Zatmění duše

VĚDA | VLADISLAV ŠOLC | PD 4/2024

Proč se člověk stane vyznavačem konspirační teorie? Za nekompromisní ideologií se často skrývá nezpracovaná vnitřní bolest. Jungiánský analytik VLADISLAV ŠOLC rozplétá důvody omezujících přesvědčení a naznačuje cestu ke svobodě.V Homérově díle ztroskotá Odysseus na ostrově Ogygia. Než ho moře vyvrhlo na břeh, přišel o všechny své muže. S otevřenou náručí ho zde přivítá krásná nymfa Kalypsó, která mu slíbí nesmrtelnost. Řecké slovo kalyptein znamená skrýt, přikrýt… Náš hrdina stojí před volbou: schoulí se v konejšivé Kalypsině náruči jako v ráji, nebo bude pokračovat v cestě s příslibem návratu k Penelopé?Kalypsó symbolizuje toho, kdo zastírá a klame: síly, které nás odvádějí od reality. Psychologicky představuje proces inflace – nasycení našeho já mytologickými fantaziemi. Jde o archetypální obranný mechanismus, jenž chrání já před prožíváním bolestných emocí. „Zabíjí“ obtížné aspekty skutečnosti tím, že vytváří uklidňující alternativy a zároveň udržuje nežádoucí emoce v nevědomí.Kalypsó je tím, co mysl přijímá jako odpověď na utrpení světa, často v podobě organizované víry, kultů, konspiračních teorií nebo jakýchkoli svůdných přesvědčení. Tyto obranné struktury nazývám „temná náboženství“ – temná proto, abych zdůraznil jejich nevědomý nebo odštěpený charakter, a náboženství proto, že je zde současně přítomen obraz nadpřirozené moci – obraz Boží (imago Dei).TeokalypsaPro všechny fenomény temného náboženství jsem zavedl termín teokalypsa (theokalypsis), jenž popisuje proces náboženské inflace archetypem bytostného Já, vytvoření ideologie a přítomnost archetypálního obrazu-symbolu (imago Dei) odkazujícího na nejvyšší, transcendentní bytost. Teokalypsa = inflace + bytostné Já + obraz Boží. Termín naznačuje skrývání se za boha, kdy já je zastíněno energií bytostného Já ospravedlněnou náboženskými obrazy a ideologií.Jako archetypální obranný mechanismus chrání teokalypsa naše já před intenzitou traumatických vzpomínek tím, že vytváří iluzi bezpečí. Otevírá mysl obrazům a vytváří tak „náboženství“. Nevědomé obsahy zasahují, aby poskytly relativní stabilitu a úlevu od bolesti. To je typické pro náboženský fundamentalismus a jiné formy neochvějného přesvědčení, včetně konspiračních teorií. Inflační zapojení archetypálních energií ovlivňuje struktury myšlení a mění je v jakýsi druh kvazináboženské víry. Temné náboženství člověku brání v tom, aby naplno čelil svým emocím, a nahrazuje tak emoční prožitek představou odtrženou od reality. „Světlé“ neboli zdravé náboženství je nedefenzivní, symbolické a s realitou je více v kontaktu.Temné náboženstvíLionel Corbett ve své knize Understanding Evil: A Psychotherapist's Guide (Rozumět zlu: Psychoterapeutův průvodce) zkoumá psychiku fundamentalistů. Podle něj jsou přesvědčeni o tom, že jejich víra je jedinou správnou cestou ke spáse a že jen oni vědí, jaké jsou Boží záměry. Často odmítají moderní „vymoženosti“, protože v nich spatřují morální úpadek. Vyznávají přísný absolutismus a vzývají obraz trestajícího Boha, který je neomylný a patriarchální. Lidé zapletení v temném náboženství mohou být při vnucování svých názorů ostatním reaktivní, agresivní nebo i militantní. Snaží se vyhýbat pocitům rozporuplnosti, nejednoznačnosti či složitosti.Temné náboženství je spojeno s úzkostným a často paranoidním pohledem na svět. Jeho zastánci striktně dbají na určité hodnoty, podřizují se autoritám, jsou reaktivní, nekompromisní a touží po moci. Nejsou ochotni přijmout osobní odpovědnost. Temné náboženství přitahuje ty, kteří hledají dogmata, jasné odpovědi a pocit sounáležitosti. Charismatičtí vůdci a manipulativní sociální skupiny poskytují svým členům falešný pocit pozitivního směřování.

Pokracovani zde

Vladislav Šolc: Ve jménu Boha (Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie)

Ve jménu Boha. Tato
svého druhu ojedinělá kniha českého autora, který dnes
pracuje jako psycholog na univerzitě ve Wisconsinu (USA),
podává nedogmatický náhled směrem k psychologickému
pozadí pohnutek, směřujících k postojům vůči západní
kultuře, kterými jsou vybavováni jedinci, ale i skupiny a
společnost s islámským vyznáním. Kniha původně vyšla
Psychodiagnostika v době utváření multikulturního společenství
v USA a tedy jistým způsobem reaguje na události, které
Spojené státy postihly v poslední době. I přesto si její
obsah zachovává objektivitu pohledu. Pro čtenáře je v
jejím obsahu jistě zajímavé, když zjistí, že mnohé názory,
které vzhledem k archetypální psychologii C. G. Junga
evidujeme mnohdy přeci jen s trochou opatrnosti, jsou v
Šolcově podání logicky navazující a odkazující k nutnosti,
elementární pohnutky k některým způsobům chování
radikálních islamistů chápat v celokulturní ose motivů a
jejich původu.

Dark Religion Wikipedia

Dark Religion: Fundamentalism from The Perspective of Jungian Psychology is a book on religious fundamentalism and fanaticism written by Jungian analysts Vladislav Šolc and George Didier. It was published in 2018 by Chiron Publications.

Wikipedia Page

Jung in the World Interview: Fundamentalism’s Dark Side. George Didier & Vladislav Šolc


Two Jungian analysts discuss fundamentalism, shadow, and a new way forward. George Didier and Vlado Šolc, authors of the book Dark Religion: Fundamentalism from the Perspective of Jungian Psychology, join Patricia Martin for a conversation about the psychology of religion as a destructive force and why it is important to understand the shadow side of fundamentalism.

  1. What got you interested in this topic? Vlado Solc

Top of Form

Jung in the World Fundamentalisms' Dark Side: A Jungian View with George Didier & Vladislav Šolc

Two Jungian analysts discuss fundamentalism, shadow, and a new way forward. George Didier and Vlado Šolc, authors of the book Dark Religion: Fundamentalism from the Perspective of Jungian Psychology, join Patricia Martin for a conversation about the psychology of religion as a destructive force and why it is important to understand the shadow side of fundamentalism.

JUNG IN THE WORLD PODCAST: LISTEN HERE

Listen to the Episode Here

The Mirage of Truth: Psychology of Illusion and Self-Deception in Radical Beliefs

Online Only. BUY TICKETS HERE
Vlado Solc, M.S., LCPC, CSAC, ICS, Jungian Analyst
Thursdays, March 7, 14, 21, and 28 | 5:00 – 6:15pm Central Time
5 CEs Available

Description

This online course explores the psychological dynamics and root causes of radical beliefs, including cults, extreme religions, and conspiracy theories. Participants will engage in an in-depth psychological analysis, examining the dynamics of entanglement in the unconscious energies of the Self.

Coined by the author, the term “Dark Religion” includes fanatical, radical, and extreme belief systems, leading to significant conflicts on both personal and cultural levels, including terrorism, possessions, and wars.

The concept of Dark Religion reveals that spirituality is an intrinsic dimension of human life, fulfilling one of its most essential needs. However, it takes a troubling turn into the “dark” when it denies, ignores, or separates itself from its vital roots. The course examines the dynamics between ego-consciousness and unconscious contents from the perspective of Jungian psychology.

Key Course Topics

Understanding Dark Religion: Explore how spirituality turns “dark” when disconnected from its vital roots, leading to the development of extreme belief systems.

Exploring Various Ego-Self Dynamics: Investigate unhealthy, non-credible relationships to unconscious contents resulting in projection, identification, alienation, inflation, or possession.

Psychological and Mythological Dimensions: Examine mythological and clinical parallels of the phenomena of Dark Religion. Explore psychological dynamics underlying conspiracism and other non-credible representations of numinous energies in consciousness. The course will also explore possible reasons why the ego clings to dark religions and self-deceptive beliefs. What constitutes excessive or unhealthy adherence?

This course offers a comprehensive examination of the psychological underpinnings of radical beliefs, providing participants with valuable insights into the complex interplay of psychology, spirituality, and societal challenges in the 21st century.

Learning Objectives

After completing this course, participants will:

  1. Define Ego and Self: Develop a comprehensive understanding of the concepts of the ego and the Self within Jungian theory, enabling them to articulate and differentiate these fundamental psychological concepts.
  2. Understand Psychological Phenomena: Explore and comprehend phenomena such as identification, inflation, possession, and split-off in the context of Jungian psychology, equipping participants to recognize and analyze these dynamics within themselves and others.
  3. Define Compensation and Amplification: Acquire a solid grasp of the definitions and applications of compensation and amplification in Jungian psychology, allowing participants to recognize and interpret these concepts in psychological dynamics.
  4. Differentiate Symbol and Sign: Distinguish between the symbol and the sign within the Jungian framework, empowering participants to discern and interpret these concepts in various contexts and expressions of unconscious content.
  5. Identify Mythological Parallels: Examine mythological narratives to identify parallels and archetypal representations of the dynamics between the ego and the Self. Participants will gain insights into the broader cultural and symbolic significance of these concepts.
  6. Understand Libido Flow Dynamics: Explore the concepts of regressive and progressive flow of libido within Jungian psychology, allowing participants to identify and analyze the movement of psychic energy in individual and collective psychological processes.

Course Methodology

Course Outcome

Participants will leave this course with the ability to articulate and differentiate fundamental Jungian concepts, recognize and analyze psychological phenomena, interpret symbolism in various contexts, and apply their knowledge in practical dream analysis. This comprehensive understanding will empower participants to navigate complex psychological dynamics with a nuanced and informed perspective in clinical settings and everyday life.

Required Reading

Suggested Reading

Dark Religion Audiobook

Audiobook

Readers love "Dark Religion" for its deep exploration of the psychological and symbolic aspects of conspiracy theories. Here are some reasons why readers are drawn to this book:

  1. Insightful Analysis: The book provides a profound analysis of conspiracy theories, delving into their historical roots, psychological underpinnings, and societal impacts. Readers appreciate the depth of understanding offered.
  2. Symbolic Interpretation: The book explores conspiracy theories from a symbolic perspective, connecting them to archetypal images and unconscious processes. This symbolic interpretation adds a layer of complexity and intellectual intrigue for readers.
  3. Historical Context: By tracing conspiracy theories back to ancient times, the book offers readers a historical context, helping them see the evolution of these theories and their enduring presence in human culture.
  4. Psychological Depth: Readers are fascinated by the exploration of the human psyche, including concepts like Jung's archetypes and the interplay between the ego and the essential Self. The psychological depth adds richness to the understanding of conspiracy theories.
  5. Critical Analysis of QAnon: The book specifically dissects the QAnon conspiracy theory, offering readers an in-depth look into its origins, beliefs, and psychological mechanisms. This focused analysis provides valuable insights into a contemporary and controversial topic.
  6. Engaging Writing Style: Despite the complex subject matter, the book is written in an engaging style that keeps readers captivated. It presents intricate concepts in a clear and accessible manner, making it appealing to a wide range of readers.
  7. Challenging Assumptions: The book challenges readers' assumptions about conspiracy theories and encourages them to think critically about the psychological, social, and cultural factors that contribute to the proliferation of such beliefs. This intellectual challenge resonates with curious readers.
  8. Holistic Approach: Readers appreciate the holistic approach taken by the author, addressing not only the psychological aspects of conspiracy theories but also their societal and cultural implications. This comprehensive perspective provides a well-rounded understanding of the topic.
  9. Call to Self-Reflection: The book encourages readers to reflect on their own beliefs and biases, urging them to confront their inner conspiracist with love and self-awareness. This introspective approach resonates with readers on a personal level.
  10. Relevance and Timeliness: Given the contemporary relevance of conspiracy theories, especially in the age of information and disinformation, readers find the book timely and pertinent. It offers valuable insights into understanding and addressing conspiracy theories in the modern world.

Konspirační teorie Qanon:

Mýtus falešných proroků

„Kolektivní obsahy, jako jsou náboženské, filozofické, politické a sociální konflikty, si vybírají nositele svých projekcí přiléhavě – svobodní zednáři, jezuité, Židé, kapitalisté, bolševici, imperialisté a tak dále. V hrozivé situaci dnešního světa, kdy lidé začínají vidět, co všechno je v sázce, fantazie-plodící projekce přerůstají mimo říše pozemských organizací a mocností do nebes, do mezihvězdného prostoru, na planety, kde vládci lidského osudu, bohové, sídli oddávána. Náš pozemský svět je rozštěpen na dvě poloviny a nikdo neví, odkud může přijít užitečné řešení.“ (Jung, 1964, s. 320, Par. 610)

Úvod

Konspirační teorie prostupují čím dál více oblastmi kulturního a politického života. Zdá se, že konspiracismus nahrazuje náboženská přesvědčení a zároveň skýtá materiál, který slouží k podpoře politických a ideologických agend. Podobnosti mezi konspiračním myšlením a fundamentalistickým způsobem myšleni jsou nasnadě. Jsou inflační reprezentace numinózních energií v jáském vědomí zodpovědné za zvláštní myšlenkové struktury s pozoruhodnými mytologickými paralelami, jež nabízejí unikátní a často bizarní pohled na svět? Jungův termín „axiomu psychologie,“ může vysvětlit jak archetypální povahu konspiracismu, tak její odolnost vůči rozumové korekci.[1] Myšlení jáského vědomí je oproštěno od nevědomých vlivů obsahů bytostného Já pouze do té míry, v jaké je schopno, na jedné straně rozpoznat a vztahovat se k něm symbolicky, a na straně druhé stáhnout projekce z „objektu,“ tedy přijímat a reflektovat vlastní afekty. A to, afekty, jež obranný systém psyché disociuje nebo přetváří v kvazi-mytický příběh. Věřím, že, studium konspiračních teorií jakožto symbolů, raději, než nesmyslných konstruktů tak nabízí plodnější odpověď na současné společenské problémy, než nabízejí tradiční psychologické školy.

Konspirační teorie nejsou novým fenoménem. V knize Exodus ve Starém zákoně (7:14–11:10) se dočteme, že Bůh seslal na egyptský lid pohromu, proměniv řeky a studně v krev, jelikož faraón odmítl propustit na svobodu trpící Izraelity. Následovalo devět dalších ran: hordy žab, záplava kousavého hmyzu, much, mor dobytka, vředy, ohromné krupobití, kobylky, zatmění slunce a záhuba prvorozených. . . V antickém Řecku politické vraždy, válečné konflikty, devastující období sucha, epidemie, sociální chaos a jiné katastrofy často plodili konspirační teorie, kde bohové, nebo mocní, jež bohové posvětili ovlivňovali dění světa. Nechal Alexandr veliký zavraždit Filipa Makedonského? A jak zemřel sám Alexandr? Ve středověku náboženské konspirační teorie decimovali Evropu. Kolik jen muselo během inkvizice zemřít žen (a mužů), označených tehdy za „čarodějnice“ (a „čaroděje”).

Qanon

Tři sta let později, v informačním věku se snadným přístupem k vědění, a konspirační teorie bují jako houby po dešti.

V posledním desetiletí pozorujeme v USA, ale i v Evropě, narůst konspiračních teorii spjatých s polickým straněním, extremismem a totalitární agendou jež vybízí ke konfliktu pod rouškou samozvané „spravedlnosti.“ Takzvaná Qanon teorie obsahuje všechny tyto atributy a proplétá je mytologickým jazykem. Qanon, kterou následuje 20 % Američanů, si vypůjčuje různé mytické obrazy, jež spojuje do bizarního mýtu o zradě, pomstě a spáse.[2] Liberální elity ve jménu satana znásilňují a pojídají male děti. Jejich krev je elixírem spásy. Jelikož si tato teorie našla svého politického vůdce v podobě Donalda Trumpa, přesáhla do oblasti kultu. Trump osobně, ve Velké bouři, tak jako Ježíš pomstí křivdu, a nastolí spravedlnost.

Vymezení pojmu

Oxfordský slovník definuje konspirační teorii jako „teorii o tom, že k události nebo jevu dochází v důsledku spiknutí mezi zainteresovanými stranami; zejména přesvědčení, že za neobjasněnou událostí je jakási neviditelná, zato však vlivná síla (obvykle politicky motivovaná a co do svých záměrů utlačovatelská)“[3]

Konspirační teorie je jen těžko otřesitelné přesvědčení, že určití lidé, nadlidé nebo – vzácně – mimozemšťané tajně, nezákonně a na úkor ostatních snovají plány s cílem získat pro sebe jisté zvýhodnění; obvykle se tak děje zneužíváním peněz, zdrojů nebo jiných forem fyzické či psychické energie těch druhých.

Většina konspiračních teorií začíná odhalením spiknutí zlovolných „nepřátel“, a později zahrne „andělské“ sily, které mají za cíl spiknutí zhatit (Walker 2013, 17).[4]

Etymologie

Slovo konspirace čili spiknutí pochází z latinských výrazů con- („s, společně“) a spirare („dýchat“) a odkazuje na tajné pletichaření jednotlivců s úmyslem provést něco proradného. Slovo teorie je odvozeno z řeckého theoria, (θεωρῐ́ᾱ) tj. „rozjímání, spekulace, pohled na věc, věci nahlížené“, původně z theorein, „uvažovat, spekulovat, pohlížet na,“ jež zase vychází z theoros „divák“, z thea „pohled“ + horan „vidět“.[5] Teorie je abstraktní úvaha nebo soustava idejí, jež slouží k vysvětlení určitého jevu (nebo jevů) s oporou v obecných zásadách nezávislých na zjevných skutečnostech, které mají být objasněny. Konspirační teorie tak kombinuje dva aspekty psychické aktivity: přesvědčení a jeho zdůvodnění. Konspirační teorie zpravidla připisují jisté představy těm aspektům reality, jež nejsou průkazně ověřitelné.

Víra spíš než teorie

Podle politologa Michaela Barkuna, který se KT dlouhodobě zabývá, je konspirační teorie přesvědčení, že se vesmír řídí „tajným rozvrhem“, a ztělesňuje tři principy: 1) nic se neděje náhodou; 2) nic není, jak se zdá; a 3) vše je vzájemně propojeno (2003, 7).

Barkun dále upozorňuje na tři hlavní důvody, které živí víru v konspirační teorie (2003, 10):

Záměr a cíl

Přesvědčení, jež nejsou zcela v souladu s realitou, jsou běžná a nelze se jim vyhnout. To, co z nich činí přesvědčení konspirační, je způsob, jakým jsou tyto navzájem vpleteny do příběhu, který má zřetelný záměr a cíl. Záměr vždy představuje sobecký zájem jednotlivce nebo skupiny, je obvykle tajný a odporuje „oficiální“ verzi. Cíl je v rozporu se záměrem. Ku Přikladu, v Qanon KT, demokraté mají záměr ovládnout americkou politiku skrze nekalé totalitní praktiky, jež zahrnují znásilňování a zabíjení dětí a extrahovaní substance nesmrtelnosti nazývanou adrenochom. Cílem hnuti Qanon je tento záměr odhalit a zhatit. Donald Trump je pak nástrojem spravedlnosti.

Části příběhu jsou poskládány způsobem, který má dosvědčovat logičnost příběhu, zatímco iracionální prvky jsou vehementně hájeny a vysvětlovány s pomocí jiných „přesvědčení“. Konspirační teorie zpravidla obsahuje „archetypální“ jádro jež je zodpovědné za odolávání korekci racionálními prostředky. Zastánci projevují emocionální urputnost, se kterou teorie hájí.

Bradley Franks, Adrian Bangerter a Martin W. Bauer si všímají analogii mezi konspirační teorií a náboženským rituálem - „deklarování víry a skupinové identity.“ (2013, s. 1). Konspirační teorie dle nich „ukotvují“ ohrožující a nebezpečné události ve známých, snadno konkretizovaných příbězích. Tato hypotéza připisuje konspiračním teoriím kvazi-náboženskou funkci. Tvrdí, že důvodem, proč se konspirační teorie s úspěchem ujímají mezi lidmi, je skutečnost, že:

„(…) integrují kvazi-náboženské, minimálně kontraintuitivní reprezentace vnějších činitelů, kteří jsou, co se oblasti hrozby týče, vševědoucí a všemocní. (…) Tyto prvky náboženského myšlení jsou užívány k dosažení pružného, pragmatického a sekulárního výkladu. Takovéto reprezentace konspirátorů rovněž plní funkci vypořádávání se s psychickou úzkostností, jejíž funkci se snaží plnit i konspirační teorie: přenos neurčité úzkosti stran nějaké hrozby na konkrétní, historicky se opakující strach a meziskupinovou dynamiku. (1)

Hlubinněpsychologický pohled

Podívejme se na konspiracismus Jungovským pohledem zohledňujícím symbolično. Dle Junga je každé „psychologické vyjádření symbolem“, neboť stanovuje nebo znamená „něco více a něco jiného než to, co již víme, tedy to, co uniká [našemu] současnému vědění“ (Jung 1921/1971, SS 6, § 817). Přístupům, které redukují konspiracistické myšlení pouze na nevědomou potřebu, pohnutky či nevyřešený konflikt, unikají symbolické a v posledku tak i konstruktivní stránky konspiračních teorií. Jakožto psychický fenomén symbol „přemosťuje hranici” mezi nevědomím a vědomím tím, že poskytuje nezbytné obrazivo a energii, a tudíž představuje vyjádření [aspektů] bytostného Já (Jung 1954/1968, SS 13, § 473). Nevědomé obrazy jsou pomocí symbolů „zpředmětňovány“ (Jung 1935/1976, SS 18, §410). Bez symbolické a teleologické interpretace bychom tyto obrazy mohli snadno považovat za konkrétní nebo doslovná fakta náleží pouze vnějšímu světu. Porozumění symbolickému jazyku nevědomí doplňuje chápání světa a přibližuje k jeho realitě. Je tudíž conditio sine qua non psychologického vývoje; synonymem pro rozšíření vědomí (Jung 1921/1971, SS 6, § 720).

Z hlubinněpsychologické perspektivy je konspiracistické myšlení projevem nevědomého vlivu bytostného Já, jež se – v závislosti na hloubce symbolického vhledu – pohybuje od jevů typu inflace až po posedlost. Stejně jako u fundamentalistické náboženské víry je zřejmé, že čím méně je přítomno symbolické rozjímaní, o to silnější je pak ideologické, tj. nevědomé, přimknutí. Symbolické porozumění nám umožňuje navázat vztah k nevědomým obsahům, a to stažením projekcí a pronikavým rozpoznáním univerzálních, archetypálních obsahů, jež jsou zpravidla jádrem konspiračních teorií, jak se pokusím ukázat dále.[6]

Vymezení kritérií

Je úzká hranice, která dělí konspirační teorii od nesprávného pevného přesvědčení či, paranoidního bludu. Ideje se mohou proměnit v konspirační teorie tehdy, když dojde k jejich úpravě a obměně, jak se k nim začínají hlásit další a další lidé, podobnými myšlenkami, na způsob kmenové mytologie, která začíná šamanistickými vizemi (Eliade 1972). Konspirační teorie se stává (takzvanou) teorií, pouze pokud opustí subjektivní hájemství mysli jedince a začíná kolovat v sociálních skupinách. Takto konspirační teorie „ožívá“, a to nejen z hlediska 1) psychologických procesů jako takových, ale rovněž ve 2) vzorcích lidského chování. Kdyby Ron Watkins nenašel tisíce následovatelů, jeho „Q teorie“ by zůstala jen osobní bizarní fantazií.

Konspiracistické myšlení lze odlišit od falešného přesvědčení tím, že se vyznačuje následujícími charakteristikami:

 1) Silné emoční připoutání stoupenců, kteří vehementně odolávají snášeným důkazům a alternativním vysvětlením. Zastánci konspiračních teorií protidůkazy běžně a záměrně vylučují, ba se na podporu své „teorie“ uchylují k smyšlenkám (lžím). 2) Konspirační teorie vždy obsahují „paranoidní“ jádro. Jsou obvykle dualistické povahy - „my versus oni“, kde „oni“ jsou záporní, démoničtí, zlí. Konspirační teorie zahrnuje teodiceu, v níž ale negativní síly nejsou všemocné a mohou být lidmi přemoženy poté, co je spiknutí odhaleno. 3) Události jsou vzájemně provázané a vysvětlovány tak, aby podepřely hlavní tezi. [Konspirační teorie není izolovaná víra, ale spíše celý soubor přesvědčení podporujících komplexní „teorii“]. 4) Stoupenci konspiračních teorií se obvykle organizují, komunikují mezi sebou a vyměňují si informace tak, aby tím posílili své přesvědčení. Jak se nechal slyšet Nietzsche: „(…) masy nezajímá pravdivost příběhu, hlavně, že vytváří novou společenskou vazbu.“ (parafrázováno, Nietzsche, in Desmet, 2022, s. 97) 5) S jejich věděním se zachází jako s „kultovním“, vychází z autority, jíž může být text, učení nebo osoba. 6) Zastánci konspiračních teorií se aktivně pokouší ovlivňovat mínění druhých nebo je přesvědčit.

Chceme-li tedy s jistotou určit, co vlastně vytváří fenomén konspiračních teorií, musíme zkoumat nejen subjektivní konspiracistické myšlení a postoje stoupenců, ale rovněž jejich širší společenskou angažovanost. Každou konspirační teorii je nutno podrobit důkladnému rozboru právě s ohledem na výše zmíněné odlišující nuance. Například teorie spiknutí chemtrails (chemických stop), teorie o očkování nebo teorie ploché Země splňují všechna kritéria popsaná v předchozím odstavci.[7] Qanon teorie je zvláštní v tom, ze její hlavni protagonista je politik, Donald Trump.

Dovoluji si vyslovit úvahu, že jedinečnost konspiracistického postoje spočívá v inflačním zapojení archetypických energií, jež zásadně ovlivňují její strukturu a mění ji v náboženskou víru svého druhu. Platí, že čím méně si je člověk vědom funkce, kterou konspirační víra hraje v jeho poznání, tím silnější bývá věrnost přesvědčeni.

Konspiracismus na vzestupu

Serge Moscovici řekl: „V jiných stoletích lidé s konspiracemi jen amatérsky koketovali. Až naše století etablovalo konspiraci jako systém myšlení a způsob jednání” (Moscovici 1987, 153; citován Brothertonem 2015, 11). …A nástroje manipulace a propagandy, je nasnadě dodat.

Takzvaná „alternativní fakta“ jsou nejenom nepravdivá přesvědčení, kolující mezi lidmi, ale mohou se rovněž stát mocnou zbraní v rukou těch, kdo jsou u moci. Právě skutečnost, že některé konspirační teorie se nakonec ukázaly být pravdivé, ještě zvyšuje potenciální moc, jíž vládnou. Uvedu několik příkladů: Vyšlo najevo, že tabáková společnost Phillip Morris po celá desetiletí tajila vazbu mezi rakovinou a kouřením. Američtí vládní představitelé dobře věděli o smrtelném účinku olova v benzínu dlouhá léta předtím, než se olovo konečně v 70. letech přestalo oficiálně používat. Během prohibice (1926-1933) americká vláda nechávala tajně přilévat jedovaté chemikálie do alkoholu s cílem odradit spotřebitele od pití, což vedlo k úmrtí deseti tisíc lidí. Podle vyšetřování, které vedl zvláštní zástupce ministerstva spravedlnosti USA, Robert Mueller, existují možné důkazy o nezákonné spolupráci Trumpova volebního týmu a ruské vlády se záměrem ovlivnit volby.

Kdykoli se konspirační teorie ukáže být konspirací pravdivou, v představách lidí zahnízdí zas o něco větší pochybovačnost vůči jakýmkoli budoucím pochybným informacím či zprávám.

Důsledky

Ačkoli konspirační teorie jsou podle definice fantazijní představy, nejsou vždy nevinné: mohou spoluutvářet běh dějin, často si vyžádají i lidské životy. Hnuti Qanon již nespojuje jenom víra ve spravedlnost, ale i hněv, agrese a extremistické postoje.

„Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí a triumfálně prolomí tvé pošetilé pohrdání,” pravil kdysi Horatius.[8] Nevědomí má vždy důsledky v reálném světě a mnohdy se projeví v bezděčných inscenacích. Těm lze zabránit jen tak, že si jedinec zvědomí ono nevědomé a navrátí projekce zpět do své duše. Vědomí, jak nás učí Jung, bude vždy nevědomím přemoženo, jestliže s ním nevstoupí do dialogu. Konspirační teorie jsou jako droga; nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů, až se z nich nakonec stanou pasti.

Inflace a inferiorní myšlení

Konspirační teorie předesílají realitu zhusta deformovanou jevem inflace. Jinými slovy, nevědomý obraz, přiživující ideologii konspiracismu, se odštěpuje od vědomí. Víra v konspirační teorie zpravidla podpírá nevědomé pozice, a vytváří tudíž ochranný deštník nad skutečnými motivacemi. Stínové elementy přispívají k deformaci vnímané reality a naopak „aktivují“ skutečnost tím, že produkují činy a utváří přesvědčení, která mnohem spíš slouží nevědomým touhám než tomu, co je deklarováno jako konsensuální realita skutečného světa.

Konspirační teorie, tak jako všechny konstrukty vycházející z inferiorního (zastíněného) myšlení, jsou již z podstaty iracionální. Jak pravil Jung, „inferiorní funkce kradmo a zlomyslně ovlivňuje funkci superiorní“ (1948/1968, SS 9i, §431). Předstírá, že je racionální, avšak autonomní obsah podvědomě prosazuje svou magickou moc nad procesem myšlení. Slouží spíše skrytému cíli já nežli pravdě, jíž se údajně snaží dopátrat. Konspirační teorie zastupuji nevědomé potřeby já a archetypických energií, které se na ně vážou. Cíle vědomí se tak projevují jako falešné konstrukty [viz. Projekční deformace symbolu]. Sv. Matouš varuje: „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu beránčím, ale uvnitř jsou draví vlci“ (Matouš 7:15).[9]

Zastánci Qanon věří, že demokratické elity zabijí děti a z jejich krve pak abstrahuji elixír adrenochrom.

Na jedné straně je tady zraněné a ohrožené nevinné dítě, na druhé straně jeho spása. Všimněme si, že elixír života, lápis je lék, po němž konspiracisté touží, ale nemohou ne něj dosáhnout. Zůstává tedy jenom v oblasti infantilního přání. Není náhodou, že je extremismus, který Qanon produkuje vysoce koreluje s dětským traumatem, autoritářskou výchovou bez lásky a nedostatku rodičovské péče! (University of Maryland Reserarch, 2021, Gavin, S.) Psýché, dle Donalda Kalsheda vytváří falešnou představu, jež chrání zraněné vnitřní dítě před re-traumatizaci. Symbol je rozštěpen a původní afekt není vědomě prožíván. Můžeme spekulovat, že se tento archetypální obranný systém manifestuje v konspirační teorii. Protože je ale symbol nevědomý, Qanonisté, jako falešní proroci, bojuji za fiktivní zraněné děti, raději než za spásu vlastní zraněné duše. Archetyp božského dítěte, tak zůstává v nevědomí a je enaktován, ne integrován!

Disociace: Posvátné vs. profánní

Zatímco původně se konspirační teorie týkaly nadpřirozených a posvátných sil připisovaných magické moci bohů a duchovních entit, konspirační teorie se zabývají přirozenými a sekulárními mocnostmi, lidskými činy a přírodním zákonem. Mytické činy bohů mají symbolický rozměr; lidské činy, vázané na určité místo i čas, jsou vždy konkrétní. Kde je ale numinozní sila archetypu? Konspirační teorie vládnou magickými účinky nad svými zastánci, právě proto, že jsou brány jako konkrétní fakta, nikoli vědomě nahlíženy jako symbolické události. Symbol zpravidla ztrácí transformační funkci, sotvaže se stane „konkrétním“. Obrátí-li živoucí realitu na konkrétní a doslovnou iluzi.[10] Hypotéza se stává dogmatem či psychologická událost fyzickým faktem ve chvíli, kdy se symbol propadne do nevědomí.

Náboženství, které Jung nazval psychoterapeutickými systémy lidství udržovali symbol v dialogu s já (Jung, SS 10). Řečtí kynikové a později stoici, například Zénón z Kitia (kolem roku 334-262 před n. l.), Kleanthés z Assu (kolem 330 až 230 před n. l.) a jiní sejmuli morální odpovědnost z ramen bohů a vložili ji na lidská ramena. Tito filozofové se odvážili pochybovat o tom, že bohové dleli na hoře Olymp, odvažovali se zpochybňovat jejich nejvyšší autoritu, a analytickou metodou tak porušili tabu trvající tisíce let. Tím došlo, psychologicky vzato, ke zrození já, ale i stínu. Postupný nástup kritického myšlení, spolu s ústupem moci bohů a moci kolektivních institucí, s sebou přinesl složitější způsoby, jimiž lidé vysvětlovali původ složitých, a zejména bolestivých emocionálních zážitků.

Ústup symbolična

Archetypická realita je svůdná a fascinující. Indolentní já snadno zapomíná, že vzdor přání spojit se s archetypálním světem je jeho úkolem vybudovat realitu konsensuálních principů. Ztráta spojení s touto moudrostí vede ke skutečnosti, jež já zaplétá do sítě falešných přesvědčení. Archetyp já chrání a podporuje, jestliže je mediátorem. Jako prostředek je lékem, jako cíl, je jedem. Já se může vlivem traumatu dostat do pozice uvězněni ve fantazijním obrazu, nebo disociace, které jej udržují ve falešném světě prostém bolestivých afektu. Na druhé straně však chrání já před rozpadem. Zdánlivá racionalita konspiračních teorii je jenom iluze, jež udržuje křehké já pohromadě.

Šílenství, říká Jung, je zvláštní útvar ducha, lpí na všech učeních a filosofiích, ale ještě více na každodenním životě, protože život sám je pln šílenosti a v samém jádru veskrze nelogický. Člověk tíhne k rozumu jen proto, aby si pro sebe vytvořil pravidla. Samotný život pravidla nemá. V tom spočívá jeho tajemství a nepoznaný zákon. To, čemu říkáme poznání, je pokus vnutit životu cosi pochopitelného. (z knihy Liber Secondus, 108; Jung 2009, 348)

Cit

Rozum nás spájí s pravdou jenom tehdy jestliže je spojen s vhledem do emocí. Sen má smysl pouze, když se nás citově dotýká a když se nějakým způsobům vztahuje k našemu životu. Stejně to platí pro náboženský symbol. Možná, že rozkvět konspiračních teorií umožnila lidská žízeň po poznání a neustále se rozhojňující množství dostupných informací v kombinaci se současným úpadkem tradičních mytologických a náboženských systémů. „Moderní“ konspirační teorie se obvykle netýkají velkých kosmologických pravd, ale raději „světských“ událostí. Náboženství nabízí vysvětlení eschatologických a kosmologických otázek; konspirační teorie časem přišly se sekulárními alternativními výklady. Ze symbolu se vytratila šťáva: životodární energie, která mění jáské vědomi a navrací nás k sobě sama. Bohy a jejich nadpřirozené schopnosti nahradila sofistikovaná moc tajných agentů, bohatých iluminátů, prezidentů mocných národů, Židů a jejich zpravodajských agentur. Mytická stvoření obdařená numinózními silami na sebe nyní berou podobu tu plazů, tu hadovité rasy obývající duté útroby Země, nebo se jedná o totalitní společenství spřízněných zastánců Nového světového řádu (NWO).

Duchovní vakuum: symbolu

Pověsti, které sloužily k odemykání poselství symbolů, byly nahrazeny bizarními, rádoby pravdivými příběhy, které symboly pevně spoutávají a činí je tak konkrétními. Tvorové a postavy ze starých pověstí, pohádek a mýtů nemají zobrazovat konkrétní postavy, nýbrž, jak ukazuje Jung, představují reprezentace univerzálních psychologických procesů, které by mohly nabízet řešení různorodých problémů, s nimiž se lidé potýkají. Vícehlavý drak může dejme tomu symbolizovat složitý emoční stav, s nímž je třeba se vypořádat. … To není možné skrze rozštěpení, nebo unik do fantazie. Symbol umožňuje člověku nahlédnout jeho vnitřní situaci. Se ztrátou symbolu, se ovšem zároveň ztrácí také funkce vhledu.

Když je já „odpojeno“ od bytostného Já, všechno je jen tak, jak se to jeví: úrodná půda mezi já a bytostným Já prahne. Co z ní vyrostlo, je strom pýchy (hubris), který hlásá to „jediné správné“ poznání pravdy. Tento inflační proces nás posunul ze stavu, v němž každý ví něco, ale nikdo neví všechno, k víře, že každý ví všechno. . . , a vlastně nikdo neví nic. Toto si však nedokážeme navzájem sdělit. Máme slova, ale nerozumíme si; jsme uvězněni v Babylonské věži a toužíme po jazyku, kterému by rozuměl každý!

[Toto] zpřetrhání spojení s nevědomím a naše podřízení se tyranii slov má jednu velkou nevýhodu: vědomá mysl se stává čím dál více obětí své vlastní rozlišovací činnosti, obraz světa, jejž máme, se rozpadá na bezpočet jednotlivostí a původní pocit jednoty, který byl integrálně spojen s jednotou nevědomé psýché, se vytrácí. (Jung 1954/1969, SS 11, § 443)

Teorie vycházející z náboženského kréda se od konspirační teorie liší hlavně tím, že konspirační teorie jsou přinejmenším podle jejich vnějšího hávu „světské“. To člověk je tvůrcem spiknutí, člověk, jenž je zdrojem zla, člověk, který plánuje soudný den a zničení ostatních lidí. [Příležitostně pak lidi v této roli nahrazují plazi, resp. plazům podobné bytosti, humanoidi, nadlidé či konspirátoři z mimozemských civilizací.] Tam, kde převládají sekulární konspirační teorie, je všemocnost přenesena z Boha na lidskou bytost. Projekce obrazu Boha, Imago Dei, s jeho numinózní energií a obrazem nebyla stažena zpět; pouze se přemístila jinam.[11] Démoni a bohové se tedy nevrátili domů, ale [12] přesměrovávají naše stíny na druhého, na jiné země a politiky, kteří se údajně chystají zničit svět, a tím živí naše spasitelské fantazie o pokoření zla.[13]Konspirační teorie mají v sobě vetkány archaické, mytologické obrazy, což je společný jmenovatel i pro fundamentalistické (tedy radikální) náboženství a kulty. Já, pod vlivem inflace energii Bytostného já, a obrazu božství, propadá falešné víře. Tento fenomén jsem nazval Temné náboženství.[14] (Ang. Dark Religion; Šolc, 2017, Šolc & Didier, 2018).

Z hlediska analytické psychologie jsou konspirační teorie i fundamentalistická náboženství projevem dynamiky mezi já a, co do své podstaty, paradoxním bytostným Já. (mysterium tremendum et fascinas).

Paralelní vzorce

Co se týče vztahovaní se já k numinózním energiím bytostného Já, „démonický“ aspekt numinózna se promítá směrem ven, na nepřítele, naopak z „andělského“ aspektu se stává, skrze identifikaci, spojenec. Průvodní obrazy pak archetypální energii zmnohonásobují a dále katalyzují toto rozštěpení prostřednictvím příběhů konspiračních teorii. Je to velmi podobné tomu, jak fungují náboženští fundamentalisté. Myšleni konspiracistů se drží v mezích jistých archetypálních vzorců. Vždy existuje všemocný režisér a dokonalé spiknutí. Vzorec obsahuje následující prvky:

  1. Premisou konspirační teorie je vždy nejvyšší spravedlnost
  2. Všechna spiknutí mají svůj primární zamýšlený vyšší cíl. Nepřipouští žádnou nahodilost.
  3. Konspirační teorie ilustrují dualismus: bitvu mezi dobrem a zlem.[15]

      Konspiracisté jsou na hrdinské misi:

  1. Hledají tajná znamení a vodítka. (tajemnost) Zpravidla popírají Occamovu břitvu.
  2. Mají zvláštní schopnost vidět srdcem a číst mezi řádky. (vyvolenost)
  3. Konspiracisté byli vyvoleni, aby spatřili pravdu. Existuje pouze jediná pravda, jejich vlastní (nadřazenost). Neexistují žádné relativní hodnoty, žádné „šedé“ oblasti.
  4. Jejich vědění je neotřesitelné a je s ním nakládáno jako s vírou (neomylnost konspiracistů).
  5. Konspiracisté své zdroje vzývají jako modlu a odmítají zpochybňovat jejich autoritu. (zbožnost)
  6. Konspiracisté velmi vehementně zavrhují protichůdné teorie (defenzivní selektivita).
  7. Odevzdávají svou vůli do rukou svých vůdců (podřízení se autoritě).
  8. Konspiracisté cítí, že jejich povinností je obracet druhé na svou víru a aktivně o tento cíl usilují (reaktivita.)
  9. Odpovědnost za stav věcí přijímají pouze ve fantazijním světě, nikoli v sebereflexi. (tvrdohlavost)
  10. Konspiracisté jsou vždy na správné straně apokalyptického zápasu (charakternost).
  11. A konečně, neúnavně hlásají vítězství dobra (milenialismus)

Jednou z funkcí fundamentalistických náboženství, podobně jako je tomu u konspiračních teorií, je dát pocit katartického vhledu, pocit osobní teodiceji – jmenovitě pocit, že člověk chápe původ určitého negativního jevu, motivaci a cíl skrývající se za ním. Tento pocit dává konspiracistům iluzorní naději, že dotyčný může svou účastí nějak ovlivnit výsledek.

Děsivé a uklidňující

Michael Barkun identifikoval dvě základní stránky konspiracistického myšlení:

(…) pohled konspiračního teoretika je jak děsivý, tak uklidňující. Děsivý, jelikož znásobuje sílu zla, což v některých případech vede k přímému dualismu, v němž světlo s tmou svádějí boj o nadvládu nad vesmírem. Zároveň je však uklidňující, neboť slibuje svět, jenž je smysluplný, nikoli nahodilý. Nejen, že události nejsou náhodné, ale jasná identifikace zla staví před konspiracionistu jednoznačně určeného nepřítele, proti němuž má bojovat, a tím dává jeho životu hlubší smysl. (Barkun 2003, 4, kurzíva moje)

Všimněme si paralelu s Ottovou teorii zakoušení posvátna. Konspirační sentiment primárně souvisí s magickými pocity, poněvadž v něm nefiguruje osobní zodpovědnost či vhled. Přestože se konspiracionisté domnívají, že za spiknutím je nutno hledat lidský faktor, současně připouštějí, že konspirace je tak dobře naplánována, že je prakticky nemožné dovolat se spravedlnosti. Například raději budou věřit, že globální oteplování je podvod, než aby se pokusili s ním něco dělat, čistě z obezřetnosti. Se stejnou horlivostí zavrhují i důkazy svědčící proti jejich přesvědčení. Dokonce i ten nejlépe zdokumentovaný důkaz o teroristickém útoku z 11. září 2001 je v jejich očích pouze mistrovským dílem CIA.

Stanovisko konspiracionistů je zpravidla neochvějné a svým charakterem blízké archetypální obraně, již obvykle pozorujeme ve chvílích, kdy někdo činí duchovní provolání odkazující na svaté knihy, Boha. Jejich vědění není běžné; souvisí s darem božské vidoucnosti. Čili existuje mnoho paralel mezi konspiracionismem a tím, co nazývám temným náboženstvím, jež nezaměňujme se spiritualitou.[16]

Používám-li termín temné náboženství, mám na mysli rigidní přesvědčení související s moralizujícím božstvem nebo archetypickou strukturou, jež má jasný úmysl a plnou kontrolu nad událostmi. Je třeba rozlišovat mezi temným náboženstvím jakožto vyfabrikovaným (a často institucionalizovanými) přesvědčením a praktikami a spiritualitou (duchovností) jako formou vědomého spojení s transcendentní realitou (bytostným Já), respektive symbolem. Zásadní rozdíl mezi těmito je v symbolickém vhledu, tj. ve schopnosti přijmout osobní odpovědnost za vlastní stín. Odpovědnost lze chápat jako šíření etické svobody při hledání příčin vlastního myšlení, cítění a jednání, nikoli slepé přijímání nutkavých fantazií jako morálních imperativů (viz. Neumann 1969).

Dynamika mezi já a bytostným Já

Podle Junga se má já ve vztahu k bytostnému Já jako část k celku. Bytostné Já je „nadřazeno“ já; zahrnuje tudíž nevědomé i vědomé obsahy psyché. Já, jak učí Jung, „se k bytostnému Já má jako hýbaný k hybateli, či jako předmět k subjektu” (Jung 1954/1969, SS 11, § 391). Bytostné Já lze chápat jako apriorní říši, z níž se rodí já. Já je k bytostnému Já ve vztahu; to, zda toto vnímání má nebo nemá symbolickou stránku, závisí na „stupni“ vědomí, nebo jinak míře svobody. Schopnost symbolického vhledu já je rozhodující pro kvalitu tohoto vztahu. Úroveň „zkreslení“ je úměrná inflaci já. Jednoduše řečeno, čím více si neuvědomuje, tím nevědomější je já k vlivu různých energií bytostného Já, tím zranitelnější je já vůči inflaci, a tím pokřivenější je obraz jeho světa. Temné náboženství je tedy synonymem pro dynamiku mezi těmito dvěma, jež plodí zkreslené vjemy, kdežto duchovnost může být chápána jako symbolický proces vztahu k bytostnému Já (Jung 1941/1968, SS 9i, 314ff; 1940/1969; SS 11, 391). Schopnost tolerovat paradoxní, protichůdné afekty jako jsou láska a nenávist, radost a smutek, naděj a beznaděj ale také pojímat představy psýché jako jsou svoboda a závislost, vlastnictví a oproštěnost, zdrženlivost a akčnost… a udržovat je v dialogu bez toho, aby byli odštěpeny (disociovány) je duchovní schopností par excellence. Temné náboženství buduje na udržovaní bolestivého afektu v nevědomí: těle, fantazii apod a tím svět rozděluje. Duchovnost naopak svět znovu spojuje a navrací do jeho původní jednoty.

Duchovnost (spiritualita) versus temné náboženství

Pro duchovnost je tedy charakteristický vědomý vztah mezi já a bytostným Já a má následující vlastnosti 1) jde o jedinečný individuální prožitek nevědomí; 2) je založena na osobním vztahu s bytostným Já; 3) snaží se činit osobní a vědomé volby; a 4) individuální mytologie a teologie nemá za cíl ustavit dogma, nýbrž spíše zůstat otevřená pochybování, tázání a hledání. Takovýto postoj zakládá víru, která je založena spíše na osobní zkušenosti než na odosobněných fantaziích. Duchovnost je, zjednodušeně řečeno, zdravý způsob uplatňování náboženského instinktu. Náboženské obrazy i nadále proudí lidskou psychikou, asi tak jako pod povrchem zemským bez ustání teče voda; jedná se o dbalé, živé spojení, které určuje, jak jsou tyto obrazy vřazeny do našeho náboženského života.[17]

Ono „temné náboženství“ se nejvýrazněji vyznačuje jevy méněcennosti vědomí, to jest zveličenému nevědomého vlivu energií bytostného Já.

 Stojí na 1) kodifikovaných, „předepsaných“ a často institucionalizovaných pojetích Boha/bohů; 2) předepsaném obsahu víry; 3) nepružné, asymbolické (doslovné) mytologii a teologii; a 4) rigidních rituálech (Šolc a Didier 2018, 321).

Odštěpení numinózna

Zatímco já vědomě integruje obrazy božstva, „temné bytostné Já“ nevědomě vnucuje realitě své odštěpené části. Je to, jako by si nevědomé obsahy žily v těle a jako by je mysl vůbec neregistrovala. Tam, kde lze na duchovnost pohlížet jako na cosi tíhnoucího ke smyslu, jenž vyplývá ze vztahu mezi já a bytostným Já, temné náboženství je výsledkem archetypálního obranného systému, který udržuje já a bytostné Já v závisle vazbě. Tento proces udržuje já ve fantaziích, které jsou – na rozdíl od mýtu - sterilní a tudíž sebestřední.

Donald Kalshed popsal (SCS) systém sebepéče (Angl. The Self-Care System) jako duševní imunitní systém, jenž zabraňuje přístupu fragmentujících afektu k vnitřnímu (zraněnému) dítěti na jedné straně, na straně druhé vytváří iluzorní a provizorní pozici jenž dává tomuto dítěti sílu přežit v relativní stabilitě. To vysvětluje onu intenzivní energii, s níž jsou silné náboženské pozice přednášeny, s jakou vervou jim lidé věří a jak bývají hájeny.

Jsou konspirační teorie formou temného náboženství? Konspirační teorie jsou vlastně archetypální obranné struktury, s jejichž pomocí se já vyrovnává s „tlakem“ tzv. negativních (nebo nežádoucích) energií bytostného Já. Bytostné Já jakožto symbol totality sjednocuje realitu v holistickém obrazu, jenž je současně fascinující i děsivý. Jung, přijmuv za svůj Ottův koncept posvátna (tedy v latině mysterium tremendum et fascinans neboli „tajemství, které fascinuje a děsí zároveň“), považoval energii bytostného Já za numinózní. Emoční zkušenost, kterou vyvolává, může radikálně změnit vědomí (Jung 1940/1969, SS 11, §9). Odštěpí-li se disociativní obrannou, je vnímáno coby děsivá hrozba zvenčí. Uklidňující a iluzivní obsahy vlivy si pak já identifikaci přisvojuje. To by mohlo vysvětlit konspirační teorie jako jisté útočiště před korespondujícími úzkostmi. Míra iracionality konspiracismu je proto podmíněna stupněm identifikace s aspekty fascinace na jedné straně a současnou projekcí děsivých obsahůsměrem ven na straně druhé.[18]

Konspirační teorie a „kontejnování” afektu

Konspirační teorie tak může poskytnout absorpční prostor (kontejner) k zadržování numinózních energií a zmírňování jejich dopadu na já. Avšak kvůli jeho doslovnému, asymbolickému charakteru je duchovní účinek na já neefektivní a nevyvolá psychickou transformaci. Jakmile „temné“ aspekty bytostného Já posednou já a zdeformují jeho vnímání dané reality, z myšlenek se stávají nástroje pro nesebekritickou bitevní vřavu, nikoli k dialogu.

Konspirační teorie zastírají osobní komplexy, nicméně odštěpené archetypální (náboženské) obrazy působící v jejich jádru se posléze projevují neosobními způsoby. Čím méně jsou archetypální obrazy nezvědomělé, o to vehementněji se já pokouší „ukrýt“ se za nimi. Šance na korekci je tedy úměrná energii odštěpeného Imago Dei. Jinými slovy, schopnost změnit názor závisí na vhledu já do archetypálních obranných mechanismů, respektive schopnosti já kontejnovat silné afekty.[19] Jelikož „temná náboženství“ a konspirační teorie jsou výsledkem identifikace s odštěpenými částmi numinozity a jejich projekcí, stoupenci těchto teorií nemají přístup k celé hloubce duchovní účasti a zůstávají jen u „primitivního“ emočního prožívání. Jejich jáské vědomi je jakoby zastíněno antimimon pneuma; duchem zmatku, amorálnosti, fanatismu a doktrinářství. (Jung, 1959, par. 67) Duchovnost je obdařena heroickou mocí, která jí dovoluje vstoupit do světa temnoty a zde s odhodláním a otevřeným srdcem snášet strasti spojené se všemi nástrahami temnoty. Konspiracistický postoj neuroticky odštěpuje děsivé pocity a zbavuje se jich projekcí na druhého. Nebezpečnost Qanon je v tom, že legitimizuje násilné afekty a dává průchod extrémně laděným fantaziím.

Vakuum, které je způsobeno oddělením protikladu vyplňuji archetypální síly destruktivního charakteru, typické pro války.

Potřeba symbolična

Platí, že čím méně si já uvědomuje svůj stín, tím náchylnější je k tomu, uvíznout v těsném sevření jeho vlivu.[20] Typickými příčinami, které evokující archetypální obranu, jsou různá nebezpečenství světa, mezi něž můžeme počítat duchovní děs, poruchy adaptace, indoktrinaci (propagandu, vymývání mozků), trauma a smrt, včetně strachu ze smrti. Raná trauma dětství a dysfunkční (obzvláště autoritářská) výchova vysoce koreluji s přilnutím ke konspiracismu.[21] (Green, R., & Douglas, M., K., 2018) Konspirační teorie podsouvají já, ztracenému v labyrintu života, archetypální fantazie; nenabízejí však žádný směrník k jeho středu. Konspirační teorie zpravidla upozorňují na naléhavé problémy naší doby, ale protože je jejich poselství jen zřídka „dekódováno“ nebo správně pochopeno, nemohou nabídnout žádoucí řešení. Kvůli své sterilitě konspirační teorie nemohou dát vzniknout novým odpovědím; pouze narcisticky šíří pocitové stavy mezi svými zastánci. Přesto však mohou být zároveň příznaky duchovní žízně a projevem touhy po symbolickém porozumění. Stejně jako fundamentalisté prahnou po spáse, také konspiracionisté touží po světě, jenž je smysluplný, spravedlivý a zbaven utrpení. Trump sám, je patrně chycen do sítě archetypických pavučin, proto dokáže intuitivně rozeznat co bude působit na masy. Je blízko hranic, tudíž blízko zdrojů energie. Poukazuje na problémy, které trápí Americkou sopečnost, řešení jej ale nezajímají, jedině ego: moc a více moci.

Na úrovni kolektivního nevědomí můžeme mluvit o předzvěsti katastrofy, jestliže se jí nezačne kolektivní vědomí seriózně zabývat! Konspiracisté jsou vlastně proroci, kteří jsou intuitivně naladěni na traumatické signály strádajícího světa, protože jsou ale jejich proroctví hluboce nevědomá, zahalena v ovčím rouchu, zůstávají jejich proroctví falešná.

Z hlubinněpsychologické perspektivy můžeme hovořit o symbolické rigiditě či neadekvátním vztahu k paradoxu, který se vyznačuje omezenou schopností symbolického rozjímaní.

Lidé, kteří trpí hlubokým pocitem studu a pocity nedostatečnosti, mimo jiné bezmocí, beznadějí, strachem z neznáma nebo hněvem, jsou náchylnější k manipulaci. Propaganda, která falešně slibuje „spásu“, padá u těchto lidí na úrodnou půdu. Pokud jsou jedinci již od raného dětství objektem indoktrinace, nakonec bude tato indoktrinace přijata jako očividná pravda. Severní Korea je ukázkový příklad místa, kde vládní propaganda systematicky vštěpuje občanům konspirační teorie. Dalším příkladem je Rusko, kde Putin buduje konspiraci na historickém traumatu a živý „teorii“ o krvežíznivém Západu, který se chystá podmanit si Rusko (Šolc 2016). Tamější státní propaganda se k dosažení své agendy často uchyluje k působivým mytologickým obrazům.

Národ na pomezí

Donald Trump používá lži podobným způsobem. I on vyvolává zmatek a rozděluje Američany mezi sebou. Šířením lží, rozporů a kontroverzí úmyslně přiživuje konspirační teorie. Jako šejdíř opakuje lži, popírá svá vlastní slova a nazývá fakta „falešnými zprávami“ neboli fake news. Žádá občany, aby nevěřili „ničemu“, přitom dokola omílá mantru: „věřte mně“. Svými slovy a činy legitimizuje kulturní tabu, která se vyvinula v období formování americké kultury. Mnozí začali pochybovat o vlastních normách a hodnotách. Lhaní, podvádění, kradení, rasismus, šovinismus, xenofobie, nacionalismus a nadvláda bílých (White supremacy) se staly nejen viditelnějšími, jejich přítomnost ve veřejném prostoru byla dokonce znormalizována. Trumpovi se podařilo najít ránu, přes kterou proudí ven neutišené bolesti. Normální psychologické obranné mechanismy proti vzteku a strachu se rozvolnily, protože je Trump „povolil.“

Víceméně celý národ pohltilo ovzduší konspirací: Na jedné straně stojí idealizace „velké budoucnosti“, již je třeba za každou cenu hájit, a na druhé straně plane hněv vůči těm, kteří hájí současné hodnoty. Do značné míry jsme svědky dynamiky mystického účastenství – participation mystique, - kdy konflikty jsou jednodušší, primitivnější, a tudíž černobílé. Jung označuje tento proces za „odtržení dvojice protikladů“ (1954, [SS 8, odstavec 61]). K opětovnému propojení (religio) protikladů může dojít jedině prostřednictvím neúnavného dialogu - ve společnosti a uvnitř psýché. Neúnavného nacházeni dialogu mezi protiklady. Život z protikladů vyrůstá, a v jejich spojení se znovu rodí!

Konspiracismus však není patologií v klinickém smyslu slova; spíše bychom ho měli považovat za vývojový proces, během kterého se určitá přesvědčení nabývají dětinsky, magickou formu, často aniž by významně ovlivňovala jiné stránky jinak normálního fungování. Pakliže je já s to akceptovat nový význam a zároveň je schopné ustát bolestivé emoce, transformace je možná. Buddha učí, že zlatá je střední cesta. Pokud je struna citary příliš napjatá, může se přetrhnout; pokud je příliš volná, nevyloudí krásný tón. Já, které je zásluhou úrovně svých obranných mechanismů příliš upjaté, může uvíznout v jednostrannosti. Je-li příliš rozvolněné, může ztratit svou integritu a být přemoženo toky numinózní energie.

Konspirační teorie je, z jungiánského pohledu, emočně-kognitivní struktura či obraz, který já poskytuje relativní úlevu od strachu, zlosti, úzkosti a jiných „temných“ obsahů, jež mohou mít fragmentační účinky. Je to jako v pohádce, v níž má protagonista k dispozici veškeré mocné vědění. Konspirační teorie překládá teorii komplexu do jednoduchého příběhu o znovunabytí moci. Je to vlastně kvazi-náboženský, zdánlivě racionální mýtus, který vysvětluje zlo a zároveň jej redukuje na cosi co je lidského původu. Současně s tím předkládá pokyny, jak zlo přemoci. Ale protože je doslovný, odtržený od skutečnosti, bezděčně tím způsobuje zlo, jež si původně kladl za cíl vymýtit. Netrpí „legitimně,“ jenom utrpení přesouvá jinam ve formě hněvu a násilí. Qanon hnutí vyjmulo hrdinu mýtu z fantazie a přesunulo jej na politika, respektive kvazipolitika Trumpa. A právě tím zvýšilo pravděpodobnost její výbušnosti.

Konspirační teorie, stejně jako fundamentalistické teorie, mají tendenci bujet v prostředí, jež zesiluje zde popsané psychologické symptomy. Léta hluboce zakořeněné antisemitské teorie, jež si našli svého spasitele v Hitlerovi, se uchytily velice dobře v Německu v době tehdejší hospodářské krize. Zdravé náboženství by mělo jedinci skýtat pevný pilíř vědomí, aby s ním dokázal lépe ustát jeho temné obsahy. Zdravým náboženstvím mám na mysli náboženství, v němž může symbol žít a působit hojivě na duši, nikoli jen jako nástroj ve prospěch ega. Jestliže ale ochabne důvěra společnosti v její schopnost vypořádat se ve složitých podmínkách s temnotou, její těžiště se posune směrem k prapůvodním způsobům adaptační reakce.

Živoucí symbol

Přístup k informacím, vzdělá(vá)ní, ekonomická prosperita, mobilita a další atributy demokratické společnosti pomáhají udržovat intenzitu konspirací v „normálních“ mezích. Jenže ztráta lásky nebo důvěry ve společnost, stejně jako úzkost, trauma a systematická propaganda, to vše přispívá k vytvoření kompenzačního tlaku, jenž vede k zvýšení intenzity a frekvence konspiracistického myšlení. Konspirační teorie, podobně jako systémy temných náboženství, existují proto, poněvadž naplňují potřeby jedince a společnosti a poskytují útočiště, přestože jejich podpůrné pilíře jsou zbudovány z archetypických obran. Máme-li se vymanit z kazajky omezujících přesvědčení, musíme na individuální i kolektivní úrovni najít živý symbol, jenž slouží našim duchovním potřebám. Stejně jako v bezpečí terapeutických místností si musíme klást otázky, zaposlouchat se a snažit se nahlédnout uvnitř sebe sama, jak naše vlastní projekce vytvářejí dělicí čáry.

Jako analytici při práci s lidmi uvíznuvšími v iluzi si můžeme klást otázku: Co má toto jejich přesvědčení za úkol, co zastírá? Která „část“ symbolu není zvědomělá, a proto je nadále vnímána jako protivník zvenčí? Co nám chce symbol sdělit? Jak udržet protichůdné afekty tohoto symbolu v dialogu?

Vzpomínám si na klientku, která byla až do let dospívání pohlavně zneužívána jejím otcem. V okamžik terapie prohlásila, že největší bolest prožívá kvůli tomu, že ona tu osobu, která ji zneužívala, milovala. Milovala otce pro to, jaký byl; milovala jej i jako milence; ale zároveň ho nenáviděla a nenáviděla za to i sebe. Nedokázala tyto části bytostného Já udržet pohromadě. . . Muže sváděla, a pak je pokořivě opustila. Utrácela obrovské peníze za značkové oblečeni, snila o obrovském majetku, osobních tryskáčích a zámku. Snila o bezpečí a osobní síle. Hon za fantazií ji vyčerpával natolik, že se často ocitala v léčebně. Platila obrovskou cenu za bolest, za kterou nemohla. Podobně to mohou mít i stoupenci kultovních vůdců nebo konspiracistů: mnozí z nich trpí rozštěpeným já. Též touží po spravedlivém světě a osobní moci. Jak naslouchat pravým důvodům jejich přesvědčení, aniž bychom je zostuzovali, ale současně dokázali pomoct přestavět neproduktivní struktury? Jakou péčí utišit bolest, která vyživuje konspirace? Jak mluvit o tabu s neodsudečným vědomím a láskou? Chceme-li se osvobodit od konspiracistických pastí, musíme se vydat právě po této nesnadné cestě, cestě duchovní, cestě nejdelší – longissima via.

Jak napsal Donald Kalshed: „Psychoterapeutický proces spočívá ve snaze proměnit disociativní psychologii v psychologii konfliktu…přimět temné a světlé síly laskavé, a nenávistné city -pacientova vnitřního světa, aby spolu vedly dialog. Když je těmto archetypálním sílám umožněna komunikace a je jim umožněno mluvit lidským hlasem, tak se začnou transformovat. Svléknou svůj mytologicky plášť a ukážou svou lidskou stránku. To je oběť, která pomalu promění násilí v utrpení (2017).

 Je hrdinským úkolem každého z nás čelit temnotě utkané ze lží, manipulací a tzv. alternativních faktů a udržovat plamínek našeho vědomí, aby neuhasl. Je pro nás všechny hrdinským úkolem čelit našemu vnitřnímu konspiracistovi láskou a sebepoznáním.

Poznámka:

Odkazy na Sebrané spisy C. G. Junga jsou v textu citovány s použitím značky SS, čísla svazku a čísla odstavce. Sebrané spisy vydalo v angličtině nakladatelství Routledge (Anglie) a Princeton University Press (USA).

Literatura:

·       Kalshed, D., Trauma and the Soul: A psycho-spiritual approach to human development and its interruption, Routledge, London 2017

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Názory jiných škol

Konspiracismus - víra v konspirační teorie a jejich obhajoba a světonázor, který určité události vysvětluje konspiračními teoriemi - je předmětem výzkumu v různých humanitních oborech. V knize Empire of Conspiracy (Říše konspirací) Timothy Melley (2000) zkoumá souvislost mezi konspiračními teoriemi a paranoí, jelikož se jim v americké kultuře dostává nebývalé pozornosti. Melley tvrdí, že posedlost politickými atentáty, genderovými a rasovými otázkami nebo mocenskou nadvládou korporací a vlád jsou podněcovány právě paranoií, která zde funguje jako ochránce zavedených „hodnot“. Domnívá se, že konspirace jsou výsledkem dvou faktorů: silných individualistických hodnot a nedostatku pocitu kontroly nad vlastním životem. Jestliže jednotlivci, jimž hluboce záleží na jejich právu rozhodovat se bez zásahu vnější autority (například vlády), zažijí ve svém životě naprostý pocit bezmoci, může se u nich vyvinout „panika ze ztráty svobody subjektu (agency)“, již definuje jako „intenzivní úzkost z naprosté ztráty autonomie vůči vnějším silám nebo regulátorům“ (Melley 2003, 27).

Roland Imhoff, profesor sociální psychologie, zjistil, že konspirační teorie získává na přitažlivosti současně s tím, jak se zmenšuje velikost populace, která jí věří. Jedinečnost teorie je tedy podle Imhoffa významným atraktorem a vykazuje vyšší korelaci nežli samotný obsah konspirační teorie. Tendenci uvěřit konspirační teorii tak mají lidé s vysokou potřebou zažívat „jedinečnost“. To by mohlo naznačovat, že jejich potřeba přijímat konspirační teorie je motivována touhou odlišit se od mas, které považují za „naivní“. Může to navíc naznačovat i to, že víra v konspirační teorie pomáhá zvyšovat jejich pocit vlastní výjimečnosti a pomáhá jim distancovat se od ostatních, jež vnímají coby „ignoranty“ (Imhoff 2018, 16).

Společenskou funkci konspiračních teorií lze chápat jako nalézání smyslusložitých a často negativních události tím, že se určí jejich jasná příčina a vina se připíše konkrétnímu viníkovi. Šíření konspiračních teorií tak může mobilizovat odpor vůči vnímané nespravedlnosti vlivných organizací, politické tyranii státu a podobně (Habermas 1984).

Výzkum humanistických psychologů naznačuje, že motivace lpět na konspiračních teoriích vychází z existenciálního pudu, z přirozeného sklonu lidí k tomu, mít určitou kontrolu nad svým okolím, neboť touží po bezpečí a ochraně. I přesto, že je konspirační komplot veskrze nepřátelský a nebezpečný, mimoděk skýtá jedinci ujištění a uklidnění, byl totiž vytvořen lidmi, a zůstává tedy pod jejich kontrolou. Jedná se o nevědomé stvrzení, že lidské bytosti jsou v posledku zodpovědné za svůj vlastní osud a že neexistuje nadpřirozená síla, která je řídí (Baignet, Leigh a Lincoln 1986).

Ted Goertzel zase ze sociologického hlediska poukazuje na to, že konspirační teorie dávají člověku kompenzační uspokojení ve chvíli, kdy jsou ohroženy určité jeho potřeby nebo je znemožněno jejich naplnění. Konspirační teorie poskytují lidem jistý kompenzační pocit kontroly; nabízejí jim příležitost zavrhnout oficiálně platné narativy a tím jim dodávají určitý pocit moci (Goertzel 1994).

Sociální psychologie zastává názor, že konspirační teorie jsou poplatné kolektivnímu chování a nabízejí bezmocným skupinám ujištění, že existuje jakási naděje na přístup k moci nebo, naopak, potvrzují jejich přesvědčení, že moc je nedosažitelná, což v nich jejich pocit bezmoci ještě zesiluje.

Další z názorů říká, že přisuzování viny „jiným“ skupinám snižuje politickou odpovědnost ve společnosti. Jinými slovy, konspirační teorie slouží k racionalizaci předsudků. Výzkum Daniela Jolleyho a Karen Douglasové dospěl k závěru, že konspirační teorie podněcují předsudky vůči menšinám, jež jsou obviňovány ze spiknutí, a že konspirační teorie týkající se jedné skupiny mohou být extrapolovány a uplatněny na jiné nesouvisející skupiny (Jolley a Douglasová 2019).[i]

Podle Josepha Uscinského a Josepha Parenta mají účastníci sociální a politické bitvy, kteří na rozdíl od „vítězící“ strany patří ke straně „prohrávajích“, spíše tendenci konspiračním teoriím věřit, a to kvůli nabízené kompenzaci moci, již tyto konspirační teorie poskytují (2014). Víru v konspirační teorie a jejich obhajobu lze chápat jako formu předsudků vůči vlivovým skupinám a skupinám s přívlastkem nepřátelské (Kofta a Sedek 2014). Jak poznamenává Roger Cohen: „Mysl v zajetí nesvobody. . . se uchyluje ke konspirační teorii, poněvadž ta je posledním útočištěm bezmocných. Pokud tedy nemůžete změnit svůj vlastní život, musí to být přece tak, že svět ovládá nějaká mnohem větší síla“ (2010, 1).

Clark McCauley a Susan Jacquesová upozorňují na to, že konspirační teorie jedincům dodávají kognitivní obsah, který naplňuje základní lidskou potřebu mít vysvětlení pro neobvyklé nebo znepokojivé události. Proto takový obsah koluje společností, i díky sociálním médiím, v podobě šeptandy a sdílených historek. V důsledku nové složitosti a znejistění, kterou takový obsah vyvolává, se pak to, co dříve byla úzkost čistě obecné povahy, proměňuje v úžeji zaměřené, specifické obavy (McCauley a Jacquesová 1979).

Podle Bradleyho Frankse, Adriana Bangertera a Martina W. Bauera je šíření konspiračních teorií analogické náboženskému rituálu - „nacvičování odpovědí na kolektivně vnímané otázky, jako deklarování víry a skupinové identity (na způsob náboženského kréda či vyznání víry)“ (2013, 1). Konspirační teorie „ukotvují“ ohrožující a nebezpečné události ve známých, snadno konkretizovaných a objektivních příbězích. Hypotéza výše zmíněných autorů připisuje konspiračním teoriím kvazi-náboženskou funkci. Tito badatelé tvrdí, že důvodem, proč se konspirační teorie s úspěchem ujímají mezi lidmi, je skutečnost, že:

integrují kvazi-náboženské, minimálně kontraintuitivní reprezentace vnějších činitelů, kteří jsou, co se oblasti hrozby týče, vševědoucí a všemocní. Fakt, že se konspiracistům přičítá až nadpřirozená svoboda subjektu, dává konspiraci do spojitosti s historickými meziskupinovými vztahy a konflikty, takže dotčené sociální skupiny jsou v nich zastoupeny pod hlavičkou esenciálníchi pojmů, které je velmi obtížné falzifikovat a jež zčiní jaksi přirozenými rozdíly a jejich vysvětlení. Tyto prvky náboženského myšlení jsou užívány k dosažení pružného, pragmatického a sekulárního výkladu. Takovéto reprezentace konspiracistů rovněž plní funkci vypořádávání se s psychickou úzkostností, kteroužto funkci se snaží plnit i konspirační teorie: přenos neurčité úzkosti stran nějaké hrozby na konkrétní, historicky se opakující strach a meziskupinovou dynamiku. (1)

Klíčová slova:

zásada psychologie, konspiracismus, konspirační teorie, temné náboženství, fundamentalismus, inflace, manipulace, propaganda


[1] Platí psychologický axiom, že když se psýché odštěpí od vědomí, je jen zdánlivě nečinná; ve skutečnosti si tato podrobuje osobnost posedlostí s tím výsledkem, že cíle dotyčného jsou falsifikovány v zájmu zesílené odštěpené části (Jung, 1940, str. 164).

[2] PRRI Survey, 2021.

[3]

                Oxfordský slovník anglického jazyka, slovníkové heslo „konspirační teorie”.

[4] První užití tohoto termínu se objevuje v roce 1871 v časopisech; já však chci ve své stati dát ke zvážení tezi, že psychologický jev konspiračních teorií by mohl korelovat s rozvojem vědomí („Part IV: Psychological News“, 1871, p.1).

[5]

                Merriam-Webster online, s. h. „teorie”.

[6]V psychologii tedy platí zásada, že ta část duše, která se odštěpí od vědomí, se inaktivuje pouze zdánlivě, zatímco ve skutečnosti způsobí posedlost, neboť ona odštěpená část duše zfalšuje zaměření osobnosti. C. G. Jung, Psychologie archetypu dítěte (1940/1968, SS 9i, § 277)

[7]

                Teorie chemických stop (chemtrails), rovněž známá pod názvem Tajný velkoplošný atmosférický program (Secret Large-scale Atmospheric Program, SLAP), hlásá, že kondenzační pruh či stopa za letadly (contrails) údajně obsahuje chemické látky či biologické činitele, které nechávají úmyslně rozprašovat tajné vládní agentury.

[8]

                V latině „Naturam expellas furca, tamen usque recurret et mala perrumpet furtim fastidia victrix” (Horatius 20 před n. l., Epištola 1.10.12–14).

[9]

                Všechny biblické citáty jsou převzaty z Mezinárodní standardní verze online, resp. České bible kralické, dostupné na http://isv.scripturetext.com.

[10]

                „Konkrétní myšlení není nezávislé, ale lpí na materiálních jevech. Nejvyšším stupněm, jehož je schopno dosáhnout, je pouhá analogie. Podobně je s hmotnými fenomény svázáno i primitivní cítění. Jak primitivní myšlení, tak primitivní cítění závisejí na vnímání a nejsou schopny se od něho diferencovat. Proto je konkretismus archaický. Primitiv nerozpoznává pod magickým vlivem fetiše své subjektivní cítění, ale vnímá ho právě jako magický vliv. Nezakouší ideu božství jako subjektivní obsah; pro něj je posvátný strom buď příbytkem boha, nebo dokonce bohem samotným. To je konkretistické myšlení. U civilizovaného člověka spočívá konkretistické myšlení v neschopnosti učinit si představu o čemkoli, s výjimkou bezprostředně zřetelných faktů předávaných smysly, nebo v neschopnosti rozlišovat mezi subjektivním cítěním a vnímaným objektem.” (Jung 1921/1971, SS 6, §§697–699).

[11]

                „Jestliže se člověk identifikuje s archetypálním obrazem, vnímaný svět získává archetypální rozměr. Archaismus se vztahuje především k fantaziím nevědomí, tj. k produktům nevědomé fantazijní činnosti, které sahají až k vědomí. Obraz má archaickou kvalitu, pokud má nezaměnitelné mytologické paralely. Archaické jsou také asociace skrze analogie nevědomých fantazijních představ, stejně jako jejich symbolika.“ (Jung 1921/1971, SS 6, §684).

[12]

                „Poněvadž však rozvoj vědomí vyžaduje stažení zpět všech možných projekcí, na něž jsme schopni přijít, není možné udržet žádnou ne-psychologickou doktrínu o bozích. Pokud bude dějinný proces odduševnění světa pokračovat jako doposud, pak se musí všechno mimo nás, co je božské nebo démonické povahy, navrátit do psýché, do nitra onoho neznámého člověka, odkud zjevně pochází. (Jung 1940/1969, SS 11, §141).

[13]

                „Absolutní kontrola takového člověka nad světem mu po politické, ekonomické a náboženské stránce dá moc, jakou neměl nikdo po celou lidskou historii. Jeho znamenitý výkon v úloze vůdce bude nadlidský, neboť bude ovládán a řízen samotným Satanem.“ (Barkun 2003, 42).

[14] Solc, V., Ve jménu Boha – Fanatismus v pojení hlubinné psychologie, Triton, 2017.

[15]

                „Pravděpodobnost, zda člověk bude věřit konspiračním teoriím, významně předpovídá jeho ochota věřit v jiné neviditelné, cílevědomé síly a tendence a být přitahován k manichejským příběhům“ (Oliver a Wood 2014, 1).

[16]

                V naší knize Dark Religion: Fundamentalism from the Perspective of Jungian Psychology (Temné náboženství: Fundamentalismus z pohledu psychologie - zatím nevyšlo česky) jsme vymezili pojem „temné náboženství“ jako krédo, které vychází z inflační dynamiky mezi egem a bytostným Já (Šolc a Didier 2018). já se v tomto případě „ukrývá“ za Boha (Theokalypsa). Identifikovali jsme různé charakteristiky, jež s „temným náboženstvím“ souvisejí:

               pýcha, etický infantilismus, nezvědomělá identita (participation mystique), nedostatek aidos, ochablá vůle, neadekvátní vztah k paradoxu, konkretismus a naivní literalismus (doslovnost), historismus a externalismus, selektivní racionalita, nekonzistentnost a intelektuální rigidita, kvazi-intelektuálství, absolutismus a neomylnost, milenialismus a mesiášství, dogmatismus, asymboličnost, jednostranná orientace vědomí, nedostatečná regulace numinózní energie, externalizování numinózní energie, disociativní selektivita, morální nadřazenost a morální manichaeismus, reaktivita, strach ze změny a strach z nového.

[17]

                „Archetyp zastřený náboženskou idejí má, tak jako každá instinktivní síla, svou specifickou energii, o niž nepřichází, i když ji vědomá mysl ignoruje. Stejně jako lze s nejvyšší pravděpodobností předpokládat, že každý člověk má všechny průměrné lidské funkce a vlastnosti, tak u něho můžeme očekávat přítomnost normálních náboženských faktorů, archetypů, a toto očekávání se neprokáže pomýleným.” (Jung 1954/1968, SS 9i, §129).

[18] „(…) archetyp má vedle formálního režimu projevu také numinózní kvalitu, hodnotu cítění, jež je v praxi vysoce účinná. Člověk si nemusí být této hodnoty ani vědom, neboť může být uměle potlačena; avšak represe mívá neurotické důsledky, jelikož potlačený afekt nadále trvá a zcela jednoduše si najde ventil jinde, na nějakém nevhodném místě.“ (Jung 1959, 45)

[19]

                Schopnost lidské mysli utvářet organizované útvary, založené na stejnorodých myšlenkách a obrazech, patrně stojí za formováním civilizace jako takové (Harari 2015). Zároveň je tato schopnost v přímém rozporu s individuací, poněvadž v sobě obnáší puzení k jednotě skrze identifikaci.

 

                „Člověk, který je posedlý svým stínem, si vždycky zastiňuje své světlo a padá do vlastních pastí“ (Jung 1950/1968, SS 9i, §222).

Statistiky

Výzkum Erica Olivera a Thomase Wooda na Chicagské univerzitě zjistil, že k některé z hlavních konspiračních teorií se kloní ohromujících 50 procent Američanů. 19 procent Američanů se zase domnívá, že za útoky 11. září 2001 je zodpovědná americká vláda; finanční krizi v roce 2008 způsobila tajná skupina bankéřů z Wall Street; 11 procent Američanů věří, že vláda nařídila přechod na kompaktní zářivky, protože tyto žárovky jsou nástroje pro ovládání mysli; a 10 procent Američanů je přesvědčeno, že teorie chemických stop (chemtrails), která tvrdí, že vláda nechává letadly rozprašovat toxické chemikálie, je „absolutně pravdivá“ (Oliver a Wood 2014; citováno Vedantamem 2014). Kromě toho 2 procenta dospělých Američanů věří, že Země je plochá.[20]

[21] Samozřejmě neexistuje jednoduché vysvětlení, proč se lidé stávají kořistí konspiračních teorií. Je však zřejmé, že v jedinci postupem času dochází k souběhu porůznu nastřádaných přesvědčení (celého jejich souboru), struktury osobnosti, aktuální psychologické situace a životních okolností. Statistiky poodhalují, že psychologický profil těch, kteří jsou náchylní věřit konspiračním teoriím, vykazuje tendenci k nižší emoční inteligenci, nízkému sebevědomí a nižší úrovni vzdělání (Radnitz a Underwood 2017). Kromě toho další atributy zahrnují vědecký cynismus, reaktivitu, etnocentrismus, xenofobii a nepolitický konzervatismus.


[i]
             Jolley a Douglas uskutečnili svůj výzkum, s finanční podporou Britské akademie věd, Rady pro ekonomický a sociální výzkum (Economic and Social Research Council), Středisko pro výzkum  bezpečnostních hrozeb (Centre for Research and Evidence on Security Threats) a Australskou radou pro vědu a výzkum, v roce 2019.  Jolley, Daniel, Meleady, Rose, Douglas, Karen M., „Exposure to intergroup conspiracy theories promotes prejudice which spreads across groups”, British Journal of Psychology, 2019. Dostupné z: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/bjop.12385.