Esej o láske

Existujú iba štyri dimenzionálne mohutnosti, alebo lepšie povedané spôsoby vlastnej sebarealizácie .1) Predozadná, zodpovedá jej číslo hmotné – dvojka, 2) hornodolná, zodpovedá jej číslo jedna, ktoré je nekonečnom manifestovaným v realite 3) bezmedzná a bezsmerná - ničotná zodpovedá jej číslo nula, alebo číslo nekonečna a 4) ľavopravá, ktorej zodpovedá číslo syntetické - tri. Všetky slúžia princípu – láske, aby sa realizoval, resp. realizujúci sa princíp može ľudské vedomie zhliadnuť prostredníctvom týchto sústav. V javovom svete môžeme prostredníctvom vedomia poznávať ich pôsobnosť, chuť (odraz) nie ich samotný obsah, ten je rozumu a skrytý a preto si o nich vytvára pomocné teórie, aby mohol apriorne vákuum vlastného vedomia naplniť špecificky ľudským myšlienkovým materiálom, teda symbolmi alegorizujúcimi vlastnosti substancií existujúcich ešte pred tímto ľudským vedomím. Niesu ale skryté zmyslom, ktoré neustále a bezpodmienečne prichádzajú do styku s realitou, čím vytvárajú nemennú a istú možnosť princípu aby sa realizoval. – ináč by sme ich nemohli nazývať zmyslamy, ale nezmyslami. Zmysly nereflektujú mohutnosti per se, ale ich priemet vo svete objektu. (zmysly zodpovedajú hmotnej podstate, preto hmotu reflektujú a objektivizáciou uskutočňujú ; neskutočno, ktoré existuje pred zmyslami je neskutočným pre človeka a jeho vzťahu k hmote, voči samému sebe je však skutočné, bez možnosti uskutočniť sa. Nirvána je „stavom“ neuskutočnenej skutočnosti, čiže potenciou poznajúcou vlastnú zavŕšenosť v sebareflexii aj bez duálneho in concreto. Preto jednotou.) Ako príklad uvediem objektívny význam symbolu strom, ako obraz hornodolnej mohutnosti; cesta v priestore symbolizuje mohutnosť predozadnú a bezsmerná, či nekonečná je predstavovaná nepredstaviteľnom – Bohom. Ľavopravá nemá špecifickú symbolizáciu, ale pomocou nej deje môže vedomie zakódovať ako plynúce od – ku, ako hodinové ručičky, západ a východ slnka apod. To sa týka priemetu v objekte, ktorým sa zabezpečuje realita. Nebyť zdieľania a hmoty nemala by skutočnosť vlastný odraz a Boh by emanoval iba sám seba v sebe, čo je stav totožný s neexistenciou. Realita pochopiteľne vyplýva z duality objektu a subjektu a preto keď je subjekt imanetne neobmädzený, chápe realitu ako limitovanú vlastnosťami hmoty a sice jej pominuteľnosťou. Realita, teda vyplýva so vzťahu, neexistuje sama o sebe. Subjekt je sám tímito mohutnosťami v rôznych fázach vlastnej reflexie. Jeho podstata je nemenná, zdánlivé fáze, či „vrstvy“ vznikajú v závislosti od miery sebareflexie. Ja pozorujúce tento proces hovorí o vývoji vedomia, čím si ho samozrejme neprávom privlastňuje, jedine takto však je schopné zúčastniť sa tejto drámy bytostne. Ľudské vedomie sa vyvýja od hmotného k duchovnému stavu, preto škály naväzujú na seba hierarchicky od 1 po 3.

(4 je pomocná) Princíp však na rozdiel od vedomia v stave hmotnom používa k sebarealizácii aj smer opačný (od 3 k 1), prípadne oba naraz – vzhľadom na to že je stavom prítomným, nepoznajúcim plynutie ani jeho smer. (Vedomie ho može procesuálne vnímať, vníma však iba svoj odraz zrkadliaci sa na nehybnom princípe. Vedomie sa „hýbe“ iba vďaka svojej prechodnej konjunkcii s predozadnou substanciou, čo je samozrejme nutný prejav emanácie ) Tak ako princíp, každá zo škál realizuje samu seba, može byť však využitá nasledujúcou, ako prostriedok jej naplnenia; pohovoríme ďalej. Podotýkam, že tieto systémy vedomie nevytvára, ale absorbuje z vlastného odrazu. Neslúžia teda vedomiu, pretože sa uskutočňujú aj pri nevedomí, vedomie ich však može sprostredkovať samému sebe.

Predozadná škála značí odkiaľ kam v priestore - priestorová. Hornodolná odkiaľ kam v čase - časová. Ničotná odnikiaľ nikam ani v priestore ani v čase (dokonca ani mentálne – čo imaginuje duch sa deje v duši, ale čo imaginuje Boh sa deje v skutočnosti) – všeobsahujúca, všadeprítomná, stáletrvajúca a neexistujúca <podstatu neexistencie závislej na existencii vysvetlím v samostatnom eseji o nirváne, nech nám zatiaľ postačí vysvetlenie že miera existencie je úmerná miere duality, teda vzťahu hmoty a duše; a keďže je dualita iba časťou (hierarchicky vyššej) jednoty rovnako tak je realita časťou neskutočnosti. Je dúfam jasné že jednota prevyšuje dualitu svojou aprioritou – tak ako večné pravyšuje dočasné, alebo nekonečné (prevyšuje) konečné, teda pojmy vedomia podliehajú povahe absolutna >. Priestorová slúži hmote, časová duši, ničotná duchu. (Princíp je prítomný jak v duši tak v duchu stále rovnakou mierou; duch je teda dušou, ktorá získala slobodu prostredníctvom sebareflexie. <duch je rybou na svetle sveta>) Vzhľadom k tomu, že princíp vlastne neexistuje, bolo by lepšie aby sme vzťah mohutností k pomocným výtvorom rozumu, ako hmota apod., chápali aj reverzibilne a samoyrejme duálne; potom by sa dalo povedať, že hmota slúži priestorovej dimenzii atď. Ľavopravá slúži ako prostriedok pochopenia smeru nazeraného z prítomnosti vedomia, mýticky : kóduje chaos v kozmos. Toto kódovanie je nevyhnutným vedľaším produktom vedomia pri ceste ku slobode. Tri faktory totiž nevyhnutne spolusúvisia : (reflektujúce) vedomie, sloboda a skutočnosť; preto zvieratá sú slobodné iba čiastočne – nedisponujú vedomím (a pri tom utvárajú realitu), Boh síce slobodný je ale realita preň ostáva nedosiahnuteľná <v podobe ľudskej – Krista/človeka/hmoty, teda vytvorením duality sa môže tejto reality účastniť. Myslením je zabránené zvrhnutiu vedomia v nevedomie, je teda určitým mostom ničím a niečim. Nič sa stáva periodicky niečim a naopak, v závislosti od schopnosti rozumu kódovať. (Dovolím si bližšie symbolické vyjadrenie ľavopravej funkcie ako mostu, po ktorom kráča od zmyslov závislý intelekt držiaci zrkadlo z oboch strán zrkadliace, čím sa zrkadlia oba strany v sebe a v bode enantiodromie pri jeho otáčaní na koncoch mosta dochádza k zmienenému vzniku ničoho z niečoho a zániku niečoho v nič.) Ľavopravá ako pomocná umožňuje simulovať (je symbolická a opakovaťeľná – napr. písmo) a integrovať duši hmotu, duchu dušu, čiže vzťah prítomnosti k času a priestoru, a keďže neumožňuje simulovať duši ducha a duch by ju „nevyužil“ v prípade simulácie ničoho, teda už nemá k čomu ju využiť, je jej pomocná funkcia takto presne vymedzená. Ešte niečim je jej iba pomocná úloha vymedzená, a síce nieje sama sebe zmyslom, ako je tomu u predchádzajúcich a neslúži ako priamy prostriedok k prechodu od jednej k druhej. Okrem toho že sú ostatné funkcie hierarchicky usporiadané (- vedomie ich opúšťa ako dieťa hračku), može vedomie človeka motivovať tak, že vidí v dosiahnutí nasledujúcej zmysel. Spätne to platí ako daný fakt – duša chápe zmysel hmoty, lebo inak by sa nemohla uskutočniť a duch, vznikajúci očisťovaním duše od priestoru a času, by stratil svoj pôvod. Sám v sebe však zmysel nezhľadáva, jednak preto, že mu neostáva ani čas ani priestor v ktorom by sa mohol zrkadliť, jednak preto, že vlastnou realizáciou sám zaniká aj so svojim zmyslom. Zmyslom mu je preto nezmysel sám. Večný a prítomný. (V takomto už nieje prostriedku pre pochybnosť – pulzovaniu v dôsledku napätia v dualite, teda prostriedku posobenia hmoty a času.)

V smere hmota - duša – duch škály podporujú uskutočnenie jednej v prospech druhej, aby sa mohli podporovať v smere opačnom a vedomie ich mohlo reflektovať, ale iba z ľava do prava. Tak predozadná slúži hornodolnej, tím že vymedzením priestoru vytvára času možnosť dlhšieho pôsobenia, dáva hmote informácie o priestore aby, získala čas pochopiť ho a spracovať, teda prekonať. Slúži telu a všetkým formám. Prekonanie priestoru teda predchádza prekonaniu času. Hornodolná slúži ničotnej ako prostriedok k sebanaplneniu a slúži tak duši a všetkým obsahom. Duševné funkcie ako sú pamäť a myslenie sú časovo závislé, samozrejme v závislosti od tej ktorej mohutnosti do nich projikovanej. Pamäť je v skutočnosti – neexistencii odrazom prítomnosti neustále, s pozície hornodolnej, alebo predozadnej možeme však dospieť k pocitu vyhľadávania v pamäti. Aj keď sa niekedy stane že spomienka na budúcnosť poukáže na jej iluzívny charakter prekračujúci smer plynutia rovnako tak iluzívneho času a neomädzenosť priestoru. Po zrušení časového vplyvu – projekciou ničotnej mohutnosti sa pamäť ukazuje ako ilúzia absolútne. Ničotná slúži jedine sama sebe a dáva tak duchu možnosť slúžiť Bohu. Alebo inak povedané duch, ktorý vyplynul z duše, ktorá vyplynula z hmoty už nemá komu slúžiť, tak slúži Bohu, alebo ešte ináč Boh slúži sám sebe, a môže si ďakovať, lebo má šancu takto sa uskutočniť - byť. Duch, ktorý prekonal čas a priestor, stáva sa večným (osvieteným) a tak mu neostáva nič iba slúžiť večnosti. Duch potebuje ne-absolutnú dimenziu aby mohol zachovať svoju existenciu aj pri neexistencii svojich nástrojov, teda dimenzií iluzórnych, nevyhnutných, iba k tzv. vývoju.

Systém tvorí kontinuum, javí sa teda ako sled a plynulá zmena jednej sústavy v druhú, ale viacmenej si ho možme predstaviť aj ako jasne oddelené „stupne“. Na úrovni fylogenetickej, by to bol prechod rastliny – zvieratá – ľudia, na úrovni ontogenetickej prechod piatok – sobota – nedeľa, samozrejme srandujem…

Ako integrované sú pochopiteľne jedným. Pozrime sa, ako prekonanie vedomie spracováva : kým duša považuje za skutočnú hmotu, duch seba čiže lásku. Ak by sme nechápali tento systém, ako dej finálne definovaný, čo nám umožňuje systém samotný svojou nedefinovateľnosťou, ale kauzálne, potom je jasné prečo duch nepotrebuje dušu ani hmotu, a prečo láska nepotrebuje ani ducha. Záverom teda iba skonštatujme, že láska, vlastne neexistuje – je oslobodená od času a priestoru. Ako absolútna teda neexistuje. Ako neabsolútna može posobiť, čož sa chválaláske aj deje. Je svedkom komunikácie duše s dušou a hmoty s hmotou a účastníkom komunikácie duše s duchom a hmoty s dušou. Pretože nieje slepá, ale veľmi dobre vie a vidí čo robí. Vytešuje sa sama zo seba. Nuž nech sa teda deje takto aj naďalej.

Kladno, December 1996

Posledný súd

Príbeh ktorý, Vám budem rozprávať sa naozaj stal. Asi by som mal povedať, že vlastne nikdy neskončil, že stále prebieha, alebo že sa stále stáva, ale to by bola pravda len tak čiastočne. Tento príbeh skončil už toľkokrát koľkokrát sa narodil, žil a zomrel človek. Začína sa však znova z každým narodením, životom a smrťou človeka. Ja vám však porozprávam príbeh, ktorý sa stal. Odkiaľ ho poznám ? Vyčítal som ho v starých knihách. Ľudia, ktorí tieto knihy písali neboli v čase tohoto príbehu ešte nažive. Jeden človek však už vtedy žil a jeho vzpomienky sa šírili celými generáciami ďalej ako peľové zrnká vo vánku. A zachytávali sa na ľudskosť, ktorá je v každom človeku, tak ako sa peľ zachytáva na bliznách kvetov, aby mohol vzniknúť ďalší a po ňom ďalší. Aby mohli svojou vôňou lákať motýle a včely a vážky a tie aby takto pomáhali dať život novým kvetom a novým včelám a novým vážkam a novým motýľom. To čo zažil človek, ktorý žil, na počiatku, sa pôsobením nevyditeľného vánku ujalo v srdciach pisateľov kníh. Popísali tento príbeh kôli tím peľovým zrnkám, ktoré boli tak ľahučké, že ani ten najodhodlanejší vánok ich nemohol zaniesť k bliznám kvetov, pre ktoré sa narodili. Všetci tí, ktorí trpezlivo obracali stránky tíchto kníh pomohli vánku roznášať zrnká a myšlienky prvého človeka...

Nikto presne nevie, kedy sa táto udalosť odohrala. To však ani nije dôležité a možnože by sa to nedalo ani určiť. Vraví sa že to bolo v dobách keď čas ešte neexistoval. Dokonca bolo jedno kde je doprava a kde doľava a zem nebola guľou, ako je tomu dnes. A nebola ani pominuteľná . Bola nekonečným a večným organizmom, povedzme ako améba. Asi budete namietať že améba nieje večná a nekonečná. To je pravda, ale psst, améba to nevie. Tak ako to nevedela vtedy Zem. Jediný vesmír,... ten ostal nekonečný až dodnes. Bolo iba „tu“. Teda „tam“. A presne uprostred tohoto „tu“ žil človek. Jediný človek. A ten vôbec ani len netušil, či to je dobre alebo zle. Neižeby bol hlúpy, ale jednoducho dobro ani zlo nepoznal. Vlastne poznal, ale nevedel ich od seba rozlíšiť. A tak dobro a zlo vlastne neexistovalo dokým ich tento človek nespoznal. A práve v tom bola jeho smola...alebo výhoda ?

Čo sa totiž nestalo? Do jeho „tu“ zasiahla udalosť, ktorá naveky zmenila jeho život.

Tento človek bol. Akurát sa o tom nemohol dozvedieť pretože bol sám a nik mu nemohol povedať že je človekom. On vlastne ani nepotreboval vedieť či je sám alebo nie. Nepotreboval vedieť či potrebuje vedieť. Niečo ho ale predsalen trápilo. Prežíval dve stavy, spánok a bdenie. V tom jednom bol, ale aj v tom druhom bol. Stále keď prežíval nádherný pocit z jedného zobudil sa do toho druhého. Oba svety boli tak nádherné. Boli si tak podobné. Jeden malý rozdiel tu bol. V spánku je dokonalý, ale má tušenie, že čosi môže vedieť. Akokeby v spánku nachádzal otázku na čosi...Alebo v bdení nachádzal tú otázku? Kedy vlastne spí a kedy bdie ? Aha ! Vlastne otázka či bdie, alebo spí je tou otázkou. To je ono musí zijstiť či je spánok bdením, alebo bdenie spánkom. Rozhodol sa že položí túto otázku sám sebe. Keď si ju položí v spánku, ako však bude vedieť že nebdie? Keď si ju položí v bdení, ako bude vedieť že nespí ? jasné urobí to presne vtedy, keď sa jeden stav premieňa v druhý. Je to jediný bod v ktorom si túto otázku môže položiť, pretože vtedy tento bod nieje ani jedným ani druhým.

Urobil teda okolo seba kruh a začal čakať. Ubiehal čas a človek sa stále ocital v jednom alebo druhom stave. Spánku, alebo bdení. Alebo sa stavy nemenili ? nie museli sa meniť nieje možné aby sa Čakal a čakal. Až raz keď hrejivé slnko zapadalo za obzor a jeho teplo a svetlo bolo ešte cítiť, ravnako tak však prichádzal chlad a tma, človek pocítil že nastal čas. Cítil ako prechádza jeden stav do druhého... vykríkol : spím, alebo bdiem? Ani jedno ani druhé odvetil mu hlas.

U.S. Presidental Election 2008 by Boris Matthews

From the viewpoint of mundane astrology (the astrology that affects Planet Earth), the U.S. presidential election of 4 November 2008 was the focus of a powerful constellation: Saturn exactly opposing Uranus. Saturn, as the principle of established order, and Uranus, the principle of surprise and revolution (mythologically better thought of as Prometheus, who stole the fire from the gods), informed the campaigns of John McCain and Barak Obama, respectively. The election of Barak Obama suggests that a new spirit may be gaining ground, and the post-election excitement and enthusiasm in the U.S. feels like a new day is dawning after eight dreadful years of “business as usual.”

However, the longer-term astrology may dampen the early enthusiasm. In the Fall of 2007 Ray Merriman wrote: “ Pluto, the God of the underworld who rules such mundane experiences as death, power, debt, and taxes, moves into the domain of Capricorn, which is the realm of government, authority, boundaries of nations, and is signified by the psychological concepts of ambition, caution, resistance, responsibility, and an urge to make a clear distinction between right and wrong or good and evil. When these two principles interact with one another, it promises to be a very serious time.” Merriman concludes the essay: “ Pluto in Capricorn: it is strength blended with clarity, when used correctly. It knows the difference between right and wrong, good and bad. It is power, but with a purpose and a direction. It can do things either with others and accomplish great things, or it can use others to attain its own self-interest purposes. In the first case, it is capable of greatness, or producing great things that lasts for many generations. It is the start of bold new cycles that can reconstruct the world as we know it in wonderfully well-functioning governances. In the later case, it is a nightmarish experience for humanity in which civil liberties of certain groups are trounced upon by self-proclaimed leaders who are misguided and mislead others into walking over the edge of a cliff in support of their vision, which is really nothing more than a delusion to grant them unlimited powers. The thing is, when Pluto is in Capricorn, we usually experience both sides. The good times come first, followed by the hard times, followed by redemption as we come back into touch with values and goals that are “good,” and virtuous. We learn the difference between right and wrong, good and evil. We become a nation, even a planet, of greater character once we actually experience the consequences of allowing our rights to be trampled upon by leaders of questionable character. And then we say: “Never again.” That’s Pluto in Capricorn or Cancer. That’s our future – unless we wake up sooner than later.”

KONSPIRAČNÍ TEORIE JSOU OBRANNÉ KONSTRUKTY

Rozhovor s jungovským psychoanalytikem Vladislavem Šolcem

Jitka Schlichtsová a Zdeněk Vojtíšek

Vladislav Šolc je slovenský jungovský psychoanalytik a psychoterapeut. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Ve své praxi i publikacích se věnuje tématům psycho-spirituálních krizí, fanatismu a náboženství (česky např. Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie, Psýché Matrix Realita a další). Hovořili jsme o jungovském pohledu na konspiracismus a jeho osobních zkušenostech s konspiracismem v terapii.

Jak se konspiracismus jeví z jungovského hlediska?

Teorie spiknutí neboli konspirační teorie, jsou vlastně teorie o poznání skrytých souvislostí mezi skutečností a fantazií. Touha objevovat realitu a odhalovat podstatu naší existence je patrně instinktivní. Mytologie a rituální chování vypovídají o dávné snaze člověka uchopit tajemství života. Podobně jako náboženství uspokojuje touhu lidských bytostí po spáse a odhalení věčné pravdy.

Z jungovského pohledu jsou konspirační teorie vlastně soukromé fundamentalistické náboženské teorie, skrze něž se lidské ego (já) vyrovnává z působením numinosity (zakoušení paradoxu božství, termín pochází od Rudolfa Otta). Čím méně si ego současné působení této fascinace (lat. fascinans) i bázně (lat. tremendum) uvědomuje, tím více jejímu vlivu propadá. Konspirační teorie lze považovat za obranné konstrukty, skrze něž je umožněno člověku zažívat uvolnění. Poskytují konspiracistovi pocit osobní moci a kontroly nad realitou. Tím, že “odhalují” zlo a jeho příčiny, ulevují od úzkostných pocitů.

Setkáváte se ve své psychoterapeutické práci s konspiracisty?

Víra v různé konspirace, tedy deformovaná víra přisuzující člověku téměř dokonalou kontrolu nad děním ve světě, je poměrně běžnou záležitostí. V terapii se však zpravidla vynoří jen jako zástupný problém, který maskuje jiné nevědomé emoce. Konspiracisté v zásadě problém sami se sebou nepociťují. Je to přeci svět, který je zkorumpovaný, ne oni. Zůstávají ve stavu iluze, ve stavu obranné projekce, zaseknou se v jednostrannosti a to můžeme v rámci terapie odkrývat.

Mají konspiracisté nějaké společ né psychické rysy?

Obecně konspiracisté strádají v oblasti emoční inteligence a sebevědomí. Upřednostňují jednoduchost před komplexností, mají strach z vědy a všeho, co s ní souvisí. Mají problémy se symbolickým myšlením. Tito lidé se vlastně brání vhledu do vlastních emocí, jako jsou pocit bezmoci, nízké sebedůvěry, studu, odcizenosti apod. Ke konspiračním teoriím tíhnou zpravidla muži nižšího vzdělání se sklony k autoritářství. Teorie mohou být vštěpovány do jejich myšlení také systematicky výchovou v rodině či státě (např. Hitler, Islámský stát apod.).

Setkal jste se někdy s případem, že by konspiracista připustil selhání svých domněnek a byl svými teoriemi zklamán?

To není přímočarý proces. Psychická proměna je kroužením kolem různých pocitů jako je stud, hněv, zklamání, pak teprve přijde radost, protože nové poznání osvobozuje. Vzpomínám si na jednu klientku, studentku biologie, která na začátku svého studia ve své práci zpochybňovala lidský podíl na globálním oteplování a věřila, že se jedná o falšování dat za účelem finančního zisku. Po čtyřech letech na vysoké škole podstatně změnila názor. Vzdělání je neúčinnější zbraní proti konspiracismu.

Máte zkušenost s tím, že někdo opustil konspiracistické myšlení? Za jakých okolností?

Měl jsem možnost být přítomen procesu opouštění hnutí svědků Jehovových jednou mou pacientkou. Sektářství je vlastně konspirační teorií sui generis. Je to forma bizarní víry, kdy kontrolu nad člověkem plně přebírá Bůh a organizace. Má pacientka byla tímto myšlením zcela zmanipulovaná. Celý proces trval několik let. Přišla za mnou až takříkajíc v poslední fázi, kdy začala pochybovat o tom, že jí víra přináší naplnění. Její muž byl manipulátor a emoční tyran, hnutí ji ale přesvědčovalo o nutnosti podřídit se „božímu nařízení“. Prošla si morálním konfliktem, nakonec se ale rozvedla. Našla odvahu čelit vlastním bolestem. Hnutí ji vyloučilo. Říkala, že to pro ni bylo jako smrt, že se cítila jako zombie. Pak se ale narodila znovu.

Pocházíte ze Slovenska a na život ve Spojených státech snad můžete nahlížet s odstupem. Máte vysvětlení pro to, že zrovna ve Spojených státech se vždy tolik dařilo konspiracismu?

Konspirační teorie bují všude. Dívám se na ně spíše jako na nevědomím deformované představy o realitě. Jsou rozšířené po celé planetě, protože představují určitou fázi vývoje vědomí. Nemyslím si, že by v Americe byly konspirační teorie rozšířeny nějak výrazněji než jinde ve světě. Jsou snad jen rozmanitější. Možná to souvisí s mírou individualismu, který se v USA netýká jen náboženství, ale životního stylu obecně.

Dingir: http://www.dingir.cz/cislo/16/2/konspiracni_teorie_jsou_obranne_konstrukty.pdf

Dark Religion: Fundamentalism From The Perspective of Jungian Psychology

Introduction

There has never been a greater urgency in our world today to expand and deepen, from a depth psychological perspective, our understanding of fanatical religion and fundamentalism. The phenomenon of extreme religion threatens our culture and, at times, our very existence. We have termed this phenomenon: Dark Religion. Almost everyone in one-way or another is affected by this development in our world: from the consulting room, to our families, to our churches, mosques and temples, not to mention the public arenas and political platforms. What is it that makes religion so potentially dangerous and dark?

Our argument is that religion is not only a connection to the numinous as a source of life and renewal, but also a source of extreme power that can lead to radically perverted states of mind and nefarious creeds that kill the soul’s relationship to the Transpersonal. The so called radicalized religions and movements masquerade as if they are enlightening and religious but, in their fundamentalism and one-sidedness they have a flawed core and, in the end, are the opposite of religion that in its healthy essence identical with spirituality. This book offers an in-depth-psychological analysis of what happens when a person becomes possessed by the unconscious energies of the Self. We coin the term “dark religion” to describe all forms of fanatical, radical and unhealthy religions.

Analytical psychology offers one of the most extraordinary and penetrating analyses of the dynamics of religion and the religious function of the human psyche. As a relatively newcomer to the conversation on fundamentalism, analytical psychology’s telescopic view of the interior life of one’s religious beliefs and creeds, offers a unique vision that provides unparalleled insight and understanding of what is happening in the psyche of fundamentalists. Dark Religion offers new insights and a fresh perspective on how religion is used in the mind of the individual to hide behind their image of God. In Dark Religion, we explore and explicate these dynamics of religion, whether embodied by the radical extremist or by the fundamentalist next door, by submitting them to a critical analysis and review using the tools and knowledge of depth psychology. Supported by numerous examples in the world today and in our own clinical practices, our study reveals how dark religion leads to profound conflicts on both the personal, interpersonal and cultural level; including terrorism and war.

On the other side, our study reveals that spirituality, besides being an inherent dimension of our human nature, is one of our most essential needs. Religion only becomes “dark,” we argue, when we ignore, deny or separate it from its own living roots in the unconscious. In the attempt to deepen and understand radical creed and fundamentalism, Dark Religion surveys the contemporary religious and spiritual landscape, while discovering the emergent forms of spiritual praxis in light of postmodernism and the rise of fundamentalism.

How does one recognize dark religion? What are its psychological and religious signs? Who are most vulnerable to its seduction and alluring energy? What can one do about it? Is it as close as your local church or synagogue or mosque? This book begins to answer these and other compelling questions on the nature of dark religion.

Vlado Šolc and George J. Didier, October, 10, 2017, Whitefish Bay, WI and Rockford, IL.

To Order Book Online: http://chironpublications.com/shop/dark-religion-fundamentalism-perspective-jungian-psychology/

Summary

In this book, we have explored the questions of religion from the perspective of Jungian psychology. As themes concerning matters of religion are complex and multifaceted, the focus has been on a relatively narrow perspective. Questions of religion we explored from an empirical and naturalistic standpoint, confined to the frame of contemporary depth-analytical theory. Metaphysical and theological speculations have been avoided without dismissing them as unsubstantiated or fantastical. Instead, we rendered them simply irrelevant in terms of this study. Our religious beliefs have not been expressed, nor has the existence of God been debated. However, we stand with humility and awe in front of the great mystery which reveals itself through the psyche and life as such. Therefore, we harbor the utmost respect for human religiosity and worship with all those places it claims to have in human life. Nevertheless, we have attempted to cover the psychological and phenomenological aspects of religion, not the object of religion itself. By any means, the current work should not be considered to be a critical inquiry to theological questions and instead it should be considered an empirical exploration of religion from a psychological perspective.

Our main goal was to explore the broad question of what religion is from a psychological standpoint and to establish the functions of religion. Here, we closely examined fundamentalist, radical, excessive, unadapted, and extreme forms of religion and religious worship, as well as the social and individual aspects of religious mindsets. We have drawn important insights pertaining to this matter from various sources, which include Jungian literature, as well as works of social psychology, developmental psychology, philosophy, sociology, anthropology, poetry, spiritual and religious texts, and mythology.

An important distinction between religion and creed has been made in Jungian theory. Religion is defined as an experience of an archetypal reality (the Self) with the concurrent rational assignment of this experience to a transcendent source (i.e., God). Religion, as used in Jungian theory is basically synonymous with spirituality. Rudolf Otto (1917) called this experience numinous and postulated two main aspects of the numinosum: tremendos and fascinans. According to Otto, the experience of the holy is always paradoxical and evokes deep emotions of mystery, fear, and fascination. Otto’s concept was adopted by Jung and his followers and was applied to all phenomena concerning the archetypal, therefore numinous experience. We have attempted to explore the idea of the numinosum and its representation in human psychology. This concept has become the most crucial cornerstone of our paper. We have recognized and delineated religion as the most important modus humans use to apprehend archetypal reality. Religion is organically intertwined with the psyche, and therefore, we cannot speak about the psyche without taking the religious function into consideration. Anima religiosus est: The psyche is naturally religious, is endowed with religious energy, and is a container and a content for the numinosum at the same time. Corbett (1996) stated it this way: “Numinous experience is synonymous with religious experience” (p. 15). Human maturation, therefore, coincides with the maturation of religious conceptions. Jungian theory refers to this spiritual maturation as the unfolding, in word and deed, of one’s individuation. The default position for religion is a primordial state of unconscious identity, which Levy Bruhl (1923) called participation mystique. The evolution of religious worship stems from this natural state of the human mind and proceeds through the stages of animism, totemism, and polytheism to monotheism. The phylogeny (and ontogeny) of consciousness advances through the withdrawal of projections of unconscious contents (archetypes) and returning the projections consciously to the projector (the Self). Thus, ego-consciousness is formed. The development of consciousness can be defined as a process of making the unconscious contents conscious. Anytime the unconscious becomes integrated into the ego, we speak about psychic transformation. Consciousness is the unconscious that became conscious. Religion (spirituality), from a Jungian perspective, is understood as a tool for transformation. Religion can thus be viewed as a creation of consciousness, a meaning-endowed connection between ego and the Self; what Edinger (1972) called ego-Self axis.

Creed, on the other hand, refers to a scripted, codified and institutionalized relationship to the numinosum. Creed is based on collectively established dogmas; therefore, its main purpose is to provide a universal nexus relevant to the experience of the numinosum. Creed, as doctrine, can provide a container for numinous experiences and thus mediate its content to individuals. However, it can also dogmatize individual experiences in such way that they become inefficient with respect to their effect on the process of psychic transformation. Creeds can promote the use of defensive functions in religions resulting in the “dilution” of the numinosum, and the exclusion and rationalization of the numinosum’s components.

The function of creed and its relevance to rituals and social structures has been delineated. With respect to ritual, we have demonstrated how ritualistic practices can foster defensive structures, and instead of integrating numinous experiences, they can be used to protect against them. The symbolic process that is crucial to the integration and regulation of numinous energy, is missing in many institutionalized religious practices. Many religious institutions are, thus, unable to provide adequate and credible religious [psychological, imaginal and ideological] containers for numinous (Imago Dei) experiences. That leads to various modes of inadequate psychological ego-adaptation, such as hubris, inflation, possession, mana personalities, and one-sidedness, among others.

These phenomena have been examined from the perspective of Jungian typology, particularly the role of the inferior function, as it pertains to the differentiation of personality and matters of creed. Thorough research has been conducted with regard to the phenomenon of ego-adaptation within the frame of Jungian psychology, and the research followed ego development as reflected in Jung’s collected works and the works of von Franz, Neumann, Jacobi, Jacoby, and Meyer, as well as the work of neo-Jungians and other psychoanalysts, such as Corbett, Edinger, Kohut, Kernberg, Winnicott, Kalsched, Hill, Nathanson, Casement, Moore, Main, Compaan, Dourley, Samuels, Hillman and others. Although our primary goal was not to ponder the question of religion from the perspective of progressive, “adequate” or “adaptive” functioning, this book has briefly touched upon it by identifying spirituality as a primary, indispensable aspect of individuation. Spirituality in Jungian psychology has more to do with a practical relationship to the numinosum than with religious faith based on the existence of a transcendent being independent from natural laws and human actions. Jung’s theory proposes exploring the psyche and establishing a conscious relationship with various components of the unconscious (complexes and archetypes) and ultimately the relationship with the Self. Further, it opens the door to finding universal ground for religiosity, stretching beyond the particular religious teachings of any one religious system. The spirituality of Jungian theory and practice seeks to encourage individual accountability as it stands in opposition to the unconscious identification (participation mystique), with mass-psychology, and with mass accepted dogmas.

This individuality, however, is not solipsistic nor does it exclude one’s individuated relatedness to a particular religious faith. Morality, arising from the Jungian concept of spirituality, is based on a sincere and responsible exploration of the inner and outer world, its corresponding knowledge, and the conscious assessment of consequences stemming from ensuing conduct. This morality is in contradiction to accepting dogmas as only credible premises for spiritual knowledge and also in contradiction to adopting religious beliefs without subjecting them to critical reality-based rationality. This does not mean the rationality of separate cognitive functions, but knowledge of the heart based on the quintessential involvement of all psychic functions (all functions of consciousness including intuition and feeling). This may lead to the deep and ever-continuous symbolic understanding of reality and the human role in it. Jung called this the individuation process.

Individuation is a process of becoming oneself, and therefore, it is the highest goal to which human beings can aspire. Individuation is not a meandering in the river of the collective unconscious, but an opus contra naturam, or a conscientious process of slowly accruing self-awareness that requires a strong ego and the willingness to sacrifice. The goal of individuation is not to seek refuge in certain rigid spiritual practices or beliefs that bring the appearance of certainty and familiarity, instead the goal is to create ego-consciousness capable of dignified living among the opposites of Complexio Oppositorum.

Jung criticized the widespread religious doctrine—privatio boni—postulating that God acts as (and is) an all-good being (Summum Bonum) without acknowledging the dark, so-called evil part of the divine mysterium (Mysterium Coniunctionis). The formation of one’s Imago Dei that, in the process, splits-off one part of the Coniunctio, has inevitable and severe psychological consequences. Jung presented a theory for the new millennium of growing consciousness that broke a taboo about the Imago Dei and allowed for the emergence of a God Image that more readily corresponds with empirical reality. He dared to try to get to know the God Image in its more complex and paradoxical nature. Jung called for knowledge, not for the sake of knowing alone, but for knowledge as a tool for achieving a higher consciousness for humanity: a humanity that can live up to the moral demands and obligations presented in the dawn of the 21st century. His message gains urgency with the technological advancements made by humankind and its frightening ability to destroy itself and all life as we know it.

Acknowledging, holding, and tolerating the tension of the paradox of existence frees the human race from an illusory one-sidedness and the accompanying religious doctrines designed to perpetuate them. This requires a secure ego capable of self-reflection, flexibility, and humility when exposed to the changing demands of life and when it encounters the numinosum and Archetypal energy. A kind of resilient ego responds to the energy of the numinosum with progressive responses instead of regressive exploit. The consequences of the latter are dire enough that existence as a whole depends on this progressive evolution and incarnation of numinous energy.

The key process for psychological and spiritual change and transformation is the creation of the transcendent function, allowing comprehension of the unconscious via the symbolic process. A symbolic understanding allows for a psychologically credible view and explanation of reality. Seeking refuge in religious doctrines that contradict reality does not mean a mere stagnation of intellectual development but leads inherently to destructive phenomena on both the individual and collective level. Rigidly held positions are especially dangerous during revolutionary times. The effects of the numinosum are not eradicated or annihilated by the act of denial. Au contraire: The more unconscious those powers are by the unwillingness or inability of the ego to face them, the more archaic, and therefore cruel, they most likely become. Religious worship as a natural phenomenon plays an indispensable role in allowing the ego to form a relationship to the numinosum, but like every other tool, it, can be used as a defense. Protection against the numinosum is equally important, as is its integration, for individuation. However, when the defenses become the sole habitual function of the creed, neurosis ensues. Henceforth, a spirituality based on reality principles are necessary to resume development. Jungian analysis and a Jungian Weltanschauung can play an indispensable role in the resumption of development and growth; they grant the ego the ability to redefine its relationship to the numinosum, thus forming a new Imago Dei.

To a greater extent, we have explored the psychological phenomena of stagnation and distorted adaptation in religious development. To better understand these phenomena, we researched and referenced the work of Almond, Appleby, and Sivan’s (2003) on fundamentalism (The Fundamentalism Project, 1987-1995). Additionally, work on fundamentalism and questions pertaining to radical creed by Armstrong, Putnam and Campbell, Hedges, Ehrman, Dourley, among others, were also referenced. Their research furthered our work in elucidating and illuminating the phenomena of fundamentalism and facilitated our work in developing and establishing connecting links between the sociological, psychological and religious aspects. The numinosum was explored with respect to individual psychology, but also collective psychology. Besides studying Jung’s collected works, as a main source in this book, the work of Main, Casement, Stein, and Corbett were reviewed and included in the present study. In this book, we have identified the major characteristics of “strong religion” and we have offered their phenomenology from the perspective of depth psychology.

In addition, the work of Edinger and his concept of the Self became the leading point for the formulation of our own contributions to the question of radical religious dynamics and their expressions.

In Jungian literature, there are different appellations for the phenomenon of possession by the archetypes, creating a strong creed. This expression includes fanaticism, radicalism, sectarianism, and fundamentalism. We noted that all of these are expressions for “getting stuck in the land of numen” (Jung, 1935, par. 221). The common denominator for these phenomena were possession and/or inflation by the Self; either by the light, conscious side or dark, unconscious side. We termed this possession theocalypsis, theocalypse, or theokalypsis.

The term theocalypse was proposed to describe the archetypal process of religious inflation by the Self where a specific religious ideology is present and the ideology is referring to a supreme, transcendent being or beings as God or gods. This ideology can exist in the form of doctrine or individual philosophy and imagery and basically corresponds to that which is known in Jungian psychology as the Imago Dei. We speak of theocalypsis only where the phenomena of inflation by unconscious contents of the Self are present: Theocalypsis = Inflation + Archetype of the Self + Imago Dei. Typically, theocalypsis involves hiding behind god/God while possessed by the archetypal energy of the Self. If inadequate regulation of the archetypal Self-energy is not a part of the process or if a religious ideology is lacking, this state would not be considered a theocalypsis; and other terms, such as assimilation, possession, inflation, one-sidedness, or mana personality would be used. The term theocalypsis is used to describe the process of “being trapped” or “deceived” by the inadequate regulation of archetypal Self-energy and by the consequent, insufficient (noncredible), or poor representation of the Imago Dei. We believe that the process and phenomenon of theocalypsis is universal and archetypal. We have provided an aggregate of historical and mythological examples to support the findings of our examination.

Odysseus’s capture on the Island of Ogygia by a nymph named Calypso and his eventual release and return to Ithaca offers a symbolic rendering of psychological stagnation that can impede individuation. Comparisons were made between the unwanted results of losing relationship with the unconscious, archetypal domain and the dynamics that govern the mind of a religious fanatic; both are trapped by unregulated Self-energy and thus prevented from continued spiritual development. The term theocalypsis does not apply to healthy religious expressions (i.e., expressions resulting from the creation of an ego-Self axis, to use Edinger’s term). Because we recognize religion as the most essential psychic expression, the term theocalypsis is applied only to cases where this function has become deformed for various reasons and is a hindrance for the “incarnation” of the Self and hindrance to one’s continuing individuation.

We have identified three basic categories (General, Affect and Cognitive) of the psychological characteristics of a theocalypsis. Within each category we have identified eight sub-characteristics. The general characteristics pertain to concepts found in the Jungian literature: 1) Hubris, 2) Ethical infantilism, 3) Unconscious identity (participation mystique), 4) Lack of Aidos, 5) Abnegation of Will, 6) Inadequate Regulation of the Numinosum, 7) Identification with the Self, and 8) Inferiority of Consciousness. The second groups of characteristics, which we called cognitive characteristics, are concerned with the cognitive process and approach to religious products (i.e., texts and teachings): 1) Concretism and Literalism, 2) Historicism and Externalism, 3) Selective Rationality, 4) Inconsistency and Intellectual Rigidity, 5) Quasi-Intellectualism, 6) Absolutism and Inerrancy, 7) Millennialism and Messianism, and 8) Dogmatism. The third group of characteristics refers to how people suffering from a theocalypsis deal with the affective (emotional) quality of the numinosum. We call them Affect Characteristics: 1) Asymbolism, 2) One-Sided orientation of consciousness, 3) Inadequate relationship to paradox (Complexio Oppositorum), 4) Externalization of archetypal Self-energy, 5) Dissociative selectivity, 6) Moral superiority and moral Manichæism, 7) Reactivity, and 8) Fear of the new and fear of change.

Clinical practice and the observation of the phenomena of theocalypsis have taught the authors that unconscious possession always yields consequences. Greek mythology recognized this archetypal process in the acts of different goddesses such as Atë, Dike, Nemesis, and others. We borrowed terminology from Greek language and proposed the term theonemesis to describe the consequences of theocalypsis. The term theonemesis was defined as a manifestation of an attempt to change the person by the Self where theocalypsis no longer provided sufficient ego-adaptation. Theonemesis is understood as a compensatory reaction of the psychic system as a result of possession by the Self. Theonemesis and theocalypsis are both in service of individuation and are mutually interrelated. Experiencing theonemesis could lead to establishing of more adequate God Image and thus a more adequate religious faith. Theonemesis attempts to attack in cases in which the ego is identified with the Self and thus under the influence of unconscious, archaic, and unadapted contents. Examples of this process were likewise found in historical material and our own clinical practice.

Lastly, we have explored the issues concerning psychological transformation and change and have identified the factors inherent in facilitating change and the basic obstacles to psychological growth and development. The role of Jungian psychology, its theory, and clinical practice have been noted in the process of facilitating change as necessary conditions for individuation. The numinosum is the alpha and omega of human conscious life; due to its paradoxical nature, it can be a source of psychological freedom or salvation, on the one hand, or the source of the worst destruction imaginable, on the other. Both remain unavoidably present. That is why Jung’s work is so vital and important for our time. A hundred years has not diminished Jung’s message, in fact it is more timely and urgent today.

It is our hope that this humble contribution will help perpetuate Jung’s message and will inspire others to explore the question of religion, not with iconoclastic intentions, but with the intention to help understand religion, so it can better serve the purpose proclaimed by the sages.

Protected: Archetypes, Propaganda and Conspiracies

Donald Trump v zrcadle

Přemýšlejme o něm. Ukazuje nám mnohé z toho, co jsme potlačili a vytěsnili.

„Lidé, kteří jsou si sebou příliš jistí, jsou ve skutečnosti nejistí. Celý náš život je nejistý. Pocit nejistoty je tedy blíže pravdě než iluze a klam jistoty,“ napsal Carl Gustav Jung. „Z dlouhodobého hlediska přežívá ten, kdo je lépe přizpůsobený.“ V čem ve světle takového uvažování vězí tajemství úspěchu Donalda Trumpa? Nad tím se zamýšlí jungovský analytik Vlado Šolc, který žije ve Spojených státech a tento fenomén bedlivě studuje od počátku prezidentské kampaně v USA.
Narcismus má v zásadě dva různé, ale vzájemně propletené kořeny. Buď je to rané trauma, nebo vysoká míra očekávání, nároků okolí.

U traumatu jde o intenzivní oslabování ega (já) bolestivými útoky. Pocity studu a nedostatečnosti, jež bolest produkují, vedou ke kompenzaci a vytvoření nezdravého obranného narcistního postoje, kdy já říká „já se nedám, jsem silnější a výjimečnější, než si myslíte. Ti, kdo mě měli ochránit, selhali, proto se musím spoléhat pouze na sebe sama.“ Tím se však ztrácí i láska k bližnímu…

Narcistní ekvilibrium, jak je nazvali Heinz Kohut a Otto F. Kernberg, je ve vyváženém stavu, když já balancuje mezi schopnosti ustoupit a útočit; uplatnit zdravou míru inferiority (méněcennosti) a grandiozity (velikášství). Zdravé fungování vyvažuje přirozené pocity studu a malosti. Bez notné dávky grandiozity bychom nedokázali podstoupit riziko a překonávat běžné bolesti.

Když ale já ztratí s touto bolestí kontakt, propadne hypnóze vlastního obrazu, tak jako Narcissus z řecké báje. Nemesis, bohyně spravedlivého osudu, lstivě přivedla Narcise k tomu, aby se zamiloval do Echó, krásné nymfy, která dokázala pouze opakovat to, co Narcissus vyřkl.

Trauma zpravidla buduje obranný postoj. Ten vytváří kompenzační fantazii, jejímž cílem je uchlácholit negativní traumatické vzpomínky. Často vede k narcismu, který pak hledá zdroje moci pouze v obranách já (Freud navíc zdůrazňoval autoerotický aspekt narcismu). Tím se vzdaluje svému nevědomí a odštěpuje (split-off) nechtěné pocity ze svého zorného pole (do nevědomí).

Přemíra idealizací

Druhá forma narcismu pramení naopak z nedostatku nesnází, které přispívají k budování obran a odolnosti vůči nepříznivým podmínkám; je výsledkem nezdravého nafouknutí (inflace) já přemírou idealizací. Já si nevybuduje své obrany v reálném světě, protože je udržováno ve zlaté kleci. Jinak řečeno i běžné nesnáze jsou vnímány jako velice bolestivé, protože já zůstává ve stavu infantilní citlivosti.

Tento druh narcismu vzniká neustálými nároky a očekáváními, že dítě bude chytré, bohaté, vzdělané a podobné jako táta nebo máma. Já je pod neustálým tlakem kritiky, jež může byt velice explicitní, nebo vzniká jako pocit a výsledek nevyřčeného tlaku. Grandiozita je živena neustálým poukazováním na výjimečnost, podporována snadnou dostupností všeho, co si zažádá. Já strádá nedostatkem opravdové lásky a obrátí se „autoeroticky“ k sobě samému.

Narcistní osobnost ztratila kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem.
Nedostatek nesnází postupně formuje falešný ideál, který opovrhuje slabostí. Paradoxně se jí ale nesmírně bojí. Slabost je vnímána jako velice ohrožující pro „dokonalou“ osobnost, která si tuto slabost za žádných okolností nemůže přiznat. Co se ale stane s pocity studu a nedostatečnosti, které jsou nevyhnutelné? Jsou kritizovány, opovrhovány, snižovány, a tak postupně vytlačovány do nevědomí. Neuróza, říká Jung, je stále náhražka za legitimní utrpení.

Vzniká narcistní osobnost, jež ztratila kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem. Nežádoucím strachem. Jak se ale zbaví této úzkosti, jejíž intenzita je přímo úměrná tlaku potlačení? Projekcí na vhodný objekt! Již se nemusím bát svého já, protože jsem našel viníka mých problémů ve vnějším světě. Ať jsou to Židé, Romové nebo muslimové… Náboženské války se od věků vedly ve jménu dokonalého božství a proti „zlu“, jež nepřítel ztělesňoval.

Jestliže se obsahy a energie zcela „odtrhnou“ od vědomé kontroly, sestoupí na úroveň kolektivního nevědomí a „vyprodukují“, resp. vyprovokují mytologický obraz dobra a zla. Já se identifikuje s hrdinou spásy, spasitelem, a „temné“ emoce jsou vymrštěny ven.

Dochází k zjednodušení a černobílému vidění světa. Emoce naberou syrových, nízkých rozměrů. Zlost a strach se vyjadřují lehce, protože jsou jednoduché a „oprávněné“. Dilema, jež pramení z komplexnosti emocí a morálního vhledu, odpadá. Jde o hru, kde vítěz bere všechno, s poraženým není soucitu. Není moc prostoru pro kompromis, empatii či uvažování…

Já vám ukážu!

Donald Trump hraje přesně tuto hru. Osobně Trumpa neznám, pokud bych ale měl diagnostikovat osobnost, kterou znám z médií a dostupných zdrojů, tak bych v ní našel výrazné prvky antisociální, hraniční, histriónské a narcistní, jež se navzájem prolínají. Co si pod tím představit?

Histriónske aspekty: teatrálnost, hraní na city, mučednictví, sebestřednost, citová plochost.
Antisociální prvky: zlost, výbušnost, egoismus, nedostatek empatie a ohledu na ostatní.
Narcistní prvky: pocit výjimečnosti, speciálních nároků a „oprávnění“; namyšlenost, sebeobdiv, opovrhování ostatními, neschopnost kompromisu, neschopnost prohrát, neschopnost blízkosti, autoritářství, pomstychtivost a náchylnost k hněvu; dokážou stěží odpouštět a zranění si nesou dlouho v sobě.
Hraniční prvky: nestabilní sebeobraz, emocionální nevyváženost, manipulativnost, podstoupení rizik, černobílé vidění světa, defenzívnost atd. (Původně zahrnoval narcismus mnoho z těchto rysů, až později byly kategorizovány více specificky.)
Příkladů v denním tisku je nespočet. Osobnost s převahou těchto komponentů je klasifikována jako klastr B poruchy osobnosti. Jako takové představují vlastně zaseknutí na různých úrovních dětského vývoje já.

Za poruchu je považujeme tehdy, jestliže překročí rámec normálního a funkčního užití, tedy jsou-li užívány příliš často a v míře, která neprodukuje řešení, ale pokračování konfliktu.

Zdroje blízké Trumpovi uvádějí, že se rozhodl kandidovat na prezidenta v roce 2011 po White House Correspondents’ Association Dinner, kdy si na jeho účet dělal vtípky Obama. Prý se hrozně urazil a rozhodl se pomstít. Jestli to je pravda, tak by se jednalo o tzv. typické narcistní zranění, tedy zranění, které krvácí velice dlouho. Má za cíl se pomstít a zřetel čistě osobní.

Pro naši analýzu je jedno, jestli Trump opravdu touto poruchou trpí, nebo ne, protože se zaměřujeme na to, jaké procesy momentálně v americkém předvolebním boji zrcadlí. Jinak řečeno, zaměřuji se na narcistní komplex americké psyché, jemuž Trump umožňuje ožít. Týká se vlastně nás všech. My všichni se s Trumpem díváme do zrcadla!

Psychologové diskutují, jestli je Trumpova kampaň vykalkulovanou strategií, nebo je prostě jen sám sebou. Osobně se domnívám, že je kombinací obojího. Trump je obrazem i odrazem své politiky.

„Nikdo nezná systém lépe než já, proto jen já sám ho můžu napravit.“ Donald Trump
Když sledujete jeho projevy, vidíte, jak se nechává unášet vlastními „intuitivními“ nápady, jež spontánně vyvstanou a vyburcují dav, který mu na oplátku zrcadlí jeho velikost. Dalo by se říci, že se otevírá archetypálnímu proudu amerického narcismu, a tím se jím reflexně pro dav sám stává. Hraje roli, již od něj dav očekává, a vzájemně se hecují k překročení hranic tabu.

Trump říká věci, které si doteď žádný kandidát na prezidenta nedovolil. Že by klidně použil jaderné zbraně, nebo naznačí, že nechává na NRI association, aby se zbraněmi vypořádala s Hillary. Hraje se slovíčky jako komik, ve dvojsmyslnosti je ale většinou agrese a důraz na nadřazenost. Podsouvá obraz silné a imperiální Ameriky. Je o něm známo, že po večerech četl Hitlerův Mein Kampf dávno před kandidaturou na prezidenta.

Trump mistrně využívá manipulace, která v minulosti pomohla k moci diktátorům. Využívá mytologický obraz zkázy a následného spasení. Snaží se vytvořit pocit ohrožení a pohromy. Prezentuje současný stav Ameriky jako zoufale zkorumpovaný, před apokalypsou. Pak odhalí nepřítele: jsou jimi černoši, Mexičani a muslimové, Čína. Nakonec nabídne pocit velikosti a moci: guruovsky prohlásí, že on sám tento úpadek dokáže zvrátit, a s triumfálním patosem vytasí pár prázdných sloganů typu „čeho dost, toho dost“ nebo „jedině se mnou budete v bezpečí“.

Velkolepá hra projekcí

Trump se moc netrápí tím, že vlastně nemá detailní předvolební program. Postavil svou kampaň na charismatu a emocích. Jako šaman čte bouřlivé nevědomé pochody davu a burcuje k jejich zrcadlení. Říká to, co si mnoho jeho příznivců tajně myslí, ale zároveň přitahuje projekce těch, kteří ho nenávidí, a umožňuje jim, aby ho démonizovali. Osvobozuje dav od civilizačního požadavku držet všechny ty „politický korektní“ postoje úzkostně pod kontrolou.

Legitimizuje tak vlastně narcistní nevědomé impulzy, které až do teď držela pod kontrolou energie, již Řekové nazývali Aischyné, bohyně úcty, pokory a společenských mravů. Šovinismus, rasismus, nacionalismus, konspirační teorie a vulgárnost si najednou našly jednoduchý průchod na světlo světa. Být narcistou již není neřestí, ale ctností.

Pro mnoho lidí se jedná o nesmírnou úlevu. Všechno to, co se říkalo jenom v kruhu blízkých a za zavřenými dveřmi, je najednou na televizních obrazovkách. Říká to člověk, který je bohatý a vlivný, dokonce může být i prezidentem! Být vzdělaný a snažit se najít smysl ve všech těch složitých informacích a proudu názoru se najednou jeví jako zbytečné. Pro mnohé je to osvobozující pocit, jehož sílu neradno podceňovat. Nevědomí je jako opium.

Otevírá Pandořinu skříňku temných emocí a ospravedlňuje jejich vyjádření. Dokáže se naladit na vlnu nevědomého strachu, který v Americe tiše doutná. Přichází právě ve chvíli hlubokého přerodu, který s sebou přináší chaos. Vyhrocené emoce k tomu patří. Mnoho mužů přišlo o práci v průmyslové výrobě, nedokázali se rekvalifikovat a vzdělat. To je velice ponižující. Co bude dál? Je to strach bílé maskulinní, patriarchální síly, která se cítí ohrožena.

Tradiční republikánské hodnoty jsou pomalu, ale jistě rozpouštěny v liberálnějších postojích většiny. Amerika (to platí také pro západní Evropu) se mění, a to dost rychle: mileniáni hledají duchovnost a opouštějí tradiční náboženské instituce, role otce jako ochránce a „hlavy“ slábne, sílí ženská emancipace, emancipace černochů (jež výrazně posílil Obama), hispanizace, sexuální tolerance, slábne i vliv korporací, jež představují tradiční patriarchální moc. Idea supervelmoci se hroutí a Amerika si pomalu zvyká na to, že se stává rovnou součástí celku, a ne nadřazeným vládcem světa, jak mnozí věří.

Mnoho republikánů právě toto vnímá jako velice ohrožující. Samozřejmě týká se to mnoha Američanů, nejenom republikánů, kteří věřili v mytický, tzv. americký sen o nekonečných možnostech a ekonomickém růstu. Mytologie popkultury nafoukla očekávání do nebes. Najednou vidí, že se nestali milionáři, a bojí se, aby nepřišli o to, co mají!

Pak přichází muž s velkým penisem, jak se sám chlubí, „miliardář“, jenž má ve své věži zlatý záchod, střídá krásné manželky a říká, že i oni mohou mít vše. Skrze identifikaci si mohou snít svůj velký sen! Trump máloco skutečně prezentuje, většina jeho kampaně je založena na implicitních postojích s náznaky rasismu, nadřazenosti bílé rasy a podobně. Jsou to postoje, o kterých se dá těžko veřejně mluvit, poněvadž jsou založeny více na emocích než na racionálně odůvodnitelných názorech.

Jeho příznivci jsou v konfliktu, protože na jedné straně věci dávají logicky smysl, na druhé straně se jim já bouří na citové úrovni. To produkuje zpravidla výbuch zlosti a útok, jenž nevede k řešení, ale zase jenom pocitu hořkosti a konfliktu. Trump přináší zdánlivá řešení, která přeložena do psychologického jazyka říkají: „nebudeme držet na uzdě své pocity méněcennosti a ohrožení, ale dáme jim volný průchod, vyhrajeme.“ Řešení nejsou praktická, pouze emocionální!

Trump jako „mesiáš“ této změny vlastně umožňuje svým stoupencům projikovat na něj jejich vlastní nevědomí. Trump se dokáže na tyto nevědomé vlny lehce naladit. Je jako šprýmař (trickster), který vám dá přesně ten pocit, který právě cítíte. Nesoudí vás, jenom odměňuje svým snem, že budete zase veliký! (Great again.) Sám se jím nechává zrcadlit a vést. Trump je produktem této nevědomě energie a zároveň jejím katalyzátorem.

Jeho fenomén vedl k rozkolu republikánské strany a pravděpodobně povede k jejímu zániku v podobě, jak ji známe dnes. Tak jako si Narcissus vzal život bodnutím do srdce, tak i tato strana a s ní narcistní obraz americké psyché budou muset zemřít rukou své Nemesis, bohyně odplaty, kterou na sebe bezděčně přivolali.

Literatura:

Nahmyas, A., A Tale of Two Societies, The American Spectator, 2015
Cruiz et al., A Clear and Present Danger: Narcissism in the Era of Donald Trump, Chiron, 2016
Meade M., The Threat Of Tyranny, Huffington Post, 2016
McAdams, D., P., The Mind of Donuld Trump, 2016
Singer, T., If Donald Trump Had a Selfie Stick, We’d All Be in the Picture, Moyers & Co., 2016
Hamblin, J., Donald Trump: Sociopath?, The Atlantic, 2016
http://ashevillejungcenter.org/election2016/viewing-portal/
Kimmel, M., Angry White Men: American Masculinity at the End of an Era, 2016, Barns & Nobels
Kernberg, O., Borderline Conditions and Pathological Narcissism (The Master Work Series), 1995, Amazon Kindle

Vladislav Šolc - Publikovano v Psychologii.cz 31.8.2016

Fairy tales much older than previously thought, say researchers

Fairy tales much older than previously thought, say researchers
Study of fairy story origins traces some back thousands of years, with one tale dating back as far as bronze age
Illustration of Beauty and the Beast, one of the fairytales believed to date from thousands of years ago.
Fairy stories such as Beauty and the Beast and Rumpelstiltskin can be traced back thousands of years to prehistoric times, with one tale originating from the bronze age, academics have revealed.
Using techniques normally employed by biologists, they studied common links between 275 Indo-European fairy tales from around the world and found some have roots that are far older than previously known, and “long before the emergence of the literary record”.
While stories such as Beauty and the Beast and Rumplestiltskin were first written down in the 17th and 18th century, the researchers found they originated “significantly earlier”. “Both tales can be securely traced back to the emergence of the major western Indo-European subfamilies as distinct lineages between 2,500 and 6,000 years ago,” they write.
Durham University anthropologist Dr Jamie Tehrani, who worked with folklorist Sara Graça da Silva, from New University of Lisbon, believed the research – published in the Royal Society Open Science journal – has answered a question about our cultural heritage.
These stories have been told since before even English, French and Italian existed
Dr Jamie Tehrani
In the 19th century Wilhelm Grimm, of the Brothers Grimm, believed many of the fairy stories they popularised were rooted in a shared cultural history dating back to the birth of the Indo-European language family.
But later thinkers challenged that view, saying some stories were much younger, and passed into oral tradition having first been written down by writers from the 16th and 17th centuries.
Da Silva told the Guardian that the origin of folk tales was one of the “biggest mysteries” in folk tale studies, with its reconstruction “often frustrated not only by difficulties in defining the genre but also as a result of the rich interplay between oral and written traditions”. The new method of mapping the stories through common languages and geographical proximity worked, “because in oral tradition, folk tales are transmitted through spoken language, so a correlation might be expected; and also because both languages and folk tales are transmitted from generation to generation.”
Tehrani said their study agreed with Grimm’s theory: “Some of these stories go back much further than the earliest literary record and indeed further back than classical mythology – some versions of these stories appear in Latin and Greek texts – but our findings suggest they are much older than that.”
Analysis showed Jack and the Beanstalk was rooted in a group of stories classified as The Boy Who Stole Ogre’s Treasure, and could be traced back to when eastern and western Indo-European languages split – more than 5,000 years ago. Beauty and the Beast and Rumpelstiltskin to be about 4,000 years old. A folk tale called The Smith and the Devil was estimated to date back 6,000 years to the bronze age.
The story, which involves a blacksmith selling his soul in a pact with the devil in order to gain supernatural ability, then tricking the evil power, is not so well known today, but its theme of a Faustian pact is familiar to many.
The study employed phylogenetic analysis, which was developed to investigate evolutionary relationships between species, and used a tree of Indo-European languages to trace the descent of shared tales on it, to see how far they could be demonstrated to go back in time.
Tehrani said: “We find it pretty remarkable these stories have survived without being written. They have been told since before even English, French and Italian existed. They were probably told in an extinct Indo-European language.”
Da Silva believes the stories endure thanks to “the power of storytelling and magic from time immemorial”.
“Besides, the motifs present in fairytales are timeless and fairly universal, comprising dichotomies such as good and evil; right and wrong, punishment and reward, moral and immoral, male and female,” she added. “Ultimately, despite being often disregarded as fictitious, and even as a lesser form of narrative, folk tales are excellent case studies for cross-cultural comparisons and studies on human behaviour, including cooperation, decision making, [and so on].”
The author and academic Marina Warner, who has written a history of fairytales, called the paper “fascinating”. “What’s interesting to me is it shows how deeply this creative power of the imagination lies in the human being, how it’s about making sense of your world by inventing narratives that resist its difficulties,” she said. “In the case of The Smith and the Devil, it’s a cunning tale – the trickster tricked, showing a very ancient version of that defiance of difficulty. That capricious chance will play tricks on you, but you, with cunning, will be able to resist that. It’s a kind of joke the audience shares to feel a little better.”
Beauty and the Beast, or The Animal Bride, shows a similar kind of imagining, she added. “It’s making sense of our relationship with the natural world - eliminating the threat. A beast figure marries a woman, and then the stories take different turns; in one she kills him, in one she finds he turns into a man when she kisses him.”
Press Association contributed to this report.

Muslimové v Evropě. Jak dál? (Daniela Kramulová)

Immigracni_Krize_PD Muslimové v Evropě. Jak dál?
Jungovský analytik, klinický psycholog a psychoterapeut Vladislav Šolc řadu let žije a pracuje v USA. Publikoval několik knih na téma fundamentalismus v pojetí hlubinné psychologie. Jak vidí ze své perspektivy situaci Evropy v souvislosti s masivním přílivem muslimských uprchlíků?

Spojené státy jsou zemí, kam také přichází množství imigrantů. Je při jejich integraci výhodou, že pocházejí většinou ze zemí s křesťanskou tradicí, zatímco do Evropy přicházejí muslimové? Jaké je vlastně v USA zastoupení muslimů?
V USA se hlásí k islámu něco mezi 5–8 miliony lidí. To je nepoměrně méně, než je tomu v Evropě.
Obě monoteistická náboženství mají společné historické a eticko-teologické kořeny. Ve své mainstreamové formě jsou křesťanská a muslimská víra v zásadě stejné. Totéž platí i o jejich krajnostech. I fundamentalistickým křesťanům, kterých je v USA zhruba 25 %, se nelíbí myšlenka rovnoprávnosti žen a mužů, důraz na vědu, považují homosexualitu za zlo atd. V prostředí, kde efektivně vládne zákon, ale nemají mnoho prostoru pro prosazování extrému. To platí napříč celým společenským spektrem a týká se všech, včetně členů sekt. Ženská obřízka, kupříkladu, je tvrdě trestaná. Umožnění obřízky americkým občanem i mimo USA je rovněž považované za zločin.

Jaké hodnoty jsou při integraci imigrantů považované za zásadní?
Pro imigranty neexistují jiné zákony, než pro ostatní občany USA. Vyznání, kultura nebo rasa jsou jen relativně malé faktory, jež ovlivňují začlenění se do demokratických systémů státu. Mezi nejvýznamnější faktory integrace patří možnost vzdělání, práce, zdravotní péče, dostupnost právní ochrany, tedy rovný přístup ke zvyšování sociální mobility. Spojené státy investují mnoho peněz a energie do integrace imigrantů. Menšinám se dostává studijních grantů. Američanům jde tolerantnost velmi dobře. K tomu je vychovaly zákony a hlavně rychle fungující soudní systém. Integrace kultur nesmí spočívat v jejich rozpuštění nebo vstřebání do většinové kultury, naopak v udržování toho, co je výjimečné, zdravě jiné. Integrace má spočívat ve schopnosti žít ve vzájemné toleranci a vzájemném obohacování se. V ekonomickém prostředí je xenofobie kontraproduktivní.

V Evropě jsou teroristické útoky v posledních letech spojované s radikálním islámem, v americké muslimské populaci se zatím zdá být radikalizace menší. Čím si to vysvětlujete?
V Evropě žije 50 milionů muslimů. Z toho asi 20–30 procent lze z hlediska vyhraněnosti jejich přesvědčení zařadit k fundamentalistům. Totéž platí o Asii, kde žije 60 % světové populace muslimů. K aktu politického násilí nebo terorismu se ale uchýlí jen několik jedinců. To se samozřejmě může změnit, závisí to na možnosti přístupu k prostředkům, které umožňují důstojnější život. I když víme, že někteří islámští teroristé byli dobře vzdělaní, materiálně zabezpečení a měli přístup k informacím, většina jich vyrůstá z podhoubí zoufalství, psychologických a fyzických traumat a manipulace (brainwashingu).
V Evropě se mladí lidé radikalizují především v tzv. slumech. Nezaměstnanost, špatný přístup ke vzdělání a přirozené moci (empowerment) mladé muže ponižuje. To může vést k hledání hrdinských seberealizací ve fundamentalistické ideologii. Obzvláště když se identifikují s bojovníky za svobodu ze zemí svého původu a „najdou“ vnějšího původce svých numinózních pocitů. Pocity studu, zoufalství a nenávisti jsou přirozeně projikovány ven – pocit bezmoci se v aktu teroristického útoku promění v pocit všemocnosti, který se dá lehce ospravedlnit skrýváním se za Boha (theokalypsis). Psychopatické osobnosti jsou zpravidla magnetem pro nevědomé obsahy. Když se vytvoří společný nepřítel, obrátí se vůči němu projekce, dojde ke shlukování na základě společných „týmů“. Může vzniknout „psychická infekce“, která se bude šířit právě tam, kde je společná pocitová a ideologická jednota.

Teroristické organizace verbující evropské muslimy ale vznikají hlavně na Blízkém východě…
Vidíme například, jak se Islámský stát pokouší sjednotit sunnity a šííty pod ideologií muslimského ráje. Z této z větší části nevědomé jednoty se můžou vynořovat archetypální „konspirační teorie“ obviňující jiného. A čím více budou lidé vnímat svou křivdu, tím brutálnější bude jejich projekce. Jung nazývá tento proces „rozpadem“ protikladů. Vzniká napětí a tedy aktivace archetypických energií. Když vůdci, státníci ztratí politickou a státní moc, začnou vyvstávat takzvaní duchovní vůdci, kteří dokážou lehce manipulovat prostřednictvím mytologického náboženského jazyka, který nabízí kompenzaci bezmoci a probouzí pocit zrodu nadlidské, rozumějme božské, síly. Tento proces stojí v zásadě za vznikem všech teroristických organizací, ať je to IS, Boko Haram, Al Kaida, Al-Shabab nebo Hizballah.
Fundamentalismus jedná ve víře, že obhajuje jakési univerzální hodnoty, jež přisuzuje božím zákonům. Proto se brání pokroku a rozvoji vědomí obecně. Má pocit, že se tím božský řád rozpadá a vládu přeberou ďábelské, sekulární síly. Fundamentalismus bují právě v prostředí, které je od ostatního světa izolováno fyzicky, informačně (ideologicky) a ekonomicky. Nedostatek vzdělání a náboženská jednostrannost vytvoří předpoklady pro slepé přijímání „pravd“. Jelikož jsou pozemské životní podmínky velice mizerné, touha po smyslu se obrátí k hrdinskému završení, k existenci po smrti. Když se k tomu přidá bolest psychického a fyzického traumatu, vznikne velice výbušná směs. Dovolím si tvrdit, že většina uprchlíků z válečných území trpí ve větší nebo menší míře posttraumatickou stresovou poruchou. Musíme k nim proto přistupovat s láskou a jako ke zraněným, jestliže nechceme provokovat procesy popsané výše. Fundamentalismus je latentně v nás všech a může se kdykoli probudit.

Jak se před ním chránit?
V Kanadě, USA, Malajsii, Eritrei nebo Británii žijí různé náboženské skupiny vedle sebe bez větších problémů. Fungující společnost umožňuje kontejnování (absorbování) „temných energií“ bez vzniku přetlaku, reaktivity. Válkou zdevastovaný Irák, Sýrie nebo Somálsko ale tuto funkci ztratily. Muslimský terorismus, tak jak ho známe dnes, je relativně nedávný fenomén datující se od počátku 80. let 20. století a souvisí s rozpadem rovnováhy moci. V mnoha případech to byla hegemonie nemuslimských mocností, které k tomuto rozpadu výrazně přispěly. Je jen logické, že Evropa a zbytek světa musí hledat cesty ke stabilitě na Blízkém východě, ale i ke stabilitě vnitřní. Xenofobie a muslimofobie mohou bezděčně vyvolat nežádoucí efekt a muslimskou komunitu zatlačí do zmíněných slumů. Negativní projekce odporu a agresivity budou narůstat jen tehdy, jestliže budou mít k dispozici stejně rozzlobený objekt.
Zimbardo ukázal, že lidé nejsou nikdy zbaveni vlastní brutality, záleží však, jestli dokážou budovat účinné ochranné mechanismy, které je před „temnotou“ budou chránit. Chránit před sebou samými. Demokracie, pokud funguje dobře, dokáže temné energie absorbovat a usměrnit. Když dokážeme o problémech a vlastních rozporech mluvit, měnit skrze volby, nemusíme se zabíjet.
Otázkou je, jaká účinná a komplexní řešení Evropa má. To, co se děje, je z psychologického hlediska aktivací stínu. Svět je vlastně organismus, kde jsou procesy vzájemně provázány. Plot je spíše reakcí než řešením. Evropa stojí před problémem, který dosud v takové míře nemusela řešit. Bude muset otestovat své srdce, ale i schopnost vymezit pevné hranice tomu, kdo by její těžko nabité hodnoty boural.
Paradoxně velkou hrozbou Evropy nejsou muslimové, ale strach z jiného, který může roztočit začarovaný kruh útoků a pomsty. Ještě nedávno to byli v Evropě Židé, kdo byl objektem temných projekcí, příště to mohou být muslimové. Konflikt a rozpor jsou vlastní lidství jako takovému. Konflikt není jen zlo, které přináší zkázu, ale proto, že zrcadlí vnitřní dialektiku psychických procesů, je základem vývoje vědomí. Bez konfliktu není evoluce. Evropa je plná rozporů a bublání, z historického hlediska je na tom ale lépe než kdykoli předtím. Jsem v tomto směru optimista, nemluvil bych o selhání, spíše o neustálém procesu změny.

Na jakých „evropských hodnotách“ bychom měli při integraci imigrantů trvat?
Kořeny evropských hodnot sahají až do nejhlubší historie. Humanismus, filozofii, racionalitu nebo ideje demokracie nám dala především helénská kultura. Římanům vděčí Evropa za rozvoj práva. Zlatý věk islámu, který trval 500 let, obohatil Evropu o vědecko-technický pokrok: obchod, ekonomiku, astronomii atd. Tři velká náboženství nám dala vztah k nevědomí, především však nový koncept lásky. Proces osvícení pak evropské hodnoty integroval. Jak americká a později francouzská revoluce vyrostly na osvícenských idejích. Liberté, egalité, fraternité jsou velké ideály, za které evropská duše prakticky dodnes vědomě bojuje. V zásadě od doby, co Luther napsal svých 95 tezí, se Evropa snaží o rovnoprávnost všech, bez výjimky pro vyvolené. Proto musíme budovat Evropu hodnot, které budou nestranně chránit všechny. Otevřená demokratická společnost neubírá práva, ale rozšiřuje je. Vnější svoboda a rovnoprávnost všech lidí jsou ve většině muslimských zemí teprve v počátečním stadiu rozvoje. Možná i jasmínová revoluce požere své děti, věřím ale, že se časem většina muslimských zemí sekularizuje a obrátí se k univerzálním lidským hodnotám. Snad to bude i proto, že se muslimové v Evropě přesvědčí na vlastní kůži, že to funguje. Podívejte se na Saudskou Arábii, ženy tam poprvé v historii mohou volit a kandidovat…

V některých evropských zemích (v Česku v první řadě) je přístup veřejnosti k náboženství vlažný – je to výhoda, nebo nevýhoda proti přicházejícím věřícím muslimům?
Musíme odlišit náboženství jako kodifikovanou víru s předepsanými rituály a dogmaty (creed) od duchovnosti (spirituality), tedy individuálního projevu vztahu k vyššímu (transcendentálnímu) principu, který vůbec nemusí mít kvalitu „definovatelné bytosti“, tedy Boha. Český národ své duchovní zaměření znovuobjevuje po tom, co ho komunismus a postkomunistická éra zdemoralizovala. Materialismus a cynismus, jež jsou teď v Česku hodně patrné, chápu spíše jako obranné mechanismy související s přechodovým obdobím. Stabilní a právní společnost dříve nebo později objeví svou spiritualitu jednoduše proto, že je nejrozumnějším způsobem existence z hlediska poměru rizik a zisků. Duchovnost je instinktivním puzením člověka. Je součástí a podstatou individuace, tedy scelování člověka.
Daniela Kramulová

--------------------------------------------------------------------------------
Aktivace prvků „temného náboženství“ v pojetí jungiánské analýzy
Fundamentalismus, tzv. „temné náboženství“, je velice zjednodušeně výsledkem posednutí jáského vědomí (ega) numinózní energií Bytostného já. Nedostatečně vyvinuté, traumatem oslabené a indoktrinací ovlivněné ego lehce propadne archetypálním energiím. Bytostné já se stane takříkajíc jeho nástrojem, malou loďkou na rozvířené řece. Fundamentalismus může být vnímán jako přilnutí k archetypálnímu obrazu, jež dává kromě jiného pocit věčnosti a neměnnosti. Fundamentalismus jedná ve víře, že obhajuje jakési univerzální hodnoty, jež přisuzuje božím zákonům. Proto se brání pokroku a rozvoji vědomí obecně. Má pocit, že se tím božský řád rozpadá a vládu přeberou ďábelské, sekulární síly. Identifikace s temnou, nevědomou částí Bytostného já se však stává sám nástrojem zla. Vakuum, které vzniká rozpadem řádu, mohou vyplnit numinózní energie, které naplňují pocitem síly, stojí mimo dobro a zlo, protože všechno lidské svou silou relativizují.
Historie nás učí, že se toto týká všech lidí bez ohledu na to, jaké náboženství momentálně následují. Ideologie, nedostatek duchovnosti, vzdělání a ekonomických jistot udržuje lidi v nevědomosti, když se jim ale dostane těchto hodnot, přirozeně tíhnou ke „středu“, k více liberálním postojům, jež odrážejí širší, růstové potřeby. Vědecký pokrok a vzdělání tomu samozřejmě prospívá.
Vladislav Šolc
----------------------------------------------------------------------------------
Slovníček pojmů
Numinózní: z lat. numinosum, dynamicky působící nezávislé na vědomé vůli člověka a provázené hlubokými emocemi strachu a fascinace. Typicky numinózní jsou zážitky Bytostného Já.
Kontejnování: v psychoanalytickém pojetí schopnost přijímat, tolerovat a transformovat úzkostné a agresivní emoce.
Bytostné já: v jungovském psychoanalytickém pojetí jde o archetyp celosti a regulující centrum psýché, transpersonální síla přesahující Já (ego).
Jasmínová revoluce: v Tunisku na přelomu let 2010–2011. Pouliční demonstrace a nepokoje vedly prezidenta ben Alího k opuštění země a odstartovaly následnou vlnu protestů v arabských zemích.