Svět zachvátila pandemie covid-19. A zastihla lidstvo nepřipravené, přes všechny zkušenosti v minulosti. Co se děje se společností, s každým člověkem v této zvláštní době? „Od malého viru přicházejí velké otázky,“ zamýšlí se Vladislav Šolc, psycholog a psychoterapeut žijící v americkém Wisconsinu.

Motto: „Velký plán, na kterém je postaven nevědomý život psýché, je pro naše pochopení tak nepřístupný, že nikdy nebudeme vědět, jaká úroveň zla je nutná k tomu, abychom vyprodukovali enantiodromií dobro, a které dobro může zase vést ke zlu.“ 

Co to dnes zažíváme, můžete to popsat?

Uplynulo zhruba sto let od poslední velké pandemie španělské chřipky, která propukla v roce 1918 a která si vyžádala padesát, možná až sto miliónů obětí po celém světě. I přes její katastrofální dosahy trvalo Světové zdravotnické organizaci dalších třicet let, než vytvořila koordinovaný systém detekce a prevence globálních epidemii. Včasný zásah zřejmě zabránil většímu šíření pozdějších respiračních epidemii jako singapurské chřipky v roce 1957, hongkongské v roce 1968 a později v roce 2009 mexické prasečí chřipky. Koordinovaná spolupráce vlád a nevládních organizací dokázala předejít rozmachu eboly, či výrazně zmírnit dopady klasické chřipky, malárie, nebo viru zika. Nicméně přesto epidemie COVID-19 zastihla lidstvo nepřipravené.

Čím to je?

Virus má relativně dlouhou inkubační dobu, průměrně pět až šest dní s rozsahem až dva týdny, vysokou nakažlivost a u mnoha nakažených probíhá bezpříznakově nebo velmi mírně, v tom je jeho nebezpečnost. Přestože zabíjí relativně velmi málo ­ v porovnání třeba s dýmějovým morem, který ve 14.století vyhladil třicet až šedesát procent tehdejší evropské populace, ale i s nemocí SARS, pandemií viru H1N1 a MERS, které se vynořily v letech 2003, 2009, 2012 ­ dokáže narušit i stabilní ekonomiky. Až na pár výjimek v Pacifiku, jako je Tchajwan, Nový Zéland nebo Jižní Korea, vyspělé státy, pyšnící se vědou a vyspělými technologiemi, byly zaskočeny, ne-li pokořeny. Tato krize ukázala, jak je důležitá příprava na možnou globální nákazu a jak je nebezpečné, když se věda nebere vážně. Velice rychle přišlo vystřízlivění z velikášských hollywoodských fantazií, které nás utvrzovaly v tom, jak jsme připraveni na biologické války nebo invazi mimozemšťanů. Příroda a covid-19 nám přinesl nevyhnutelnou konfrontaci s realitou.

Jak vidíte tuto konfrontaci coby psycholog?

Z psychologického hlediska mluvíme o konfrontaci s naším stínem. Stín neboli to, co je nám vlastní, ale čeho si nejsme vědomi, co si nechceme připustit, odmítáme či zlehčujeme, nepřestane existovat ­ ale působí nechtěně, vytváří nečekané změny. A tyto změny nás pak mohou nejen překvapit, ale i probudit. Párty skončila, číšník přinesl účtenku. To, co jsme zanedbávali a zlehčovali, se najednou pod tíhou ztrát, a nakonec tváří v tvář smrti najednou vyjeví jako reálné. Staří Řekové učili, že pýchu (hybris) následuje stud či hanba (aischyné), tedy svízelné střetnutí s utrpením, které vědomí jinak přirozeně odštěpuje. Pýchu trestala Nemesis, bohyně spravedlivého údělu. Lpění na fantaziích, že všechno máme pod kontrolou, se teď velice rychle kompenzuje bolestivým uvědoměním našich limitů. SARS-CoV-2 nastavil zrcadlo našemu narcistnímu přesvědčení, že jsme pány přírody, aby nám ukázal, že jsme její součástí. Tato kompenzace je všepřítomný přírodní proces, jehož cílem je znovunastolení rovnováhy.

Carl Gustav Jung ji chápe jako základní nástroj psychického růstu. Lidstvo teď jako celek zažívá fenomén kompenzace, když nemá jinou možnost než kreativně reagovat na nový stav jak na vnější, tak na vnitřní, emocionální úrovni. Teď jsme chtě-nechtě nuceni k introverzi ­ obrácení pozornosti dovnitř. Pro obyvatele asijských zemí, kde je meditace součástí života, je to jednodušší než pro lidi ze Západu.

Vice zde: Koronavirus: Boží, nebo ďáblův dar?