“Ve hre, se pozemska realita zahy stava veci pominutelne chvylky hozene za hlavu a pak pohrbene v minulosti; mysl je pripravena prijmout nepredstavitelne a neuveritelne, vstoupit do sveta, kde plati jine zakony, aby byla zbavena vseh zavazi, ktere ji tihnou k zemi, a stala se svobodnou, kralovsky nespoutanou a bozskou” [Hugo Rahner][1]

Nespoutane vasne,  jevy davove psychozy, pocity opojeni a zlosti proziva clovek v zasade u techto spolecenskych fenomenu: politika a valka, sportovni podujeti. V mensi mire jsou to nabozenska shromazdeni a hudebni koncerty, ktere rovnez evokuji bujare emoce, jejichz shoubny potencial zavisi od toho, jestli dochazi k polarizaci a stepeni afektu, tedy jestli se dav rozdeli na “my” a “oni”, hrdinu a nepritele.

Micove hry jsou pak nejcastejsi subjekty techto fenomenu; uz od davna slouzi lidstvu jako prostredek na nemz lze odzit kosmicky zapas dobra se zlem, zivota se smrti. Muzeme rici, ze micova hra a nabozenstvi jsou v jistem smyslu podobne? Muzeme rici, ze to co maji spoelcne je funkce rozvoje vedomi? Plati toto i dnes? Podivejme se nejdrive do davne historie, do casu kdy micova hra vznikla.

Nejstarsi zaznamy o micovych hrach pochazeji se stredni Ameriky a jsou stare pres 3000 let, predpoklada se vsak, ze Mayove provozovali micovou hru zvanou pitz uz vice nez pred ctyri a pul tisice roky (Ekholm, 1991)[2]. Obdobnou tradici nachazime v Egyptu a Mesopotamii teprve pozdeji. Prastare micove hry vsak nebyly sportem v dnesnim pojeti a i kdyz se jim na specialnich stadionech tesila prizen pocetneho davu, byli to predevsim nabozenske ritualy jejichz cilem bylo iniciovat adpety do taju sakralniho sveta, smirit bohy, nebo primet zemi k plodnosti a zajistit tak bohatou urodu. Ano, micova hra byla, krome reprodukci stvoritelskeho aktu tez ritualem plodnosti. Jak vime, tyto byli povazovany za velice dulezite nabozenske obrady. Slo v nich o komunikaci cloveka s bohy. Od jejich prubehu zalezelo, jestli bohove projevi cloveku svou prizen. I prvni olympyjske hry (776 pr. Kr.) se hrali v diove chramu, take rimska micova hra praktikovana jako soucast festum fatuorum (cca 200 pr. Kr.) byla hrana Bohu.

Slovo sport ma svuj puvod v latinskem des porto, coz znamena byt unesen, deportovan. Kam? Do svetu „za“ svet tela, do rise bohu a podsveti. A proc?  Recky vyznam slova “hrat” odkazuje k paidia (detsky, improvizace, svoboda) a agon (boj, soutez), latinske ludus zase k dovednosti, nebezpeci, riskovani a nahode. Jakoby byl “ve hre” osud, ktery cloveku pripravily bohove. Hra ale ukazuje, ze clovek nemusi nad bohy vzdy prohrat! Hrac se ve hre stava hrdinou, ktery se odvazuje bohy vyzvat k zapasu.

Otazka lidske svobody, tedy otazka nakolik je lidsky osud predurcen zamery bohu patri mezi oblibena temata mytologie a nabozenstvi. Pripomenme mytus o Oidipovi, nebo pohadku o Spici princezne. Kdyz opomineme filosoficky, nebo teologicky aspekt teto otazky a podivame se na jeji praktickou stranku, pak se muzeme ptat: jakym zpusobem se clovek, respektive lidska vule, vymani spod diktatu slepeho instinktu? Dusevni vyvoj lidske bytosti je ze sve podstaty sledem aktu takoveho vysvobozovani vedomi.

I tato dulezita ideje objevujici se v mesoamericke mytologii je predmetem ritualnich her Mayu a Azteku.

Micova hra nebyla pro Mayany “jenom” hrou, ale doslova soucasti nabozenskeho aktu.  Hra byla integralni soucasti mayskeho kulturniho a nabozenskeho zivota – coz bylo v tehdejsi dobe totez. Pompezni architektonicka dila, “stadiony”, nebo chcete–li ritualni kurty, ktere byly staveny z vedomim neobycejne vaznosti muzeme najit ve vsech vetsich mestech mayske civilizace. Soucasti stadionu byly dve kaple a misto pro panovnika a divaky. Hraci byli pro tento ucel odeni do kozenych leopardich odevu, ktere pripominali valecnicky uniformy. Primo behem hry byl vykon hrace odmenen divaky drahymi sperky, ktere byly kladeny na schody pyramid. Mic, ktery byl vyroben ze zivice stromu guamolu (calonyction aculeatum) byl pomerne tezky (cca 3 Kg) a ukolem hracu bylo ho prehodit pres kovovou (casto zlatou) obruc zasazenou ve stene - to vse jenom pomoci kyclu, stehen a loktu; ruky a nohy pravidla hry nedovolovaly pouzivat. Hra byla neobycejne tvrda a jeji vysledek tez castokrat velice kruty: kapitani porazeneho tymu byli obetovani bohum podsveti useknutim hlavy, ktera byla symbolicky vystavena na pruceli kurtu. Mic je v majskych artefaktech casto znazornen jako lidska hlava (viz obrazek). Hlava je symbolem mysleni, ducha a vedomi; a tak prave ono je predmetem ritualu pitz.  

Muzeme rici ze ritual micove hry byl vlastne jakimsi pokracovanim, nebo prehravanim centralniho kosmogenickeho mytu Mayu; tedy mytu o pocatku stvoreni. Zachycuje nejenom vznik sveta, ale take vznik vedomi skrze dramaticky vztah cloveka k bohum. Tento mytus je zapsan v Mayske knize moudrosti Popol Vuh, jakesi bibli Mayu. Podle mytu dva hrdinove, dvojcata, Hunahpú a Xbalanqúe, byli tradicnimy hraci pitz. Jejich otec a stryc byli porazeni ve hre pany podsveti a obetovani. Bohove podsveti (Xibalba) byli zaroven bohy chorob, zla smrti a skazy. Lebka jejich otce Hun Hunahpú byla povesena v podsveti na obetni strom. Kdyz Xquic, dcera boha Xibalba, pristoupila ke stromu lebka ji plivla do dlani a tim ji doslo k zazracnemu poceti dvojcat Hunahpú a Xbalanqúe. Bratri vyrosli v silne muze a znovu se utkali s bohy podsveti v micove hre. Vytrenovani, zdatni a sikovni bratri tentokrate bohy porazili. Uz to nebyl clovek, ktereho hlava byla obetovana bohum, ale buh podsveti, ktery podlehl lidske dovednosti. Diktat osudu pozbyl svou absolutnost!

Xbalanqúe po sve smrti vystoupil na nebe a stal se Mesicem, zvlaste pak mesicem ve splnu, proto byl casto ve sve zenske povaze nazyvan mesicni bohyni.  Jeji bratr vystoupal na denni oblohu a stal se slunecnim bozstvem. Tato konecna transformace jim zajistila vecnou neporazitelnost v pitzu a tedy vecnym vitezstvim nad temnotou a naslednou zmenou kosmickeho radu. Miller rika: “Mnoho mesoamericanu videlo v micove hre metaforu pro pohyb nebeskych teles, zvlaste pak Slunce, Mesice a Venuse. Mic samotny byl vniman jako Slunce putujici mezi podsvetim a svetem lidi, objevujici se v ouzke strbine, kterou byl hraci kurt” (Miller, M.)[3] Hraci kurt pak byl liminalnim prusmykem, mistem, kde se setkaval lidsky svet s podsvetim. Jestlize se na tento ritual podivame skrze teorii hlubinne psychologie, pak muzeme tento prunik chapat jako psyche, ve ktere dochazi k pruniku nevedomi a vedomi, instinktu a vule, tela a duse. Zatimco otec bratru boj nad nevedomim prohrava, je Xibalbou pohlcen, prvni lide – bratri – nasli zpusob jak bohy porazit. Vedomi v jejich pripade dosahlo znacny stupen autonomie. Jestlize budeme bohy chapat, jako archetypalni energii, pak vyhra odpovida vytvoreni vedomeho vztahu.  V majskem poneti je mic asociovan s hlavou, Sluncem, ale take svetem lidi. Hlava symbolicky souvisi s vedomim, myslenim, tedy dusevnim vyvojem, Slunce a „svet lidi“ pak souviseji se svetlem a realitou nezatemnenou nevedomim. V analyticke psychologii Carla Gustava Junga zodpovida archetypu Bytostneho ja (nem. Das Selbst). Bytostne ja je centrem, ve kterem vedomi a nevedomi nachazi vyvazene harmonie, bez jeho ustanoveni neni vedomi ani realita mozna.  Bytostne ja je u pitz prave „ve hre“. Psychologicky v tomto ritualu o prehravani teto zivotni dramy: zapas cloveka o ustanoveni bytostneho ja jako centra vedomi a nevedomi, vyhra znamena psychicky vyvoj, prohra se rovna jeho ustrnuti a pohlceni archetypy.  Velice zjdnodusene muzeme rici, ze smyslem hry bylo zjdnotit ruzne protichudne autonomni a nevedome tendence a zijskat nad nimy centralni (relativni) kontrolu. V Bytostnem ja jsou protiklady sjednoceny. V tomto hra pripomina mnoho ritualu a duchovnich cviceni. Maysky hrac pitz byl predevsim bojovnik. Kdo, nez bojovnik-hrdina by mohl byt lepe vybran pro tento ukol? Identifikaci s nim mohl i dav odzit tetno proces.

Hra proto slouzila jako symbolicky obraz toho, co probiha v psyche cloveka, jestlize je vystaven pusobeni archetypalnich energii. Obranny mechanismus zcela prirozene zpusobi, ze nechtena emoce, nebo psychicky obsah je projikovan navenek, zatimco s pozitivnim polem se identifikujeme. Whitman proto mluvi o bi-polarite komplexu a archetypu, jeho castecne projekci a identifikaci. (J. W. Perry, 1970; W. Whitman, 2007)[4] Maysky valecnik identifikovan s hrdinou bojujic proti silam temnoty vyjadruje tento proces. Protoze jde o ritual, odzivanim tohto procesu se hraci i obecenstvi uci s takouto energii zachazet, ale tez prijmout jeji opacny “pol” a takto agresivni energii zuslechtit. Skrze tento proces se archetyp stava vice vtelenou vlastnosti hrace, nez objektivnim bohem. Na tomto se dodnes nic nezmenilo. James Hillman rika: “Pro spolecnosti bylo po staleti vice dulezite iniciovat jejich mladez – vzdavanim pocty ‘litima’ (masai) nebo nasilne energii u mladych muzu, uspesnou kanalizaci testosteronu[5] a predstavenim jim boha, ktereho nazyvame Marsem – nez cokoli jine” (Hillman J., v Stein M., & Hollowitz, J., 1994)[6] I dnes je to povetsine mladez, ktera se zucastnuje micovych her, i pro ni jsou hraci hrdinove (i kdyz placeni jako bohove), protihraci zavrzeni hodne temne sily a stadiony posvatna iniciacni mista.

Valecnik, mares, zuslechteni energie...

Literatura:

Miller D., L., Gods and Games, Toward a Theology of Play, The World Publishing Company, New York and Cleveland, 1970.

Jung, C. G., Civilization in Transition, CW 10, Routledge & Kegan Paul, London, 1964.