”Aren't we forgetting the true meaning of Christmas? You know, the birth of Santa!”[1]
[Bart Simpson]
Když v roce 1989 uvedl Matt Groening na obrazovky amerických diváků seriál „Simpsonovi“, ještě netušil, že se tento pořad stane nejdéle hraným animovaným seriálem a nejdéle hraným sitcomem ve Spojených státech.[2] Simpsonovi záhy po svém raketovém startu zastínili show o „dokonalé“ rodině Billa Cosbyho a dostali se mezi 30 nejúspěšnějších televizních seriálů v historii. Od svého debutu odvysílal pořad přes 400 dílů a dočkal se své devatenácté sezóny. Vrcholem osmnácté sezóny se stalo čtyřsté pokračování pořadu, přičemž rok 2007 se zapsal do historie jakožto 20. výročí seriálu Simpsonových.
Už od jeho vzniku seriál provázely kontroverzní postoje. „Uličník“ Bart „beztrestně“ rebelující vůči své dysfunkční rodině si na svou stranu získal davy mladých sympatizantů. To se však nelíbilo ochráncům hodnot... Netrvalo dlouho a konzervativně orientované školy ve svých areálech seriál zakázaly - včetně všeho, co by ho propagovalo. Tehdejší prezident George H. W. Bush dokonce Simpsonovy zkritizoval, když při jisté příležitosti veřejně promluvil o „hodnotách americké rodiny“: „Podpoříme americkou rodinu, aby vypadala spíš jako Waltonovi než Simpsonovi.“
Zakázané ovoce tím však jen stouplo na přitažlivosti. Američané se do seriálu zamilovali a sledují ho s takřka neochabujícím zájmem dodnes. Jazykové novotvary, slang a idiomy z tohoto seriálu se staly součástí jazyka v mnoha anglicky mluvících zemí. Mark Liberman[3] prohlásil, že Simpsonovi „převzali žezlo po Shakespearovi a Bibli a jsou nyní nejbohatším zdrojem idiomů, chytlavých frází a jiných rozmanitých textových odkazů naší kultury“. Simpsonovi se dočkali filmu Simpsonovi, celovečerního snímku, který byl uveden do kin v červenci 2007 a vydělal odhadem na 600 milionů dolarů po celém světě.
Kromě toho, že si seriál stanovil úkol kritizovat pokřivené rodinné hodnoty, dalším jeho záměrem – obecnějším - bylo nastavit zrcadlo maloměšťácké „střední“ Americe (angl. Middle America), tedy Americe protestantské, bílé, středních vrstev; časem se však vyvinul do podoby kritizující veškeré pokrytectví a neduhy americké společnosti napříč politickým a sociálně-ekonomickým spektrem. Důraz se tudíž přenesl z rebelujícího Barta na jeho otce Homera. Už to nebyl jenom adolescentní syn, ale i „adolescentní táta“, Homer, kdo se stal vážným rodinným problémem...
Typickým rysem seriálu je, že všechno, co je tak říkajíc „za hranicí“, všechno, co zavání krajností a extremizmem, vrací s humorem a sarkasmem nazpět do „středu“. Různé jevy, jako radikální feminizmus, scientizmus, patriotizmus, volba prezidenta nebo zbožňování hollywoodských idolů, jsou v seriálu zesměšňovány a sesazovány ze svých vážených piedestalů. Seriál odlehčuje pathos, s nímž k těmto rodinným hodnotám přistupuje „oficiální, politicky korektní Amerika“. Simpsonovi skutečně otřásli americkými idoly a konformitou; od svého vzniku slouží jako hořká připomínka toho, že osvěžující zdřímnutí se může nepostřehnutelně proměnit ve spánek na vavřínech: jednostrannost, jak tento jev nazývá Carl Gustav Jung.
Jistěže, nejde zdaleka o nic nového v historii moderní kinematografie. Podobné pojetí jsme měli možnost sledovat u nejoblíbenějšího amerického seriálu všech dob: M.A.S.H. Vyvstává otázka: máme co do činění s dalším z vtipných pořadů bez hlubšího významu, nebo si tento seriál zaslouží vážnou pozornost z pohledu psychologie? Jestliže nějaký fenomén přitahuje takový zájem široké veřejnosti, sotva půjde o pouhé vzedmutí vln na povrchu. Pod nimi v hlubině vězí cenné poselství in statu nascendi, jež skrývá psychologicky cenný - jak pro jednotlivce, tak národ - potenciál předznamenávající změnu. Jinak řečeno, psýché investuje tam, kde cítí vývoj, možnost naplnění svého záměru. Množství psychické energie, kterou vytváří, je samo o sobě dostatečným ukazatelem toho, že psýché „zamýšlí“ naplnit svůj záměr, nebo přinejmenším cítí příslib jeho blížícího se naplnění. Psychická energie (libido) se tak může progresivně uplatnit. Jako by lidská duše poodhalovala své nevědomé obsahy, a vytvářela tak vlastní „objekty“, na něž může následně přenášet projekce toho, co až doposud zůstávalo obestřeno tajemstvím, v duchu smyslu delfského nápisu: „Poznej sám sebe!“ (řecky γνώθι σεαυτόν) Vlastní stín – „emoční založení, forma autonomie, a případně obsesivní či lépe řečeno posesivní vlastnost člověka“ - by mohl být onou cestou, již vytyčuje vědomí.[4] Podobně jako si lidé instinktivně hledají partnery, skrze něž se mohou dozvědět něco o sobě, o svém stínu, tak i lidstvo si hledá partnera, s nímž by mohlo navázat dialektický vztah vedoucí k psychickému růstu. V průběhu celé historie jsme svědky různých podob tohoto principium individuationis. Vznik mytologie a ritualizovaného způsobu života může posloužit jako názorný příklad takového procesu. Partner často přichází zvenčí, když je psýché připravena na změnu. Totiž v době, kdy se ocitá ve zvláštním stavu, v němž je na pomezí mezi disociovanou, autonomní částí a zároveň vnitřní, imanentní, psychologicky rozpoznatelnou emocí: „Přetrvávající účinek mýtu cítíme, když vyšší vědomí, oslavující svou svobodu a nezávislost, je konfrontováno s autonomií mytologické postavy, a přesto nedokáže utéci svému okouzlení, nýbrž musí složit daň tomuto ohromujícímu dojmu. Postava působí, protože se tajně podílí na psýché pozorovatele a jeví se jako jeho odraz, třebaže není takto rozpoznána.“[5] Je toto tajemství klíčem k pochopení našeho fenoménu?
Kdykoli konfrontujeme nevědomé obsahy, vyvstane vždy důležitá otázka intenzity. Pokud je konfrontace příliš přímá, vyvolá u jedince jenom odpor a zamítnutí, dotyčný bude reagovat regresivně, čímž se afekt bezděčně ještě zesílí a vyvolá rozštěpení (angl. splitting). Jestliže se ovšem odehraje ve „správné míře“ a jaksi „lstí“, může se vědomí obohatit, přijmout svůj temný protipól (stín), respektive jeho část. Jen tak může nastat změna. Jung nabízí tento scénář: představme si pod klientovou židlí jedovatého hada. Pokud řekneme klientovi pravdu narovinu, ten propadne panice a vyprovokuje hada k útoku. Terapeut se musí uchýlit k jisté lsti, aby klienta vyrozuměl a současně ochránil před hadem.[6]
Skrze tento mechanizmus probíhá sebe-regulace psychického systému. Dochází takto k vyrovnávání energie (libida) mezi vědomím a nevědomím, podobně jako dochází k vyrovnávání hladiny kapaliny u spojených nádob. V psychické sféře je však nutno překonat určitý odpor, jenž je dán „ustrnutím v jednom pólu“, zlenivěním - jednostranností. Na překonání odporu můžeme nahlížet jako na přijmutí opačného pólu či obohacení se jím: jeho integraci do vědomí. Je to jistý návrat k „duševní autenticitě“, prakticky to znamená zmírnění neurotické pozice, přiblížení se k sebe sama, znamená to stát se šťastnějším - duševně zdravějším. Takto se může původní nevědomá celost transformovat v celost vědomou. Nikdy nelze říct: „Proces je završen.“ V každé osobnosti a každém národu vždy přetrvává neurčité „množství“ stínu v podobě všech méněcenných rysů jednotlivců. Bylo by naivní domnívat se, že je možný život bez stínu. Takový život by byl stejně nudný a zbytečný jako ráj bez hada a svobodné vůle. Psýché tudíž neustále vytváří figury - objekty projekcí -, aby zachovala živý proces integrace, tedy vývoj.
Humor a jemný sarkasmus je ideálním, přirozeným prostředkem takovéto integrace. Smích v nás otevírá brány, k nimž vážnost nemá klíče. Už Freud si povšimnul, že vtip umožňuje přijmout pravdu.[7] Vtip má schopnost obejít „mentálního cenzora“. Přestože humor může být rovněž útočný, paradoxně vyvolává mírnější, neškodnou odezvu. Jedinec může být tímto paradoxem při rozluštění (pochopení) vtipu zasažen, a i navzdory morálním výhradám se rozesměje. Podle Freuda nabízí humor půvabně odzbrojující způsob, jak vychovávat druhé v otázkách nevhodného chování či pomýlené racionalizace. Slouží zároveň k odhalení podstaty a odreagování agrese. Freud se domníval, že agresivní a sexuální sklony lze uskutečnit pomocí vtipu; pokud rozvedeme tuto pozici, pak i obsahy stínu - v Jungově jazyce - lze zprostředkovat vtipem.
Každý psycholog ví, jak je humor a potažmo smích důležitý. Navozuje pocit bazálního bezpečí, a umožňuje tak přijmout to, co je v něm „zabaleno“, i když je to třeba trpké nebo ožehavé. Humor slouží integraci. Tento jev je archetypální, je starý jako lidstvo samo. Objevuje se v podobě tzv. „božského šibala“ (angl. trickster), raráška a později šaška, klauna, šprýmaře a podobně.[8] V mytologii a náboženství šibal není pouze zvířetem, mužem, ženou nebo antropomorfním zvířetem. Je také bohem, bohyní či duchem. „Mnoho domorodých tradic považovalo šašky a šibaly za nezbytný předpoklad kontaktu s posvátnem. Lidé se nemohli začít modlit, dokud se nezasmáli, protože smích otevírá a osvobozuje od strnulých představ. Lidé museli přizvat šibaly k nejposvátnějším obřadům ze strachu, aby nezapomněli, že posvátno přichází skrze vybočení, záměnu, překvapení. Šibal ve většině domorodých tradic je neodmyslitelně spjat se stvořením, s narozením,“ říká Koepping. [9] Šibalova hra zpravidla nedodržuje zavedená pravidla a normy chování ve společenství. Šibal vybízí celou přírodu, aby se smála jeho kouskům, není ale dalek ani úskočnosti a rušivého chování.[10] Bůžek šibal porušuje zákony bohů či přírody, někdy zlomyslně, ale obvykle, byť neúmyslně, s výslednými pozitivními účinky. Porušování pravidel má podobu lstivých kousků. Šibalové mohou být mazaní a pošetilí, jsou často směšní a legrační, i když jsou posvátní a provádějí důležité kulturní a náboženské úkony. „Šibal je současně stvořitelem i bořitelem, tím, kdo dává i bere, kdo s chutí napálí druhé a kdo je často sám napálen.“[11]
Šibal, jakýsi mytický a fylogenetický předchůdce šaška, byl vlastně bůžkem zabezpečujícím dokonalý průběh náboženských rituálů. Byl ve spojení s posvátným, a proto se bez něj nemohla modlitba obejít. Navození náhlého překvapení, úžasu, rozčarování či zlosti pomáhalo při rituálech prolomit moc profánního a otevřít se posvátnu. Šibal pochopitelně nebyl „jenom“ objektivním božstvím, ale také principem, duševním procesem neboli archetypem, který byl v objektivním světě jako bůh rozpoznán. Šibal byl katalyzátorem duševní transformace; iniciátorem změny. „Smích, humor a ironie prostupuje vším, co Šibal dělá. Reakcí obecenstva v domorodých společenstvích na jeho osobu a jeho šprýmy je především smích smíšený s úžasem.“[12] K šibalům poznamenává Kerényi: „Jeho funkce v archaické společnosti, nebo lépe řečeno funkce jeho mytologie, příběhů o něm vyprávěných, je dodat řádu neřád, a vytvořit tak celek, umožnit v rámci pevných hranic toho, co je dovoleno, prožitek něčeho, co dovoleno není.“[13] Šibal a jiní bohové mytologie tohoto ražení, jako Merkur, Prométheus, Hérmés a další, nebyli „jen“ bohy, ale, jak nás učí Jung, živoucími a reálnými obsahy nevědomí: „Můžeme to nejzřetelněji pozorovat, jestliže se podíváme na hvězdné konstelace, které doznaly své podoby z původních chaotických tvarů díky projekci nevědomých obrazů. Tím se také vysvětluje vliv hvězd, jak jej učí astrologové. Tento vliv není ničím jiným nežli nevědomými, introspektivními vjemy činnosti kolektivního nevědomí. Stejně jako byly konstelace projikovány do nebes, podobné figury se jako projekce přenesly do pověstí a pohádek nebo na historické osobnosti.“[14]
Šibal na sebe váže prapůvodní přirozený psychologický princip, archetyp, který je v objektivním světě rozpoznán jako bůh: šibal je kolektivní, archetypální, stínová figura, sumou kolektivního pocitu méněcennosti.[15] Funkcí tohoto archetypu je být katalyzátorem psychické transformace, iniciovat změnu. „Šibalský proces“ zprostředkovává staré novému, nahrazuje dobré zlým, a tedy skrz něj je možné vše zrelativizovat.
Jung říká: „Tyto mytologické rysy zasahují až do nejvyšších oblastí lidského duchovního rozvoje. Uvážíme-li kupříkladu démonické rysy, jež vykazujeYahweh ve Starém zákonu, nalezneme v nich nemálo připomínek nevypočitatelného chování šibala, jeho nesmyslných orgií destrukce a jeho dobrovolně zvoleného utrpení, spolu s jeho pozvolným rozvojem v osobu zachránce a současným polidštěním. Právě tato proměna bezesmyslného ve smysluplné dokládá šibalův kompenzační vztah k ‘svatému’.“[16]
Šibalova povaha je per definitionem „nestabilní“, aby mohl kompenzovat „strnulou“ pozici vědomí, šibal musí používat tvořivé maskování a záměnu. Mnohdy je postava šibala genderově proměnlivá, zaměňuje role pohlaví, praktikuje homosexualní vztahy apod. Druhem šibala je například upír se svou schopností nabývat mnoha různých podob, mezi jinými zajice, lisky, netopýra, vlka, pavouka, motýla, mlhy, ale třeba i stébla slámy. Toto vše je nezbytné, aby se přechytračila „stabilita“ vědomí: „Vědomí má nešťastnou tendenci, inherentní jeho funkci, upevňovat se a sebeutvrzovat a udržovat kontinuitu – samotná jeho esence musí být taková, aby mohla fungovat -, avšak má tu nevýhodu, že neustále vytěsňuje iracionálno, ono primitivní, nežádoucí. Potřebuje tudíž proti-funkci v podobě nevědomí, něco, co neustále narušuje upevňování kolektivního vědomí, a ponechává tak dveře otevřené přílivu nových tvořivých obsahů.“ [17]
„Jednostrannost,“ píše Jung, „je nevyhnutelnou a nezbytnou vlastností řízeného procesu, neboť směr implikuje jedno-strannost. Je to současně výhoda i přítěžek. (…) Jestliže vzroste napětí v důsledku příliš velké jednostrannosti, do vědomí se začne drát opačná tendence, a to zpravidla ve chvíli, kdy je nanejvýš důležité zachovat vědomý směr. Tehdy se dopouštíme přeřeknutí, právě když si ze všeho nejméně přejeme, abychom řekli něco hloupého. Tento okamžik je kritickým, jelikož v sobě obsahuje vysokoenergetické napětí, jež se může snadno, pokud je nevědomí už nabité, ,vznítit‘ a uvolnit nevědomý obsah.“[18]
Vtip může docílit takovéhoto překročení prahu díky své mnohoznačnosti a „proti-pozici“. Pochopitelně vtip o sobě „nevytváří“ kompenzaci, pouze využívá přirozené tendence psýché zajišťovat rovnováhu. V mytologii šibalové pracují v komplexních vztazích společně s vyššími bohy; konají heroické skutky za člověka.[19]
Lze se domnívat, že z podobného důvodu si také vladaři vydržovali ve svých královstvích dvorní šašky. Tento institut najdeme už ve starém Egyptě a Mezopotámii. Později se, v antickém Řecku, objevují šaškové v dramatické hře a divadle, kde mnohdy plnili funkci kάθαρσις. Šašci či klauni se u královských rodů těšili výsostnému privilegiu, směli totiž kritizovat i samotného krále, a byť byl sebevětším tyranem, nehrozil jim trest stětí hlavy. Jejich výroky byly přece „bláznivé“ a „nesmyslné“, proto ani nemohly krále urazit. Ten ale v skrytu věděl, kolik pravdy se v nich často ukrývá. Byli to právě šašci, kteří se těšili svobodě projevu i v dobách temného středověku, a tam kde jiní – pod dohledem církve svaté – končili na hranici, šaškům tleskaly davy pukající smíchem. Můžeme zmínit středověká saturnalia nebo tripudium hypodiaconorum, v průběhu jejichž oslav byl dočasně dosazen do ctihodné role biskupa řadový kněží.[20] Z románu Viktora Huga Zvoník u Matky Boží víme, jak se z Quasimoda během „Dne bláznů“ stal král. Dodnes „slavíme“ prvního dubna pohanský den bláznů, aniž bychom si plně uvědomovali jeho psychologické konotace. Šašek svým groteskním vystupováním, úštěpačností, sarkasmem, zjevem a způsobem života už od nepaměti symbolizuje přerod a proměnu (viz například Tarot). Je symbolem „bláznovství“, bezstarostnosti, mládí, opouštění „starého“ pro „nové“, ale především symbolem překračování tabu, vzpoury a iniciace.[21] Tedy opět: prostředkem vývoje, archetypální funkcí změny (něm. Verwandlung).
Carl Gustav Jung si někdy kolem roku 1916 uvědomil, že v duši člověka se může udát změna jedině prostřednictvím jakéhosi mediátora.[22] Pomocí tajemné funkce, již nazývá transcendentní. Někdy ji také nazývá syntetickou, smiřující, sjednocující nebo přemosťující funkcí vědomí: symbolem.[23] Transcendentní funkce sjednocuje dvojice protikladů.[24] Klientovo zdraví závisí na tom, zda funkce vznikne. Jde o „živoucí, třetí stranu“, „symbol překonávající“ předešlou úroveň vědomí.[25] Zjednodušeně můžeme říci, že transcendentní funkce je psychickou funkcí, jejímž prostřednictvím dokáže vědomí přijmout nevědomé obsahy. Jung říká: „Nazývá se transcendentní, jelikož umožňuje organický přechod z jednoho postoje do druhého, bez ztráty nevědomí.“ [26] Je to nuevo, symbol, „třetí věc“: „Z činnosti nevědomí vyvěrá nyní nový obsah, jehož konstelaci stejnou měrou předurčuje teze a antiteze, přičemž k oběma ho pojí kompenzační vztah. Tímto vytváří neutrální půdu, na které se mohou protiklady spojit. (…) Stagnace je překonána a život může plynout dál vstříc novým cílům s obnovenou energií. Označuji tento proces v jeho totalitě transcendentní funkcí, přičemž „funkcí“ se zde rozumí nikoli základní funkce, ale funkce komplexní složená z jiných funkcí, a „transcendentním“ se nemyslí metafyzická vlastnost, nýbrž skutečnost, že tato funkce usnadňuje posun od jednoho postoje k druhému“.[27] Při analýze se očekává, že klient „vytvoří transcendentní funkci“, pakliže se má uskutečnit proměna postoje.[28]
Odtud plyne podobnost mezi snem a vtipem. Aniž bychom podrobněji zkoumali tuto nanejvýš složitou a komplexní fenomenologii transcendentní funkce, zůstaneme u její základní premisy, a sice, že funkce dokáže dočasně rozrušit strukturu vědomí, a tím umožní integraci dalších obsahů. Umožňuje, aby se „větší obsah vešel do obsahu menšího“; dává vzniknout nejzáhadnějšímu psychologickému procesu: zahrnutí nevědomí do vědomí. Pokud se proces děje progresivně, umožňuje rozšiřování vědomí a zbavuje nás předešlých předsudků, a jestliže nepodněcuje destruktivní či nátlakové vlivy, pak se vynoří nová osobnost. Vědomí dokáže instinktivně přijmout vlastní vývoj, když vidí, že směřuje k jeho vysvobození. Transcendentní funkce je vlastně mostem spojujícím přítomný duševní svět se světem vzdáleným, jiným, se světem prastarého nevědomí. To je myšleno v historické perspektivě i s ohledem na perspektivu osobní. Člověk se tak dostává do kontaktu nejen se stránkami vlastní osobnosti přítomné hic et nunc, ale také s „člověkem starým miliony let“, kterého v sobě v nedotčené formě přechováváme v hájemství našich duší.
Jestliže se tato funkce neboli most vynoří, může po něm přejít něco nového a náš přítomný svět se rovněž může obohatit něčím zcela novým. Toto novum magicum nás dokáže příblížit k dříve zmíněné autenticitě. Naše postoje a názory se stanou zralejšími, staneme se „dospělejšími“ a svobodnějšími ve svém prožívání a jednání.[29]
Můžeme v naší současné kultuře vystopovat příklady archetypálních procesů? Vytratily se snad docela, nebo nadále působí, nyní však prostřednictvím moderních reprezentací? Domníváme se, že je vcelku možné nahlížet na fenomén Simpsonových paradigmatem transcendentní funkce, potažmo archetypem šibala. Jedno nevylučuje druhé. Zatímco pořad samotný se svými kreslenými postavičkami (a všemi stínovými vlastnostmi) představuje různorodost fenoménu šibala, třetí „vybuzený“ proces, umožňující asimilaci, náleží k psychologické práci, která provází asimilaci obsahů, jež nevědomí obsahuje, tj. aktivaci transcendentní funkce.
Jung říká, že transcendentní funkce je „psychologickou funkcí srovnatelnou svým způsobem s matematickou funkcí téhož jména, která je funkcí reálných a imaginárních čísel. Psychologická ,transcendentní funkce‘ vzniká sjednocením vědomých a nevědomých obsahů“.[30] V souladu s touto definicí lze vnímat „to, co slouží“ v daném pořadu, jako humor. Šibal nebo jakákoli mytologická (archetypální) postava může sloužit coby mediátor jedině tehdy, když se stane objektem vědomé reflexe či přinejmenším pozornosti. Jelikož každý stínový útvar má archetypální jádro, můžeme předpokládat, že také proces asimilace má archetypální působnost. Pokud by tomu tak nebylo, tendence vytvářet tyto procesy a související potřeby by už dávno přestaly existovat.[31] Simpsonovi nejsou „funkcí“ samotnou, jsou však objektem, který podněcuje „pole“, na němž funkce působí; proto změnu postoje iniciují.
Musím se však na tomto místě přiznat, že mé porozumění Simpsonovým je značně omezené. Žiju ve Spojených státech ne víc jak šest let, ale i kdybych zde žil déle, zůstal bych přesto pouhým „pozorovatelem zvenčí“. Na druhé straně mám ovšem jako cizinec výhodu. Všiml jsem si, a nejsem si jistý, jestli to je pravidlo, že při setkání s odlišnou kulturou člověk nejprve zažívá konfrontaci s jejím stínem. Snad je tomu tak proto, že stín se po čase dočká přijetí a už neruší naše vědomí. Člověka doslova „žije“ tento stín, jako by byl jeho legitimní partie supérieure a nikoli obsahem, v jehož nejlepším zájmu by naopak bylo vystavit se trvalému dohledu. Jako by s přiblížením se stínu k animě vznikla infekce, vůči které je anima imunní, aniž by si uvědomovala její toxické účinky. Je to jako s králem Théodenem z příběhu Pána prstenů, kdy král Théoden, jehož temný vládce Sauron připravil o zrak, nevidí, že je obelháván Grímou, a rovněž nevidí pravou lásku Éowyn.
Mnohokrát, zatímco jsem byl sám rozhořčený, zachovávali moji američtí přátelé klid: „Nemůžu uvěřit, že ten chlap potřebuje na dojíždění do centra Hummera [auto známé svou nepraktičností a obrovskou spotřebou]!“, „Cože, jenom 7% populace poslouchá NPR?“[32] nebo „Jak to, že se nikdo nebouří proti tomu, že vojáci, kteří se vracejí z války, nemají nárok na zdravotní pojištění a mnozí končí na ulici jako bezdomovci?“… Jsem si jistý, že cosi podobného se děje, když se někdo zvenku seznamuje s mou kulturou, vůči jejímuž stínu jsem si pro změnu já vypěstoval imunitu. Nicméně prozatím mám zde tuto určitou výhodu.
Možná je to právě tento „šibalský prvek“, po němž museli mnozí komici a scénáristé Simpsonových – jako Matt Groening, James L. Brooks, Al Jean, George Meyer, Mike Reiss, John Swartzwelder, Jon Vitti, David Mirkin, Mike Scully, Matt Selman a Ian Maxtone-Graham a další – sáhnout, aby pravdu neotupila síla communitas.
Americká společnost je snad ze všech západních společností duchovně a kulturně zmatená nejvíce. Tradice, hodnoty a principy, jimiž se řídí, se co do počtu rozvětvily úměrně přílivu přistěhovalců z různých kultur na jedné straně, přičemž na straně druhé sílí tendence udržovat strukturu společnosti prostřednictvím všeobecně platných zákonů. Tento zmatek často ústí jednak v krajní přehánění tradice, což se projevuje tu tvrdošíjným lpěním na náboženské – či jiné - doktríně, tu necitlivým překračováním hranic etiky a morality, popřípadě nutkavým oscilováním mezi oběma póly.
Zřejmě z těchto důvodů se „rodina“ v USA považuje za cosi nedotknutelného, téměř posvátného. O „rodinných hodnotách“ mluví jak Republikáni, tak Demokraté. Dobře si uvědomují, že rodina je primárním soudržným bodem společnosti. Čísla však dokládají, že rodiny zas tolik pohromadě nedrží. Zhruba polovina manželství se rozpadá, následně se rozvede 60% z těch, co uzavřeli druhý sňatek, a ti, co to zkusí potřetí, se rozvedou ve více než 70% případů.[33] Rozvodovost a rodinná dysfunkce vysoce korelují. Velké procento rozvedených rodin je tedy dysfunkčních, k tomuto smutnému obrázku ovšem ještě musíme přičíst vysoké procento dysfunkčních, i když uplných rodin. Více než 700 tisíc malých Američánků je dáno ročně k adopci.
To není příliš lichotivá vizitka pro zemi, která hrdě hlásí „Zachováme jednotu!“[34] Víme, že čím větší osobnost, tím větší vrhá stín. O důvodech se můžeme pouze dohadovat: dlouhá pracovní doba; prakticky žádná mateřská dovolená; velmi malá dostupnost lékařské péče pro spodní a střední ekonomickou vrstvu obyvatelstva; nízký vstupní socio-ekonomický status značné části obyvatelstva, který je daný historicky; vysoká míra nelegálního přistěhovalectví bez patřičné možnosti kvalitní integrace; přílišná idealizace reality; přemíra extroverze atd. Tyto jevy pochopitelně vzchází z podstatně složitějšího mycelia, nežli můžeme rozebrat v této krátké eseji. Zmiňujeme je proto, abychom poukázali na přítomnost stínu, který je zodpovědný za jejich vznik. S některými problémy zápasí celý západní svět, kromě toho se ale Amerika musí vypořádávat s problémy pro ni velice specifickými, a s toutéž specifičností k nim přistupuje i zmíněný seriál.
Simpsonovými se baví i mnoho Evropanů, ale nejsem si jistý, do jaké míry mohou vnímat všechny jejich nuance. Řada problémů, které Amerika řeší, se zdá Evropanům dokonce nepochopitelná a debaty o tom, jestli se mají na veřejných školách zakázat vánoční stromečky (protože představují jenom jeden náboženský proud), považují za směšné. Všechny popisované jevy totiž spadají do sféry stínu. Jistěže v Americe můžeme najít mnoho veskrze pozitivních příkladů a vlastností hodných následovaní, je mnoho věcí, před nimiž nezbývá než smeknout. Když zde mluvíme o stínu, nemáme na mysli vlastnosti, které jsou vědomím zušlechtěné, ale vlastnosti vědomí vzdálené, vývojově zanedbané.[35] A přece jsou tak blízko, máme je přímo před nosem, tak blízko, že je nevidíme. O co jde? „Stín nepředpokládá nic, co by mohlo pevně spoutat jeho obsah. ,Muž bez stínu‘ je statisticky nejrozšířenějším lidským typem, takovým, který si představuje, že je vlastně jen tím, co si o sobě chce myslet. Naneštěstí ani takzvaný věřící člověk, ani člověk vědecky založený nezakládají výjimku z tohoto pravidla.“[36] Rozdíl mezi Amerikou navenek prezentovanou populárními sdělovacími prostředky a skutečností je veliký. Právě onen „rozdíl“ spadá do problematiky stínu.
„Americký stín“ na sebe symbolicky bere podobu Homera Simpsona. On zosobňuje povahové rysy a vlastnosti, které by u sebe každý chvatně popřel. V jeho naivitě hraničící s ignorancí, jeho zpátečnictví, zmatečnosti, pošetilosti, nezralosti a nerozhodnosti, s nimiž se potýká s všedními úkony, jsou patrné stínové figury, v nichž nalezla své ne tak nevinné útočiště značná část obyvatelstva. Homer je věčný adolescent – puer aeternus -, který odmítá přijmout odpovědnost a poletuje od jedné květiny ke druhé, přičemž věří, že „opravdové“ štěstí lze najít hned tady a příští den zase tam…v potěšení smyslů. Čím to je, že se Homer tak zabývá sám sebou, jako Narcis, který se nechce pohnout, protože je okouzlený vlastním odrazem? Je tohle typický rys amerického stínu? Příliš mnoho Američanů se zabývá zastíraným sebeobdivem, pečlivě zakuklení ve své izolaci daleko od okolního světa, a nelibě nesnesou jakékoli „cizí“ vměšování. Iluze „zvláštní důležitosti“ brání mnohým navazovat autentický vztah se světem a se sebou samými, skutečnou a ne-egocentrickou láskou.
Přijetí vlastního stínu, jak opakovaně poukazuje Jung, má nesmírný morální význam: „Stín je morální problém, který ohrožuje celou vědomou osobnost, neboť bez značného morálního úsilí si nikdo nemůže uvědomit svůj stín. Uvědomit si ho znamená rozpoznat, že temné stránky vlastní osobnosti jsou přítomné a skutečné. Tento krok je stěžejní podmínkou pro jakékoli sebepoznání“.[37] Morální úkol pro jedince i celý národ je tudíž zřejmý: integrovat vlastní stín. Skutečná Amerika není Amerikou idealizovaných televizních seriálů a filmů, skutečná Amerika je „skutečná“: je národem obyčejných lidí, ale také géniů a bláznů. Je zemí bezpočtu pokusů a omylů, skvělých vynálezů, ale také zdrcujících neúspěchů. „V zemi tak velké, jako jsou Spojené státy americké, můžete najít na padesát příkladů čehokoli“, nechal se kdysi slyšet Chamberlain.
Hodně věcí v Americe je zralých ke změně. Nikdo však nebude mít v prosazování změny více úspěchu než samotní Američani...
Groeningův šibal používá výbornou lest: Američané, právě proto, že jsou tak hrdí a zaměstnaní sebeprosazením, že zapomínají na rozměr svého stínu, který je úměrný jejich velikosti, dokážou přijmout kritiku jen od sebe neboli prostřednictvím kreslených postav, obrazů, svého nevědomí. To, že se pořad těší takové oblibě, naznačuje, jak důležitý – přinejmenším nevědomě – je tento proces pro zdravý duševní vývoj. Od koho jiného by ji měli přijmout, když ne od neškodných a komicky vyhlížejících kreslených postaviček, které vzbuzují spíš soucit a smích nežli zlost a odmítnutí? Jistě není náhoda, že jsou nakresleny tak, aby umožnili návrat do vlastního dětství, do říše blízkého spojení s nevědomím, říše svobody a nevědomé celosti. Bart, Homer a jejich stínové figury nejsou jenom „šašci“, ale také šprýmaři, šibalové, kteří s použitím vtipu a lsti nakonec dovedou vědomí tam, kam by ho za normálních okolností nikdy nenapadlo jít...Uvedením do zmatku diváka dovádějí, paradoxně, na správnou cestu.
Postrádá-li samotná kolektivní „doktrína“, která by zvenčí dokázala tento zmatek regulovat a vést k vnitřní harmonii, dostatečnou sílu, musí nastoupit cosi vnitřního, cosi, co dokáže utišit tento konflikt na individuální úrovni. Jenom pokud se změní jednotlivec, může se změnit společnost. Jedině skrze jednotlivce se může udát kolektivní růst.
Seriál o rodině Simpsonových přesně tohle umožňuje. Mohli byste namítnout, že od smíchu ke změně zbývá ještě dlouhá cesta, ale i malý vhled může iniciovat transformaci. Transformace je „jemná“, bezmála neviditelná záležitost, nikterak se netřpytí ani nezáří, jen potichu mění tok řeky. Nejedna americká rodina – a tady je třeba dodat, jakákoli evropská nebo asijská - se v něm může zhlédnout a za pomoci smíchu při pohledu na svou karikaturu upustit od vlastní nevyvážené idealizace. Společenské neduhy zobrazené v seriálu, jako dogmatizmus, konzum, materializmus a posedlost objektem, otrava naší Matky Země toxickými látkami, přejídání, užívání návykových látek a nadužívání léků, posedlost potenciálním (nežitým) životem, přehnané ulpívání na budoucnosti, vzdalování se přírodnímu životu, neúcta vůči historii a stáří či pevným rodinným vazbám (anglicky enmeshment[38]) a podobně, nejsou najednou stroze odmítány, nýbrž naopak vyzdviženy na novou vědomější úroveň.
Seriál takto Američanům zprostředkovává regulaci nevědomé energie a umožňuje setkání s vlastním stínem, tj. konfrontaci s aspektem americkou společností nepřiznaným, odmítaným a zanedbaným. Za pomoci šibalského kousku se ego vychýlí ze své dosavadní pozice, kde si pohodlně hovělo v jednostrannosti. V uspěchaném životě, zrychleném rozvoji a v chaosu z toho pramenícího přibližuje národ k „autentickému středu“, v němž je lidská duše dobrá. Nemůžeme nahlížet na tendence stínu jako na „špatné“ nebo zavrženíhodné, ale jako na zanedbané části, které skýtají nevyužitý prostor k vývoji a chovají vitální životní energii in potentia. Je v nich adaptivní síla. Duše pak zřejmě adaptuje část iluze vyvolané kvanty hmotného bohatství a třpytivého lesku podbízeného společností orientovanou na obchod, trh a na zisk. Pod tímto tlakem je snadné zapomenout, kdo jsme a kde je naše „centrum“.
Úkolem šibala je spojit „staré“ s „novým“, a tak nechat vzniknout nové tradici, ale nikoli tím, že se opustí staré, nýbrž prostřednictvím jeho asimilace. V rychlosti, s níž americká společnost spěje do budoucnosti, je snadné ztratit poklad minulosti. Možná jde o vnitřní poklad, který leží pod matoucím povrchem; vnitřní poklad, který nelze objevit v soutěživosti a pohodlnosti, ale skrze vztah, vazbu a soucit. Možná právě tohoto je zapotřebí vždy znovu docílit v postavičce šibala z pořadu. Dávné mýty praví, že šibal popisoval svět takový, jaký vlastně skutečně byl. Jiní bozi se jali tvořit svět dokonalejší a idálnější, avšak tento svět s jeho složitostí a mnohoznačností, krásou i špínou, je šibalovým výtvorem, a jeho dílo dosud není u konce.[39]
Iluze dokonalého světa je prodloužením stínu, zato poznání, že vždy je cosi, na čem můžeme pracovat, je cestou k plněnějšímu životu. Rodina Simpsonových je zde od toho, aby nám připomínala, že žádný zákon, doktrína či slepé následování náboženského učení nezajistí rodině stabilitu a štěstí, naopak že je to láska a vnitřní instinktivní cit pro pravdu, který ji zachrání před zmatkem a zoufalým těkáním mezi póly přílišné adaptace. Rodinu Simpsonových nedělá dokonalou au fond hmotné bohatství, prestiž ani sláva, ale schopnost jejích členů odpoutat se od vlastního zotročujícího ega, povznést se nad „vlastní velikost“ a respektovat nárok každého ze svých členů na vlastní tempo vývoje. I když Homer už tolikrát od rodiny odešel v touze stát se někým jiným a najít sama sebe, pokaždé se do své oázy nakonec vrátí, aby byl přijat zpátky v lůně rodiny s otevřenou náručí - a původní celost tak mohla být znovu nastolena.
Literatura:
- "Advance Report of Final Divorce Statistics" (internet). Monthly Vital Statistics Report.
- Cosmopoulos, M. B., Greek Mysteries: The Archaeology and Ritual of Ancient Greek Secret, Routledge, 2003.
- Dieckmann, H., Methods in Analytical Psychology, Chiron, 1979.
- Ellenberger, H., The Discovery of the Unconscious, New York, 1970.
- Franz, Marie-Louise von, Creation Myths, Spring Publications, New York, 1972.
- Franz, Marie-Louise von, Shadow and Evil in Fairytales, Curych, 1974.
- Freud, S., Jokes and their Relation to the Unconscious, 1953-74; in „The standard edition of the complete psychological works of Sigmund Freud“, 24 svazků přeložených pod vedením hlavního editora Jamese Starchyho ve spolupráci s Annou Freud, Hogarth Press and the Institute of Psychoanalysis, Londýn
- Freud, Sigmund, Vtip a jeho vztah k nevědomí, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, 2005.
- Freud, Sigmund, An Outline of Psychoanalysis, 1938.
- Henderson, J. L., Thresholds of Initiation, 1979.
- Holland, Mark, Allan Combs,Synchronicity: Science, Myth, and the Trickster, Marlow & Company, 1996.
- Hugo, Victor, The Hunchback of Notre Dame,
- Hyde,Lewis,Trickster Makes This World: Mischief, Myth, and Art, Giroux, 1998.
- Jacobi, J., Complex/Archetype/Symbol in the Psychology of C.G. Jung, Princeton, 1971 (překlad Ralph Manheim).
- Jacobi, Jolande, The Psychology of C. G. Jung, Yale University Press, 1973.
- Jung, C. G. (1969). The Structure and Dynamic of the Psyche. Hull, R. F. C. (Trans). Bollingen Series XX. The Collected Works of C. G. Jung, 8. Princeton, NJ: Princeton University Press. První vydání v roce 1960.
- Jung, C. G., Aion, Princeton University Press; CW 9., 1951.
- Jung, C. G., Four Archetypes: Mother, Rebirth, Spirit, Trickster, Rutledge, 2005.
- Jung, C. G., Freud and Psychoanalysis, Collected works, vol. 4, Princeton University Press, 1961.
- Jung, C. G., Psychological Types, Princeton University Press, 1971. CW 6.
- Jung, C. G., The Archetypes and the Collective Unconscious, 1959, Collected Works, Vol. 9.i, ”On the Psychology of the Trickster-Figure”.
- Jung, C. G., The Structure and Dynamics of the Psyche (Collected Works of C.G. Jung, Vol. 8), Princeton University Press, 1960
- Jung, C. G., The Therapeutic Value of Abreaction, British Journal of Psychology, 1921.
- Jung, C. G., , Mysterium Coniunctionis, Princeton University Press, CW 14., 1963.
- Jung, C. G., Memories, Dreams, Reflections, London, 1961.
- Jung, C. G., Principles of Practical Psychotherapy, CW 16., 1935.
- Jung, C. G., The Practice of Psychotherapy, in CW 13. Princeton University Press, 1966.
- Jung, C. G., The Psychology of the Transference, in CW 16., 1946.
- Jung, C. G., The State of Psychotherapy today, in Collected Works vol. 10. Princeton University Press, 1934.
- Jung, C. G., Die Probleme der modernen Psychoterapie in Schweizerisches Medizinisches Jahrbuch, 1929. Anglicky: Problems of Modern Psychotherapy.
- Kerényi, Karl, The Trickster in Relation to Greek Mythology, trans. R. F. C. Hull. The Trickster: A Study in American Indian Mythology; by Paul Radin. New York: Schocken, 1956.
- Koepping, Klaus-Peter, 1985, Absurdity and Hidden Truth: Cunning Intelligence and Grotesque Body Images as Manifestations of the Trickster. History of Religions 24 (3).
- Lock, Helen, The Transformation of the Trickster (internet), 2002.
- Miller, Jeffrey C., Chodorow, Joan, The Transcendent Function: Jung's Model of Psychological Growth Through Dialogue With the Unconscious, State University of New York Press, 2004.
- Miller, Jeffrey C., Chodorow, Joan, The Transcendent Function: Jung's Model of Psychological Growth Through Dialogue With the Unconscious, State University of New York Press, 2004.
- Miller, Jeffrey C., Chodorow, Joan, The Transcendent Function: Jung's Model of Psychological Growth Through Dialogue With the Unconscious, State University of New York Press, 2004.
- Minuchin, Salvador, Psychosomatic Families: Anorexia Nervosa in Context, Cambridge, MA, Harvard University Press, 1978.
- Moore, Robert L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001.
- Moore, Robert, L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001.
- Ogden, Thomas, Reconsidering Three Aspects Of Psychoanalytic Technique, The International Journal of Psychoanalytic Technique, 1996.
- Pelton, Robert D. The Trickster in West Africa: A Study of Mythic Irony and Sacred Delight. Berkeley University of California, 1980.
- Radin, Paul, The Trickster: A Study in American Indian Mythology, Duke University
- Salvador, Minuchin, Psychosomatic Families: Anorexia Nervosa in Context, Cambridge, MA: Harvard University Press, 1978.
- Sedgwick, D., Introduction to Jungian Psychotherapy, The Therapeutic Relationship, Brunner-Routledge, 2001.
- The Psychology of The Simpsons, Edited by Alan Brown, Benbella Books, INC., Texas, 2005.
- Tolkien, J. R. R., The Lord of the Rings, Houghton Mifflin, 1954.
- Wikipedia (internet)
[1] ”Nezapomínáme my takhle náhodou na skutečnej význam Vánoc? Narození Santa Klause přece!”
[2] Překlad z angličtiny Miluš Kotišová. Článek napsal autor jako postupovou práci v Institutu C. G. Junga v Chicagu v roce 2007. Jeho zkrácená verze byla publikována v časopise Psychologie Dnes v prosinci roku 2007 pod názvem Simpsonovi jako šance Ameriky a v nedělní příloze deníku Dnes (sekce Věda) pod názvem Simpsonovi pohledem psychoanalýzy.
[3] Mark Liberman je uznávaným lingvistou. Na Pennsylvánské Univerzitě působí jednak jako profesor lingvistiky a také jako profesor na katedře informatiky. Současně je ředitelem neziskové organizace Linguistic Data Consortium, kterou tato univerzita zřídila. (Wikipedia)
[4] Jung, 1968, CW 9.
[5] Jung, 1956, s. 209, kurzíva autor.
[6] Podobně je to z provokací a ironií, když je příliš drsná, nepřinese kýženou změnu, ale zesílení opačného pólu: zaseknutí v jednostrannosti. Dílo Entropa Davida Černého může demonstrovat tento jev. Některých státu se instalace dotkla natolik, že se urazili a již nebyli schopné se na sobě zasmát. Energie šprýmaře musí mít správnou intenzitu aby komplex rozrušila, ale ne přespříliš aktivovala. Je to otázka citu a intuice, které musí mít každý šprýmař dobře rozvinuté.
[7] Freud, Sigmund, Vtip a jeho vztah k nevědomí, Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, 2005.
[8] Radin, Paul, The Trickster: A Study in American Indian Mythology, Duke University Press, 1956.
[9] Koepping, Klaus-Peter, Absurdity and Hidden Truth: Cunning Intelligence and Grotesque Body Images as Manifestations of the Trickster, 1985. History of Religions 24 (3): 191-214.
[10] P. Radin, 1956.
[11] Radin, 1956.
[12] Ibid.
[13] Kerényi, Karl, The Trickster in Relation to Greek Mythology, překlad R. F. C. Hull. Radin, Paul, The Trickster: A Study in American Indian Mythology, New York, Schocken, 1956.
[14] Jung, C. G., The Archetypes and the Collective Unconscious, 1959, Collected Works, Vol. 9.i, pars. 87-110.
[15] Jung, 1956, s. 209.
[16] Jung, 1959, par. 458, kurzíva autor.
[17] Franz, Marie-Louise von, Creation Myths, Spring Publications, New York, 1972.
[18] Jung, CW 8, pars. 138-9.
[19] In: Lock, Helen, The Transformation of the Trickster (internet), 2002. Pelton, 1980.
[20] Saturnália: svátek, jímž Římané oslavovali zasvěcení chrámu Saturnovi, 17.prosince. S léty se rozšířil na celý týden a trval až do 23. prosince. Saturnália se stala nejoblíbenější římskou slavností. Vyznačovaly se blázněním a výměnou společenských rolí, přičemž otroci a páni si prohodili svá místa. Saturnalia se po 1. roce n.l. slavila pod názvem Brumalia (z latinského slova bruma, zimní slunovrat), a to až do rozbřesku křesťanské epochy, kdy tento svátek okolo pol. 4.století splynul s oslavou vánoc. (Zdroj: Nova Roma, internet)
[21] Moore, Robert L., The Archetype of Initiation, Xlibris, 2001.
[22] Jung, C. G., The Structure and Dynamic of the Psyche, Hull, R. F. C. (překlad). Bollingen Series XX. The Collected Works of C. G. Jung, 8. Princeton, NJ, Princeton University Press, 1969. Poprvé vydán v roce 1960.
[23] Jung, CW 18, par. 1554.
[24] Jung, CW 14, par. 261.
[25] Jung, CW 11, par. 784.
[26] Miller, Jeffrey C., a Chodorow, Joan, The Transcendent Function: Jung's Model of Psychological Growth Through Dialogue With the Unconscious, State University of New York Press, 2004.
[27] Jung, C. G., Psychological Types, Princeton University Press, 1971. Collected Works of C.G. Jung, Vol.6.
[28] CW 8, pars 151-152.
[29] Miller, Jeffrey C., a Chodorow, Joan, The Transcendent Function: Jung's Model of Psychological Growth Through Dialogue With the Unconscious, State University of New York Press, 2004.
[30] Jung, CW 8, par. 131.
[31] Jacobi, Jolande, Complex/Archetype/Symbol in the Psychology of C.G. Jung, Princeton, 1971, překlad Ralph Manheim.
[32] NPR: National Public Radio, angl. národní veřejný rozhlas.
[33] Advance Report of Final Divorce Statistics (internet). Monthly Vital Statistics Report.
[34] Volný překlad orig. „United we stand!“
[35] Jung, C. G., The Structure and Dynamics of the Psyche (Collected Works of C.G. Jung, Vol. 8), Princeton University Press, 1960.
[36] Jung, 1960, par. 409.
[37] Jung, C. G., Aion, Princeton University Press; CW 9, Part II: P.14., 1951.
[38] Enmeshment je termín používaný v literatuře rodinné terapie a byl popularizován Salvadorem Minuchinem. Minuchin popisoval nedostatek jasných hranic ega mezi jednotlivými členy rodiny, což způsobuje určitou formu splynutí, okolnost, která negativně zasahuje do utváření jasného vědomí já. Podobně jako v případě rodičovského odcizení se fenomén enmeshment vyskytuje v různé intenzitě, s odpovídajícími stupni negativního dopadu na vývoj dítěte. Enmeshment odkazuje na „přílišné formy blízkosti a intenzity v rodinných interakcích“. V rodině přehnaně starostlivé s nadmíru úzkými vzájemnými vztahy se veškeré změny u jednoho člena či ve vztahu mezi dvěma rodinnými příslušníky odráží hluboce v celém systému. Na osobní úrovni je mezilidská diferenciace v takovémto systému velmi nízká. Hranice, jež určují osobní autonomii, jsou tak slabé, že fungování individualizovaným způsobem je radikálně postiženo (Minuchin, et al, 1978, s.30). Salvador Minuchin, Psychosomatic Families: Anorexia Nervosa in Context, Cambridge, MA: Harvard University Press, 1978.
[39] Hyde, 1998.
