: (1) budícím strach z absolutního konce, nebo absolutního trestu a (2) očekáváním slastně pokračující existence: tedy, ráje. Pochopitelně na obojí se váže úzkost, jelikož jedinou jistotou je, že tajemná odpověď zůstává nejistá.[8] Tato duálnost vystihuje dva různé úhly pohledu: ego neboli jáské vědomí se na smrt dívá se strachem, protože pro něj znamená zánik a totální disintegraci a ztrátu toho nejzákladnějšího a nejposlednějšího – bytí. Nevědomí naopak - jak ukazuje mnoho mýtů - vnímá smrt jako fascinující radostný návrat do ráje. Podle mnohých tradic je tato věčná blaženost podmíněna povahou skutků činěných v průběhu života a slibuje trest za hříchy. Jak se tedy rozhodnout, ke kterému pólu se přiklonit?

Duchové pozůstalých mohou jediní znát odpověď na největší otázku. Proto je rituální kontakt s nimi nesmírně psychologický důležitý: pomáhá integrovat - zpracovávat - existenciální úzkost. Duchové v nevědomí skutečně žijí, což přeloženo do psychologického jazyka znamená, že obavy a vůbec vše, co otázku smrti provází, spočívá latentně v nevědomí. Jejich uznání a konfrontace s nimi se u pradávného člověka (tzv. primitiva) odehrává prostřednictvím projekce do okolního světa. Duchové a zemřelí tak mohou během Halloweenu strašit a honit. Už nemají podobu úzkosti a špatné nálady, strachu, či neurózy, ale nabývají konkrétních (objektifikovatelných) podob. Strach tudíž může být symbolicky odžit! Vágní a neidentifikovatelný sentiment nabývá lidských - antropomorfních - rozměrů. I když se jedná jen o určitou vývojou fázi stahování projekcí, přece jenom je velice důležitá. Svět duchů s lidským se vzájemně překryly.

Překrývání se světů duchů a lidí, které se děje na halloweenské svátky, odpovídá proto překrývání se hranic vědomí a nevědomí. Respektive zvýšení úrovně energie nevědomí, na což nemůže vědomí reagovat jinak než zvýšenou pozorností. Je to nevědomí a vše, co se „v něm ukrývá“, s čím jsme konfrontováni. Obsahy, kterých jsme si buď vůbec nebyli vědomí, nebo jsme je pečlivě popírali a odmítali jako absurdní, se teď objeví jako duchové a chodící zombie. V období Halloweenu je dokážeme přijmout za vlastní daleko snadněji. Vystavování se tomuto strachu v určitém, tomu vyhrazeném a ohraničeném období roku, do jisté míry odpovídá konfrotaci se strachem v kontrolovaných a bezpečných podmínkách psychoterapeutického sezení. Bezpečí ovšem není dáno přítomností terapeuta, ale celkovou atmosférou svátku. Skutečně, mnoho lidí si zvolí hororový film nebo knihu Stephena Kinga jenom během Halloweenu. Bylo by mylné se domnívat, že halloweenové svátky berou vážně jenom děti, protože se mnohokrát za pláštíkem smíchu a minimalizování skrývají hlubší pochybnosti a obavy i u dospělých. Okolnost, že si to mnoho z nás nepřipouští, ještě neznamená, že v hloubi duše se nás to netýká. Každý rituál působí nevědomě, a tedy do jisté míry i proti naší vůli. Pochopitelně děti jsou blíže instinktivní sféře, jsou tedy mnohem citlivější k působení nevědomí, prožívají tedy Halloween a všechno, co k tomu patří, mnohem hlouběji.

Jistá atavistická identifikace lidí se svými zvířecími předky nebo s různými strašidly a příšery, tak typická pro svátky Halloweenu, se dá psychologicky interpretovat jako snaha o proces integrace nevědomí. Jde o proces fylogenetické regrese, kdy se ego-vědomí dostává do kontaktu s animální (a tedy bazální) formou instinktu. To samo o sobě evokuje strach z deintegrace; vědomí najednou pocítí úzkost, protože dlouhý proces evoluce jakoby střemhlav padl zpět do svých počátků. Navázat vztah s vnitřním zvířetem, které v nás vyvstane je však nesmírně důležité. Instinkty, o kterých se „moderní“ člověk domnívá, že je jednou provždy překonal, ve skutečnosti nikdy nezmizely, jen v nevědomí tiše plavou jako latimérie v hlubinách oceánu.

Nejedná se o pouhé vystavování se strachu, ale o vysoce promyšlený přírodou řízený proces proměny. Sestup do nevědomí a konfrontace s „duchy“, má totiž symbolickou dimenzi. Protože symbol vždy zahrnuje neurčitelnou a nepochopitelnu část, znamená to, že konfrontace s ním vždy také působí tajemně. Vystavení se mu proto znamená ponořit se do očistné a léčivé lázně, kterou nevědomí představuje. Vědomí je tak vystaveno instinktivnímu procesu proměny. Dávný člověk toto velice dobře rozeznal, a proto přistupoval ke „svým“duchům a zesnulým s patřičnou vážností. I když to, co dnes nazýváme nevědomím, on nazýval světem duchů, považoval ho za zdroj své moudrosti. Skrze něj získával sílu a moudrost potřebnou ke zvládání života ve hmotném těle včetně všech peripetií, jež z toho vyplývají. Prostřednictvím mýtů a rituálů vyvolával své duchy, aby mu pomohli rozšířit obraz světa až za hranice jeho života. To, že jim skutečně věřil, mu umožnilo čerpat ze živé studnice nevědomí sílu, která je mnoha moderním lidem odepřena. Jen málo kultur propracovalo institut kontaktů se smrtí do takové podoby jako staří Egypťané. Úkolem egyptských mystérií bylo iniciovat živé do života „po“ smrti. Tento život po smrti však můžeme chápat jako iniciaci do života, který je opakem smrti, tedy – v psychologickém smyslu – do života překonávajícího předchozí stav nevědomí, temnoty a ignorance. Smrt je z tohoto pohledu vlastně nedokonalým životem, životem bez vědomí, tedy bez přítomnosti božství. Tyto paralely najdeme v antických rituálech i pozdějších tradicích křesťanství a jiných náboženství. Bardo Thödol může být rovněž považováno za nauku, jejímž cílem je iniciovat duši do své původní božské podstaty, kterou ztratila během narození.[9] Proto je spirituálního klimaxu dosaženo v momentu vypršení života. Rituál vnímal život a smrt v intencích jejich symbolické konotace, protože projekce, jež se na smrt vážou, nikdy nemohou být konkrétní, jasné a racionálně vyčerpatelné. Komunikace skrze symbol není banální hrou, při níž se vyvolávají duchové, ale těžkým úkolem, kdy se jáské vědomí vztahuje ke skutečnému světu, světu naléhavě vyžadujícího morální dimenzi.

Halloweenové svátky jsou velice zjednodušenou formou iniciací do světa „po“ smrti. Druidští mniši jen velice instinktivně zprostředkovali to, co je v Bardo Thödol teoreticky rozpracováno do nejmenších podrobností. V obou případech se jedná o snahu být vědomě přítomen iniciaci do nového života. Jungovská analýza je vlastně jistým druhem takovéto iniciace v tom smyslu, že napomáhá integraci struktury bytostného Já do vědomí. Jung říká: „Toto pronikání do spodních složek vědomí je svým způsobem maieutika v sokratovském smyslu vynášející na povrch psychické obsahy, které byly doposud jen ve stádiu zárodku, subliminální, a proto ještě nenarozené“.[10] Život „před“ narozením odpovídá původní, nevědomé celosti, absolutnímu dobru v platónském smyslu. Duše, která se rozpomíná na svou původní božskou podstatu, se vlastně znova narodí. Hlubinná psychologie považuje transformaci doslova za znovuzrození. Navázáním dialektického kontaktu s archetypálními silami se dostává lidské moudrosti nejvyšší úrovně.  Primitivní člověk měl oproti modernímu člověku tu výhodu, že rituální kontakt s archetypy byl pro něj samozřejmou součástí života. V tomto směru byl mnohem moudřejší než „moderní“ člověk, ktery zbožštil racionalitu do takové míry, že se slepě vystavil archetypálním energiím. Archetyp, jako zdroj energie, se nedá ,odmyslet’ žádným trikem. To ani není cilem, vytvoření vztahu k archetypu je nejméně komplikovanou formou bytí.

Tzv. primitiv totiž žil v dialogu se svými archetypy, komunikoval se svým nevědomím, tím byl u něj zabezpečen plynulý psychický vývoj. Carl Jung píše: „Zatímco člověk, který postrádá víru, kráčí v ústrety nicotě, ten, který vložil svá očekávání do archetypálních sil, následuje cestu života v ústrety smrti. Oba se samozřejmě ocitají v nejistotě, jeden však žije život proti svým instinktům, druhý v souladu s nimi“.[11] Když naopak těmto archetypům - nebo chcete-li duchům - není věnována vědomá pozornost, pak se mohou obrátit proti přirozeným instinktům. Jak může být archetyp smrti nebezpečný, když se neuzná jeho symbolický rozměr, ukazuje James Hillman ve své knize Duše a sebevražda.[12] Nerozpoznání symbolického rozměru smrti a jejích nároků vede k archetypálnímu posednutí vyvolávajícího touhu po sebevraždě. Smrt a znovuzrození může být pociťováno jako tělesná nutnost, duše však nic jako tělo nepozná, proto každé její nutkání je vlastně archaickou touhou po transformaci. Pak je úkolem pochopit, že naše tělo nemusí zemřít, že jen stare v nás umírá, aby mohlo být nastoleno nové „duchovní tělo“. Když následujeme archetyp příliš konkrétně, ocitáme se rovněž v konkrétním, tělesném zajetí jeho vlivu, když ho však dokážeme nahlédnout symbolicky, můžeme archetypální energii sublimovat a transcendovat tělo a nedorozumění, které z jeho počitků vyplývají. Fyzická destrukce neboli fyzické řešení konfliktů pak není zapotřebí. Práce na obsahu archetypu [smrti] tudíž vede k životu.

Duchové, tedy ty nerozpoznané obsahy lidské psýché, které nás pronásledují, a to, jestli je nás život bezpečný nebo ne, spadají do oblasti toho, čemu hlubinná psychologie říká stín. Tedy za hranici viditelnosti [vědomím]. Čím více jsou v tomto stínu, tedy čím více jsou zatlačeny do nevědomí, tím větší je jejich destruktivní potenciál. Halloween nás učí, že vědomým přístupem k tomuto „nebezpečí“, ať už je to zesměšňováním, ridikulizací nebo prožitkem hlubokého strachu, se dokážeme s otázkou smrti lépe vyrovnávat.

Tady se dostáváme k fenoménu, který v poslední době už není ryze americký; a sice k fascinaci brutalitou a násilím. Touha věčně se zabývat sledováním brutálních filmů nebo hraním násilných počítačových her vypovídá o vědomém podceňování tematiky smrti. Vypovídá tedy něco o povaze nevědomých obsahů americké psýché. Když je vědomí odňata možnost projevu přirozené agrese, je pravděpodobné, že se tato energie hromadí v nevědomí. To, co je opominuto vědomě, vyvolává posedlost: nevědomé nutkání ke konfrontaci. Tento psychologický jev se nazývá kompenzace. Jde o instinktivní snahu přivést na světlo vědomí to, co je opominuto. Podobně jako vede přehnaná sexuální zdrženlivost k erotickým fantaziím (nebo dokonce nutkavým aktům) a přemrštěné diety k impulzivnímu přejídání, vede přehnané ulpívání na životě k zesílení jeho protipólu: smrti! Příroda se snaží o rovnováhu, a proto přivádí do vědomí stále oba póly, z nichž se skládá. Odmítané i žádoucí se v něm musí spojit, jestliže má být dosaženo kýžené psychické svobody. Jinymi slovy instinktivnim a společenským nárokům se musí dostat reflektivní harmonizace, musí se spojit uprostřed psychického pole, uvnitř transsubjektivní reality. Přesně tak, jak se během samhain spojil svět duchů se světem lidským, aby mohl člověk přežít krutou zimu, ne roztřesený strachem ze smrti, ale spokojený a posílený, protože mu duchové sdělili přesně to, co potřeboval vědět.

Literatura

1. Adler, Margot (1979, revised edition 2006) Drawing Down the Moon: Witches, Druids, Goddess-Worshippers, and Other Pagans in America Today. Boston, Beacon Press.
2. Eliade, Mircea, Šamanizmus a nejstarší techniky extáze, HOT Argo, Praha, 1997.
3. Hillman, James, Suicide and the soul, New York: Harper Colophon, 1977.
4. Hutton, Ronald. The Pagan Religions of the Ancient British Isles: Their Nature and Legacy, Oxford, Blackwell.
5. Jakubisko, Juraj, Perinbaba, 1985 (film).
6. Jung, C. G., Memories, Dreams, Reflections, Vintage Books, New York, 1961.
7. Jung, C. G., The Soul and Death, 1934 in CW 8, Princeton University
8. Jung, C. G., Psychological Commentary on ‘The Tibetian Book of the Dead’, 1935, in CW 11, Pronceton University Press, New York.
9. MacKillop, James (1998). Dictionary of Celtic Mythology, Oxford University
10. Rogers, Nicholas, Coming Over: Halloween in North America, Halloween: From Pagan Ritual to Party Night, New York: Oxford University Press, 2002.
11. Tillich Paul, Gomes Peter J., The Courage to Be, Yale University Press, Yale, 2000.

[1] „Této noci bosorské, skrz hřbitova chřtán - peklo chrlí, tu nákazu co svět zdrtí: teď opíjet mohu se horkou krví“. (volný překlad z angličtiny autor)

[2] Španělsky Día de los Muertos

[3] První zmínka o Druidech - druidae (Δρυΐδαι) pochází z druhého století (Soton Alexandrijský), tedy období, kdy byl jejich institut zároveň římským státem postupně potlačen. Jejich existence však sahá hluboko do období před Kristem. Kořenem slova druid je „dub“, též „pevný“. Věřilo se, že Druid měl schopnosti umožňující mu nepodlehnout ničivé síle temnoty a prázdnoty. Jejich náboženství bylo polyteistické a bylo založené na víře v léčivou sílu přírody. Různé stromy, živly, jako oheň, kameny a jiné předměty, též řeky atd., měly schopnost duchovní proměny. Jednalo se vlastně o formu animismu. Užívali symbolických prostředků, jako je rituál, vyprávění příběhů a mýtů, hudba, písně a techniky extáze. Základním úkolem druidské léčby bylo najít zbloudilé duše a přivést je zpátky na zem, tedy to, čemu dnešní psychologie říká transformace. Druidi byli duchovními poradci a filosofy, kteří znali tajemství přírody, a mohli tak pomáhat se životními problémy. Druidi byli vlastně šamany v pravém slova smyslu. Více Eliade Mircea, Šamanizmus a nejstarší techniky extáze, HOT Argo, Praha, 1997.

[4] Odtud slovo numinózní (numinosum).

[5] Tradice “trick-and –treat” pravděpodobně pochází z období, kdy děti chudých Irů chodily od domu k domu a přály lidem požehnání, za což si vysloužily jídlo.

[6] Zdroj: Rochester, N.Y, Business Wire, 2008.

[7] Kazatel, 9:5, „Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic“ (...) Bible Kralická.

[8] Podle Tillicha nezpůsobuje největší úzkost strach z trestu, ale nepřítomnost příslibu trestu nebo odměny, jakožto záruk, že v životě je obsažen význam. Tillich Paul, Gomes Peter J., The Courage to Be, Yale University Press, Yale, 2000, s. xxii.

[9] Jung, 1935, par. 841-2.

[10] Ibid.

[11] Jung, 1961, s. 306.

[12] Česky, Hillman, 1997.