“Změna nepřijde, pokud budeme čekat na někoho jiného nebo na jinou dobu. My jsme ti, na koho čekáme. My jsme změna, kterou hledáme.”
[Barack Obama]
“Nevzdávejme se. Neustupujme. Povstaňme. Povstaňme. Stůjme po boku svého prezidenta a bojujme. Jsme Američané, jsme Američané a my se nikdy nevzdáváme. Jiní se vzdávají.” [John McCain]
Letošní prezidentské volby v Americe byly vůbec nejdražšími volbami v historii země. Náklady na ně přesáhly 4 miliardy dolarů. Jenom Obama shromáždil od svých dárců přes 600 milionu dolarů. Tyto volby považovali Američané za vůbec nejdůležitější volby v historii země. Zúčastnilo se jich největší procento populace Afroameričanů a mladých lidí. Více než dvě třetiny Američanů se rozhodlo pro změnu, a tak Barak Obama porazil svého soupeře McCaina v poměru 364 ke 163 lidových hlasů (angl. electoral votes). Na tyto volby se více než kdykoli předtím upíraly zraky celého světa. Co tento proces znamená z psychologického hlediska? Vypovídají tato fakta něco o hlubších pohybech „uvnitř” americké psýché?
Prezidentská role je v Americe velice silná a na rozdíl od parlamentních systémů
má prezident skutečně výjimečné pravomoci. Volba je proto vnímaná jako velmi
důležitá; nejenom právně, ale i psychologicky - prezident je vlastně symbolem a nejsilnějším představitelem vládnoucí strany. Jelikož je systém takto nastaven, je prezident vystaven obrovským - doslova nadlidským - očekáváním a projekcím, srovnatelným s fenomény období středověké monarchie. Tím, že v Americe existují prakticky pouze dvě politické strany, dochází na politické scéně k polarizaci, která nemá v dnešním demokratickém světě obdobu. Už po dlouhá léta stojí proti sobě dvě politické strany, jejichž obliba je mezi lidmi rozdělena téměř přesně na polovinu. Ani během těchto voleb tomu nebylo jinak. Obamu a McCaina od sebe nejdříve dělilo jenom malé procento tzv. nerozhodnutých, později v průběhu září a října se obliba výrazně přelila na stranu Baracka Obamy (52:44%). V názoru lidí došlo k náhlému obratu. Obama sice vedl nesmírně disciplinovanou kampaň, disponoval nepoměrně většími finančními prostředky, to samo by ale nestačilo, kdyby nedokázal v lidech vzbudit emoci
naděje a touhy po novém. Známe tato pohnutí duše z časů sametové revoluce.
Jedná se o vynoření (zmíněné slovo emergence) archetypální energie. To s sebou nese všechny znaky numinózna. Doprovází každou významnou společenskou změnu. Archetyp je původcem, prvním hybatelem (prima causa) této změny. Jsou to nejdříve duševní obsahy, které se vynoří v nevědomí, a teprve ony jsou posléze projikovány na objektivní procesy, ideje nebo osoby. Když říkáme, že k některým změnám „dozrál čas”, znamená to asi to, že se
kolektivní obsah přiblížil vědomí natolik, že byl nejenom aktivován, ale i pohlcen. Byl překročen pomyslný energetický práh. Příkladem může být kromě společenských změn i náhlé milostné vzplanutí, náboženská konverze, rozhodnutí se pro terapii, odpuštění a podobně. Tehdy je příznačné, že se objevují sny a fantazie, ale hlavně se vytvářejí projekce!
V předvolebním období mě až zaráželo, kolik pacientů se mnou probíralo sny související se změnou, nadějí a jinými progresivnímy (a transformatívnimy) tématy. Častokráte se v nich objevoval Obama coby král, otec, přítel nebo ochránce, u jiného klienta, republikánského voliče, se však Obama zjevil v podobě temného vladaře[1]. Ať už jsou obsahy „světlé”, nebo „temné”, jen zřídkakdy vypovídají něco o objektivní osobě; v tomto případě o Baracku Obamovi. Měli bychom je chápat jako vnitřní psychické obsahy, jež byly aktivovány a jsou konfrontovány s vědomým nejprve skrze projekce. „Temnost” zpravidla vypovídá o tom, jak „daleko” od světla vědomí se obsah nachází. Tyto obsahy také málo vypovídají o morální hodnotě objektů. Obvykle jsou politické strany předmětem temnějších (stínových) projekcí opozičních voličů. Volič se tak identifikuje s jedním - pozitivním - pólem psychického obsahu a na svého protivníka projikuje opačný - negativní - pól, který je konstelován jako obraz komplexu svého nositele.
Když sa na volební proces podíváme „zvenčí”, vidíme, že se jedná o normální politický boj se vším, co k němu patří. Voliči pozorně sledují, co jim kandidáti nabízí, analyzují, jestli se jejich program shoduje s jejich potřebami a názory, a podle toho se rozhodují, komu dají svůj hlas.
Psychologicky nejsou racionální pohnutky až tak zajímavé, co nás zajímá více, jsou
pohnutky nevědomé, iracionální. Iracionalita tady není myšlena jako „hloupost”, ale jako denotát vyjadřující komplexnější motivační sféru. Je v ní obsaženo více než jen to, co je vědomé a zjevné. Takováto iracionalita vždy doprovází emergenci archetypálního pole.[2]
Vánoční období je ovlivněno nejen tradiční myšlenkovou formou, ale též aktivací nevědomí, a tak i ten největší ateista, řekněme, který si na Vánoce ani nepořídí vánoční stromeček, se nevyhne vlastnímu emocionálnímu či obrazovému prožívání, které k původnímu archetypu patří. Dávný člověk, jak nám ukázal Mircea Eliade, byl zprvu ve svém každodenním životě veden primárně vnitřní energií než racionalitou.[3] Ovšem i takzvaný moderní člověk je veden archetypální dynamikou více, než si je schopen přiznat. Iracionalita je a bude rovnocennou součástí psychického projevu. „Uvnitř” psýché totiž každý z nás stále „myslí” archaicky. Archaické obsahy často vypovídají o vnitřních procesech mnohem více a mnohem upřímněji nežli to, co připouští vědomí. Analýza nevědomých obsahů (jako jsou sny, fantazie, chybné úkony, nenadálé události a jiné produkty nevědomých pohybů) je proto základním stavebním nástrojem při léčbě duševních nemocí. Ne že by ono vědomé nebylo důležité, ale to, co je nevědomé, tj. to, co „chybí”, má nakonec pro naši motivaci a postoje význam rozhodující. V zásadních rozhodnutích našeho života jednáme z nevědomých pohnutek, i když si to nejsme vždy ochotni přiznat. Hledáme si partnera podobného s naším rodičem, to vše včetně vlastností jak pozitivních, tak negativních. I když nás má takový partner vymanit zpod jejich nevědomého vlivu, zprvu jsme vedeni svými projekcemi, nerealistickými očekáváními, tedy iracionálně - z pohledu vědomí: nepředvídatelně(!). Děti alkoholiků si často za partnera vybírají alkoholika, zneužívané děti si zase za partnery často vybírají násilnické povahy. To vše zcela nevědomě. Snad je to proto, aby se původní nevědomý konflikt znovu odehrál na vědomé úrovni, a mohl tak být vyřešen a volba partnera se mohla stát vědomou, nikoli nutkavou záležitostí. Vědomým zpracováním se pochopitelně stáváme svobodnějšími - duševně se vyvíjíme. Můžeme říct, že čím lépe rozumíme podstatě svých nevědomých motivů, tím méně jsme vystaveni jejich diktátu. „Dokud neučiníme naše nevědomí vědomým, bude řídit náš život a budeme ho nazývat osudem”, říká Jung.[4] Indická filosofie mluví o karmě jako o výsledném efektu, který mají minulé činy na budoucí život. Právě proto, že lidské činy mají z velké části nevědomý původ, osvětlováním jejich motivů je možná i změna karmy. A to jak na osobní, tak kolektivní úrovni.
V nevědomí totiž existují tendence, které přesahují naše osobní nevědomí a jdou „hlouběji”, za sféru vlivu naší rodiny a našeho individuálního života. Zatímco v tzv. osobním nevědomí je to komplex, jenž se v minulosti zformoval a který udává tón naším postojům a jednání, v kolektivním nevědomí je to archetyp, jakýsi „mytopeický komplex” nebo „elementární idea”, o níž učí Adolf Bastian - tento komplex utváří jednání celých společenských uskupení.[5] Působí z kolektivní úrovně nevědomé psýché. V této hloubce našeho nevědomí sdílíme vzájemné obsahy, jež jsou společné naší rodině v tom nejširším významu: člověčenství. Hlubinná psychologie mluví o kolektivním nevědomí jako o univerzálním nevědomí společném celému lidstvu. Tady “v” tomto nevědomí existují kulturní a národní komplexy, podobně jako existují v nevědomí individuálním. A tak i tvarují povahu dějin národů a států. Události, které souvisely dejme tomu s prohrou bitvy na Bílé Hoře (1620), konstelovaly energii, jež přesahuje individuální nevědomí, podílí se na formování národního charakteru a také národního komplexu, a vyžaduje proto řešení na kolektivní úrovni. Podobně touhu Slováků po národní emancipaci bychom neměli vnímat jako výsledek pouhých politicko-mocenských her, ale jako - v zásadě pozitivní - snahu řešit kulturní komplex vzniklý historickými událostmi konstelujícími z větší části trauma (i když o formě tohoto řešení se dá polemizovat). Každý komplex má archetypální jádro neboli slovy Murraye Staina archetypální „podporu”, proto je historická událost „propojená” s nevědomým vývojovým dramatem. Skrz kulturní proces se transformuje i proces individuální. Proto dialektické pulzování dějin, jak to ukázal Hegel, tolik připomíná vývoj jednotlivce.
Kolektivní obsahy jsou zodpovědné za naše pohnutky podobně jako obsahy osobního nevědomí. Dávná mytologie tyto obsahy rozeznala v podobě mytických postav. Dnešní psychologie je nazývá, jak už bylo řečeno, archetypy. Mytičtí bohové a hrdinové mají zpravidla takové vlastnosti, jež se aktivují v kolektivním nevědomí lidí. Bohové a jejich skutky jsou totiž výsledkem projekcí těchto nevědomých obsahů. Bohové žijí neustále s námi a v nás, ne vždy jsme si jejich vlivu vědomí. Joseph Campbell říká, že „svět bohů je zapomenutá dimenze našeho známého, každodenního života“.[6] Každé božství, poeticky vjadřuje Cousineau, je „metaforou, maskou nejzazšího mystéria, transcendentního zdroje energie vesmíru, který je zároveň mystériem původu našeho osobního života“. [7] Bohové podle Campbella jsou manifestacemi či obraz evokujícími prostředníky energie, která transcenduje veškeré konceptualizace, a jako takoví bohové nejsou zcela zdrojem energie, ale spíš jejím agentem.[8] Skrze tyto „bohy“ tak lidstvo nachází vztah ke světu a sobě samému.
Bohové nikdy nepřestali řídit naše osudy, jenom přesídlili z Olympu do našich duší. Třebaže je dnes nenazýváme bohy, ale archetypy, můžeme zažít jejich velice specifickou účinnost. Staří Řekové ji dokázali velice dobře popsat, třebaže ji - až do Theagenova a Xenofanova objevu kolem šestého století před Kristem - projikovali do postav božských a polobožských bytostí.[9]
Když na nevědomé úrovni dojde k potřebě změny, - aktivaci nevedomí - zprvu se objeví jako projekce na své mytické hrdiny, což v dnešní době může znamenat projekci na politické činitele, protože ti dnes emocionální potřeby lidí zastupují. Lide začnou své politiky považovat za „to“, co o nich cítí a nevědomě od nich očekávají. To, co v nich vidí, je ale z velké části nevědomý obsah – archetyp – projikovaný navenek. Protože jsou sami tak říkajíc v sevření archetypů, identifikace se přenáší na osobu, která ho ztělesňuje: obsahu se tak dostává patřičné formy.
Carl Jung například v roce 1936 ve své eseji Wotan s varovným tónem napsal, že se v germánské psýché probouzí destruktivní archetyp, jenž si hledá vhodného jedince -
vůdce -, aby se skrze něj uskutečnil, což může mít velice neblahé následky.[10] Dnes už víme, že se bohužel nemýlil. Dav podléhá působení archetypů, podobně jako podléhá jednotlivec pohnutkám osobního nevědomí a přesně tak si to vůbec nemusí uvědomovat, což má za následek, že za původ svých emocí označuje vnější faktor (atribuce). Všechny psychické procesy mají jak racionální a emocionální, tak obrazové (imaginární) jádro. Oba faktory jsou předmětem projekcí. Jejich intenzita a kvalita závisí od toho, nakolik jsme schopni se k nim vztahovat jako k našim vlastním procesům, tedy nakolik rozpoznáme působení „bohů“ v nás. Konflikt ve společnosti, promítající se do různých postojů a politických názorů, paralelně reflektuje konflikt na úrovni nevědomých obsahů kolektivního nevědomí.
Předvolební boj je dobrým příkladem takovéhoto „mytického dramatu“. Jak již bylo řečeno, z velké části se lidé rozhodují na základě emocionálních reakcí (projekcí), které politici
symbolicky vzbuzují. Častokráte tak volí proti svému zájmu nebo vybírají svého
kandidáta na základě toho, čemu „o něm věří”. Jen málo lidí během televizních debat politiků poslouchá obsah, většina je zaměřena na pocit a dojem; často tak hledá jenom potvrzení postoje jež byl ustanoven a priori. Mnoho lidí tak posléze sama sobě vysvětluje, proč volí toho či onoho, i když k volbě na nevědomé úrovni došlo předtím. Emocionální obsah neboli symbol je naprosto reálná podoba, již na sebe projikované bere, nikdy však tomuto obsahu neodpovídá „přesně“. Jednoduše proto, že kdyby se iracionálnu dostalo přesné podoby, už bychom museli mluvit o racionálnu. Nevědomý strach z neznáma „v sobě samém“ - tedy strach z toho, co je nevědomé do té míry, že nás to děsí – se může projevit buď přímou xenofobií, nebo velice sofistikovanou formou racionalizace. V Americe mnoho silně založených křesťanských voličů například věří, že pokud Ústavní soud umožní homosexuálům zákonný sňatek, bude to mít vliv na jejich manželský život, že bude jejich manželství [doslova] ohroženo. Jinak řečeno, hrozbu vidí v předpokládaných konkrétních událostech a ne v emocionálních energiích jejich vlastního nevědomí.
Podívejme se, jaké nevědomé drama se odehrávalo na úrovni kolektivního, kulturního nevědomí v USA. V této knize čtenář už našel esej o aktivaci hrdiny-bojovníka v
nevědomí Američanů, odpovědného za širokou podporu válečných nálad.[11] Tento
archetyp, i když v pomalu doznívající intenzitě, dosud přetrvává a byl ztělesněn v osobě republikánského kandidáta Johna McCaina. Naproti tomu se zformoval a stále formuje jiný archetyp, který představuje opozici k dosavadním tendencím: snaží se zbořit stávající paradigma a nastolit nové. Takovýto dialektický vývoj není v historii ničím výjimečným. Období temna zbořilo Osvícenství, to samo však muselo být pro svoji racionální jednostrannost kompenzováno [citovým] Romantizmem. Podobně tendence válečníka dosáhly v nevědomé americké psýché svého kulminačního bodu, čímž se vytvořila opozice u těch, co se odvážili si to přiznat. Dochází tak k nevědomému zápasu „starého“ s „novým“.
John McCain přitahoval projekce těch, co byli psychologicky ve „shodě“ s dosavadním vývojem, tedy podporovali způsob, jakým byla vedena zahraniční politika, ale také domácí „diplomacie“ dosavadního kabinetu. Většina jeho voličů byli zastánci tzv. tvrdého jádra George Bushe. Ideje šíření křesťanství mečem prostřednictvím preventivních vojenských invazí (angl. preemptive strike; tzv. the Bush doctrine – Bushova doktrína), odmítavý postoj k vědeckému pokroku, jako je výzkum kmenových buněk, k otázkám globálního oteplování, alternativních energetických zdrojů, ale i otázkám regulace trhu, to všechno jsou oblasti, v nichž se McCain v zásadě shodoval s Georgem Bushem. Nejpyšnější byl však McCain na svoji vojenskou minulost a ve své kampani sázel na útok, agresi, patriotismus a vyvolávání strachu. Ani po tom, co se začalo ukazovat, že kampaň, kterou vedl, si nenáchází přízeň u voličů, svoji taktiku nezměnil, naopak „přitvrdil“. Drtivá většina jeho argumentů byla vedena způsobem, jemuž se v rétorice říká ad hominem – tedy ne kritika konceptu, ale kritika charakteru oponenta. Snažil se u voličů vytvářet dojem, že Obama je nebezpečný, doslova démonický živel, který spolupracuje s teroristy a podobně. Nebylo vzácností slyšet na jeho předvolebních mítincích pokřiky: „zabít Obamu“. On sám se od těchto výroku distancoval, nicméně jeho team pracoval na vytváření temného image Obamy.
McCain dokázal vzbudit ve svých voličích bojovné vášně, připravenost k pomstě a nenávist. Archetyp, který je zodpovědný za podobné emoce, má za svůj prvořadý cíl rozuzlení konfliktu sebeasertivitou, eliminací, potlačením a podobně, proto ho nemůžeme posuzovat v čistě negativních termínech. Z evolučního hlediska je velice duležitý, závisí na něm přežití jednotlivce i druhu. Nacházíme ho téměř v každém lidském jednání a v každé mytologii.
Když se podíváme na příklady z řecké mytologie, najdeme podobný archetyp v
postavě boha války: Área. Áres byl bohem války, pomsty, krutosti, útoku, ale
též občanského řádu. Byl válečník a horkokrevný ničitel. Kromě toho byl však
také ochráncem hodnot a zachování dosavadního stavu. Áres měl milostnou aféru s
Afroditou a měl s ní dceru Harmonii, která se později stala matkou Amazonek. Áres
ztělesňoval fyzickou sílu a nadání pro boj. Áres byl žárlivý a nedokázal
odpouštět. Když se Afrodita zamilovala do Adona, Áres se proměnil v medvěda a
nemilosrdně svého soka zabil. Jeho symboly jsou helma [brnění], štít, hořící
pochodeň, oštěp, supy a psi.
Archetyp nemůžeme nikdy poznat v jeho podstatě, můžeme se jenom přiblížit jeho
významu, obkroužit jeho významové jádro. Když mluvíme o aktivaci archetypů v
nevědomí Američanů, tak sa můžeme jenom domnívat, jaká je jeho povaha, na základě
obecných rysů - faktorů -, jež spolu vzájemně souvisí; korelují. Bylo by mylné považovat McCaina ,za’ Área, spíše můžeme říct, že vzhledem k tomu, že svými postoji evokuje podobné významové kategorie jako archetyp Área, přitahuje projekce voličů, které se nacházejí pod nevědomým vlivem shodného nevědomého obrazu[12]. Nevědomé kategorie, jež jsou symbolizovány bohem Áreem, existují v kulturních motivech lidstva od dob, co byly jako takové rozpoznány. Není to jenom Áres, Mars a podobně, ale i mnoho jiných moderních „bohů kinematografie“, kteří zobrazují tyto specifické emocionální prožitky člověka. Zvolili jsme příklady z řecké mytologie, protože jsou tzv. západnímu myšlení poměrně dobře známé a také proto, že je staří Řekové dobře popsali a existuje bohatý materiál popisující jednotlivé vlastnosti jejich bohů.
Voliči McCaina jsou spíše konzervativní, kladou důraz na tradiční křesťanské hodnoty a obávají se změn. Je zde vysoká korelace mezi zmíněnými rysy a negativním postojem k imigraci, rovněž tzv. patriotizmem, militarizmem, osobním vyzbrojováním se a individualizmem, tedy vírou, že jedinec se musí o sebe dokázat postarat sám a přežít i za cenu společenských obětí. Áres vlastně ztělesňuje archetyp patriarchálního otce, který si skrze dogma, pevné hranice a strach vynucuje poslušnost. Je aspektem starozákonního Jahveho, který nařizuje a trestá. Jedná se vlastně o specifický druh otcovského komplexu, který je “napojen” na aktivovanou funkci – senex - archetypu otce (více viz schéma s.???).
Áres představuje tradici v jejím primitivním pojetí: neměnnosti. Další vlastností, jež nadchla McCainovy voliče, je postoj k válce. Je v tom výraz strachu z toho, ze Amerika ztratí postavení vojenské velmoci ve světě, i když mnohdy se jedná jenom o emocionální prezentaci hlubšího strachu otevřenosti vůči světu, a tedy „neznámu“ per se. McCain slíbil, že když bude zvolen za prezidenta, zůstane v Iráku klidně i 100 let. I McCain vystupoval jako ochránce hodnot a ústavy. Což v jeho pojetí znamenalo, že obsadí Ústavní soud patřičně konzervativními soudci. I když se považoval za zjednotitele, podařilo se mu zjednotit jenom opoziční demokratickou stranu. Nevědomě tak zůstal velice rozdělující. McCain mluvil o pevných základech americké ekonomiky, a to i v období prohlubující se krize na finanční burze. Hlavně se nevzdat! Což bohužel také znamenalo: nepřiznat si povahu dané reality. McCain se nedokázal vyrovnat s tím, že Američané v zásadě ničeho v Iráku nedosáhli, a proto neustále ve své kampani vyzýval k navýšení peněz na válku. On sám byl za války ve Vietnamu zraněn, zajat a mučen po několik let. Odnesl si z ní trpký pocit porážky a posttraumatickou stresovou poruchu (angl. PTSD – posttraumatic stress disorder)[13]. McCain je znám svou prchlivostí, náladovostí a neochotou najít kompromis. To se projevilo hlavně ke konci jeho předvolební kampaně, kdy za žádnou cenu nepřiznal chybu, a rovněž ve vyostřených utocích na novináře.[14] Dodnes je přesvědčen, že Američané nedocenili hrdinství amerických vojáků bojujících ve Vietnamu, a neustále to
připomínal i ve své kampani. I tady vidíme archetypální paralely. Když byl Áres
zraněn v Trójské válce, jeho otec Zeus ho takřka vůbec nepolitoval. Narcistické zranění a s ním spojená bolest je součástí kulturního komplexu Američanů po teroristických útocích jedenáctého září. Právě ti, jichž se tato porážka nejvíce dotkla - patrně ti, kteří se mermomocí drželi obrazu vlastní nezranitelnosti a síly –, se symbolicky našli v McCainově vzdoru a hněvu. Pochopitelně že za cenu kýžené introspekce. Americký psycholog Donald Kalshed objevil, že self-systém, tedy ochranný psychický systém, - který pozůstává z dyády ochránce a perzekutora - se může někdy v důsledku traumatu obrátit proti jeho nositeli. Archetypální ochranářské síly tehdy vytvoří jakýsi „ochranný val“ kolem traumatického komplexu a nedopustí jeho integraci do komplexu psýché. V případě McCaina by právě jeho ideologie vyjadřovala tento defenzivní archetypální mechanizmus.[15]
McCainova politika je postavena na ideji zachování původního řádu. I když kritizuje politiku George Bushe, ve více než 90 % hlasoval ve shodě s ním. Mluvil sice o změně, ale v zásadě nic převratného nenavrhnul. McCain se stavěl za udržení dosavadních zákonů týkajících se daní, vědeckého výzkumu a umělého přerušení těhotenství. McCain neustále svým voličům připomínal hrozby terorizmu a vzbuzoval v nich obavy z jakékoli zásadní změny. Tím v nich oslovoval tu část jejich psýché (archetyp), jež byla u nich aktivní, nadaná energií, a vyplnil tak projektivně jejich nevědomou potřebu.
V McCainovi ožívá mytologický princip rigidity, ochrany, strachu a zachování statutu quo i za cenu agrese. Je vlastně symbolem neochoty posunout se vpřed, učinit vývojový krok a odevzdat se novému. Symbolizuje tak ustrnutí vědomí. Odvráceným pólem - tedy tím, co leží v oblasti stínu – boha Área je pak absolutní demagogie, nezvládnutý hněv, přízemnost, panický strach, úzkost, zákeřnost, obsese, nečestný boj a psychická regrese. Staří Řekové by řekli, že Áres by takto jednal ve svých nejnižších pohnutkách, tedy psychologicky řečeno v čase krize, kdy je úroveň vědomí výrazně snížena. Vládu pak přebírá komplex, a čím je energie komplexu silnější a čím méně je komplex vědomím integrován, tím větší je nutkavý vliv na jáské ego.
Je příznačné, že si MCain vybral za svoji viceprezidentku, tedy jakousi „komplementární funkci“, Sarah Palinovou. Ta svými postoji jakoby potvrzuje krajní vlastnosti, které McCain navenek postrádá. Vedla velice agresivní a sebeprosazující kampaň. Je mladá a pro mnohé přitažlivá, ale v zahraniční politice takřka nemá žádné zkušenosti. Palin proslula v předvolebním boji svou prchlivostí a naivitou. Snaží se ochránit radikální „křesťanské hodnoty“ za každou cenu. Nevěří ve vědu a globální oteplování, právo rozhodnout o potratu by odňala každé Američance. V televizním interview naznačila, že by kvůli konfliktu v Gruzii neváhala vojensky napadnout Rusko, též řekla, že válku v Iráku považuje za boží úkol. Palinová tak paradoxně zesílila radikální pozici McCaina a zpečetila tím symbolicky jeho bojovné zaměření. To jim ale v závěru tak říkajíc zlomilo vaz. Dle našeho názoru příliš rigidní a válečnické pozice dokázaly ke konci kampaně oslovit už méně a méně lidí. Čím více se Obama objevoval v médiích, tím více lidí dokázal přetáhnout na svoji stranu. Zář archetypu válečníka tak pomalu vyhasínala. Doba si vyžádala změnu, a potence v nevědomí jí už nedokázala zabránit. Tedy aspoň ne postojem, na který republikánská strana vsadila. Nedokázali však konat jinak, sami v zajetí tohoto rigidního otcovského archetypu/komplexu dělali to, v co nejvíce věřili[16]. Vrátíme-li se ke konceptu Donalda Kalsheda, můžeme říct, že agresivní obrana jáského systému postupně slábla a uvolněná energie, kterou symbolizovala naděje Baracka Obamy, vytvořila integrující spojení komplexu s bytostným Já. Každé volby jsou soubojem archetypálních dominant, kromě toho, že jsou soubojem myšlenek.
Když například Nixon kandidoval v roce 1968 proti Hubertu Humpreyovi, země se zmítala v občanských nepokojích, stoupala kriminalita a prohlubovaly se finanční problémy. Nixon rovněž nabídnul ochranu hodnot a zachování důstojnosti, v daném období bylo ústřední myšlenkou nastolení řádu. Nixon přitáhl projekce těch, v nichž vyvstala potřeba uklidnění a pořádku. Tento archetyp nejlépe vystihovala bohyně Eumonie, řecká bohyně vnitřní stability státu, civilního zákona a občanského řádu. Tento archetyp - projikován na kampaň Nixona - dokázal oslovit tu část nevědomé psýché, jež toužila po opětovné integraci.
McCain s Palinovou v těchto volbách nenabídli řešení, která by dokázala oslovit. Nastolování změny silou a pomocí dosavadních prostředků působilo příliš strnule i na mnoho konzervativně založených voličů. „Amazonka“ Palin byla rovněž svým způsobem symbolem konstrikce vědomí: neznalost zahraniční politiky, negativní postoj k objevům vědy či lpění na maloměšťáckých principech uklidňovaly ty, kteří se sami obávali rozhledu a osvícení. Přitahuje ženy, které se hrozí emancipace, které věří, že úkolem ženy je vychovávat děti, i když sama [Palinová] je politicky aktivní. Palin si získala přízeň žen většinou z „tradičně založených“ rodin, kde dominantní postavení náleží muži. Naopak se stala terčem útoků amerických feministek, které ji považovaly za příliš submisivní, sexistickou a myšlenkově staromódní. Palinová jako by obětovala své femininní vlastnosti duchu republikánské ideologie, přestože paradoxně vstupem do politiky byla jejich ztělesněnou kontradikcí.
Palinová představovala vlastně archetyp mytické řecké Amazonky, která tyto hodnoty obětuje ve válce (Amazonky obětovaly prs, který jim překážel v boji). Amazonky také ctily Área, podobně jako Palin republikánské postoje, potažmo McCaina samotného. Amazonky měly za úkol chránit hranici mezi Scytií a Sarmanií, Palinová měla chránit hranici mezi novým a tradičním. Společně zformovali archetyp strnulosti a odporu. I když se vymezili vůči politice George Bushe, nic zásadního nenavrhli, výrazná změna v nich vyvolává - tak jako archetyp v nevědomí jejich voličů - nepřekonatelný strach a úzkost.
Vůči těmto silám vyvstal archetyp naděje a změny. Barack Obama přitahuje projekce těch, kteří jsou ovlivnění aktivováním archetypu změny a touhy po novém, tedy
vývoji vědomí. Barack Obama je vlastně mytický Apolón, bůh Slunce, který přináší na Zem světlo a teplo. Apolón je „oblíbeným, nadějným synem“. Jeho symboly jsou luk a šíp, lyra a „vejce stvoření“, ukazující tak na potenciál toho, co může přijít. Vavříny, jež třímá v ruce, jsou rovněž symbolem tvořivosti, ochrany, proměny a úspěchu. Apolón je bohem rozkvětu, zákona, filosofie, hudby a umění. Apolon je bohem rozumu, vědomí a racionality. Apolón je bohem proroctví, ale též bohem zakládajícím města a ústavní řád. Je taktéž bohem porážejícím zlo a
bohem vyléčení. Jeho zájmem je osvícení a zlepšení, neustálý růst, zdokonalení a změna. Je bohem rozumu, tvořivosti, inspirace a krásy.
Obama dokázal tyto potence objektivizovat. Obama je nesmírně inteligentní a citlivý řečník. Je nadán šarmem, kuráží a dokáže probudit v lidech naději ve změnu. Jeho kniha se brzy stala bestsellerem dlouho předtím, než kandidoval na prezidenta.[17] Už v roce 2006 se mluvilo v Americe o „Obamánii“ (Obama + mánie). Apolón dokázal svými šípy zastavit epidemii chorob. Synem Apolóna byl Asklepius, hrdina, který dokázal léčit a oživovat mrtvé. I Obama „léčí národ“, inspiruje a vyzývá ke změně. Nadšení, jež probudil - nejen u afroamerické populace - nepamatuje Amerika od časů M. L. Kinga jr. Tím, že byl zvolen za prezidenta, jako by pukly poslední okovy rasové diskriminace. Afroameričané, z nichž 95% (!) volilo Obamu, si v něm našli svůj vzor. Stal se pro ně symbolem překonávání traumatického komplexu rasové diskriminace, který má své kořeny v období otrokářství. Dokonce i menšiny v Evropě po amerických volbách začaly volat po zastoupení v politickém životě. Jakýkoli už můžeme mít názor na Ameriku, pravdou zůstává, že to, co se zde děje, má mimořádný vliv na zbytek světa. V dobrém i zlém. S Obamou přišel i psychologický konec jednostranné a bílé Ameriky. Obama se tak nemusí stát jen prvním černošským prezidentem, ale také posledním, ne proto, že by po něm žádní jiní prezidenti zastupující americkou menšinu nemohli být zvoleni, nýbrž proto, že když se tak znova stane, nikdo tomu už nebude věnovat zvláštní pozornost.
Obamovým heslem bylo a zůstává: „změna”! Napadá starý, „práchnivějící“ systém předešlého řádu a vyzývá k absolutní změně dosavadních states of affairs. Obama si dal za cíl ukončení irácké války, hned po svém zvolení vydal rozkaz zavřít vězení na Guantanámu; chce radikálně změnit systém zdravotního pojištění, školství, daní, financování vědy a tak dále.
Apolón trestá hříšné a arogantní. Také Obama zdůrazňuje, že pokud Amerika nezačne přemýšlet, pokud nezavede obnovitelné energetické zdroje, zaplatí krutou daň. V Obamovi se ztělesňuje kuráž vědomí; je ikonoklastikem, který boří staré hodnoty a nastoluje nové. To ale vyžaduje nesmírnou odvahu a překonání strachu, na němž stavěl McCain. Tento strach měl často až mytologické rozměry. Několik mých silně věřících klientů otevřeně vyjádřilo strach z toho, že Obama je Antikristem, který přichází v Kristově rouchu, jehož cílem je ale zkáza a smrt. Skutečně nový život s sebou neustále přináší deintegraci a následnou integraci vědomí, je proto doprovázen pocity úzkosti a strachu. Musí mu předcházet symbolická smrt. Dávný člověk proto zavedl celý systém rituálů, který by mu pomáhal tuto transformaci zvládnout. Jejich podstatou bylo, že smrtí nic nekončí, rodíme se do novéhu stavu. Čím je připoutání k stávajícímu vědomí silnější, tím větší je strach ze změny. Buddhismus učil, že mnohost je pouze iluzí, že ve skutečnosti jednota je podstatou všeho, proto rozpuštěním hranic ega ego nezaniká, naopak objevuje svůj původ. Tibetská kniha mrtvých, Bardo Thödol, říká o procesu umírání: „Tvé tělo, které je vlastně mentálním tělem, nemůže zemřít, ani kdyby bylo rozčtvrceno. Ve skutečnosti má tvé tělo povahu Prázdnoty; nemusíš se bát. Pán smrti je tvou vlastní halucinací“.
Volební drama bylo tedy archetypálním bojem kuráže a strachu. Kuráže vykročit
vpřed, opustit staré, a proto bezpečné, bez strachu ze všeho, co je nové. Apolón - Obama - má též svou temnou, odvrácenou, stránku. V jeho stínu leží vlastnosti, jako je přehnaný idealizmus, přílišný oheň, hybris a pýcha, sebestřednost, ironie, nadměrný liberalizmus, přehlížení detailů a popírání všeho starého, excesivní uvolňování norem, přehnané odpouštění či přehlížení agrese, což může mít za následek negativní dopady podobné nechvalně známé amnestii Václava Havla po sametové revoluci. Nezapominejme, ze jak agrese, tak laska muze mit svou “opojnou” zavadejici, cili archetypalni stranku. Vsechno co opanta vedomi je skodlive pro zivot, ve kterem musime jist, platit dane, chodit do prace vcas!
Neznamená to, že Obama tyto vlastnosti uplatní v politice. Stín je temná část každé osobnosti a projeví se jenom tehdy, jestliže ji nedokážeme integrovat, jenom tehdy, když ji vědomím pomíjíme, a tak přebere nad naším úsudkem vládu. Ikaros mohl létat a užívat si nadhledu, protože mu to ale nestačilo, chtěl být ještě výš, přiblížil se Slunci příliš blízko, a proto následoval jeho pád. Inflace, kterou mýtus o Ikarovi popisuje, je stinnou stránkou každého slunečního božstva. Táhne se za velkými osobnostmi jako potence, varování, které nemusí nutně přijít, když se vědomí dostane patřičné otevřenosti, sebereflexe a pokory. V případě George Bushe hybris (hubris) vyhrála nad skromností. Příroda je naštěstí moudřejší než ego, a tak i jemu patří místo v dějinách. I přílišné sebevědomí se musí odžít, aby mohlo dojít ke zrání. Bez Bushe by nebyl Obama, bez Dyonýsia Apolón. Nevědomí je mimo dobro a zlo! Známá Santayanova (1863 – 1952) věta, že „ti, kdo se nepoučili z historie, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali“, má jenom relativní platnost a týká se málokterých z nás. Zbytek vděčí za svůj pokrok krizím.
Obama si za svou „komplementární funkci“, tedy za svého viceprezidenta,
vybral moudře ne toho, kdo by ještě více prohloubil jeho extrém, ale toho, který doplní
jeho nedostatky. Joseph Biden je jeho pravým komplementem. Zatímco Obamovi se
vyčítá, že má málo zkušeností a že je příliš mladý, Biden je v tomto směru
opakem. Biden je znalý zahraniční politiky, diplomacie a je výborným
improvizátorem s ostrým jazykem a smyslem pro humor. Biden má pověst skromného politika, dobrého manžela, otce a ochránce pracujícího lidu. Archetyp, který ztělesnuje, nejlépe odpovídá řeckému bohu Hermovi. Hermés byl bohem cestování, vstřícnosti, diplomacie, přesvědčování, jazyků, překonávání bariér, přemosťování, ale též bohem úskoků, triků, bystrosti a ostrovtipu. Hermés byl bohem poselství a mediace. Pro Obamu tuze potřebný hlubinný obraz. Zatímco Palin působí na americkou společnost jako rozdělující a polarizující, Biden má tendenci smiřovat a přemosťovat. Je diplomatem, který dokáže nacházet
kompromisy a přesvědčovat. Hermés byl původně bohem úskoků, bohem všech zlodějů konajících pod rouškou noci. Jednoho dne Hermés ukradl Apolónovi jalovici. Když se to Apolón dozvěděl, chtěl svého nevlastního bratra zabít, ale Zeus, jejich otec, který spor soudil, rozhodl o smíru: Hermés daroval svému bratrovi lyru, za což mu Apolón později daroval čarovnou okřídlenou hůl: kaduceus. Tato mytická událost má nesmírný symbolický význam. Z psychologického hlediska to znamená, že původně nerozvinutá (nediferencovaná) funkce intuice a cítění se diferencovala, a tudíž „zrovnoprávnila“ s myšlením. Apolón je bohem racionality a vědomí, zatímco Hermés představuje iracionalitu, nepředvídatelnost a je vlastně symbolem nevědomí. V psychice Řeků tímto smířením došlo k uznání důležitosti intuice a iracionality vůbec (integraci). Dochází k psychickému vývoji, a tak se završuje psychická celost. Racionalita sama nestačí k uchopení podstaty bytí. Jeho hodnota se nedá pochopit pouze rozumem. Hermés se stal pravým poslem bytostného Já. Když říkáme, že Biden dokázal vzbudit „hermetickou energii“, znamená to, že se v kulturním nevědomí aktivovala energie, která má vzestupnou tendenci, energie, jež reprezentuje touhu po psychickém vývoji, je zatím ale ve stádiu intuice. Hermés se stal později okřídleným poslem Dia, přinášel zprávy, když nadešel čas změn. Když Odyseus zapomněl na své poslání a po dlouhá léta se oddával smyslovým rozkoším na ostrově s Kalypsó, byl to Hermés, který jej přišel z tohoto ustrnutí vytrhnout. Opravdu dokážeme věci změnit, jenom když se otevřeme své intuici a iracionálním, tedy transcendentním signálům. Amerika si zvolila změnu, ideály, které jsou nové a neprobádané, ideály, které však potenciálně mohou přinést pokrok a vyšší úroveň vědomí. To, jestli se Obama opravdu stane americkým Karlem IV, však ukáže čas. Jestli dokáže sjednotit ducha s hmotou, tedy proměnit ideály ve skutky.
To, co máme možnost pozorovat na americké socio-psychologické scéně, to, co ve volbách vykrystalizovalo a co zdaleka volbami neskončilo, je dramatický, archetypální boj o
nastolení nového řádu, který se nejdříve odehrál na nevědomé úrovni. Až poctivá psychologická práce na jeho integraci může vést k rozšíření vědomí a kritickému zhodnocení opravdových potřeb. Jako řečtí bohové nikdy moc nedali na lidské mravy, tak jsou archetypy amorální. Přicházejí z hlubin, kde je lidská morálka absolutně relativizovaná. Jen nejvyšší účel a nejvyšší hodnota, jejichž poznání je člověku navždy odepřeno, může rozhodnout dilema o povaze morality dějin lidského života. Stejně tak drama, které prožíváme na americké politické scéně, má smysl v mezích naší reality, reality, jež se vztahuje k našim pocitům, hodnotám a víře. Toto drama evokuje to, čemu američtí psychologové Perry a Whitman říkají emergence bipolárního komplexu.[18] Traumatizující emoce, která ohrožuje vědomí, proto způsobí názorové přilnutí k opačnému pólu. Dochází k polarizaci jako ochrannému mechanismu a věci se značně zjednodušují. Svět se promění na dva jednoznačné póly: dobro a zlo. „My“ jsme ti dobří, ti ostatní jsou „zlem“. V politice to vidíme často, vytýčení takzvané osy zla (angl. axis of evil) prezidentem Bushem je příkladem tohoto procesu. Naše postoje přinesou prosperitu, ale ty opačné přinesou zkázu. Kapitalizmus je pro jedny špatný, pro jiné je zlem zase sociální politika. Dochází ke katastrofizaci a tendenci konat s krutostí a prchlivostí bohů. Skutečný svět je ovšem komplexní, ne jednoduchý jako řeč archetypů. Skutečný svět je souborem protikladů. Když se mysl snaží tento svět zjednodušit, proklesťuje cestu konfliktu. Archetypy, tak jako pudy, mohou mít mnohdy protichůdné tendence, každý se snaží prosadit sám sebe. Vědomí má za úkol morálně dostát jejich nárokům ne pouhým potlačením, ale jejich integrací. Jenom v otevřeném vědomí může dojít k jejich sjednocení, tak jako dobrý zákon vyspělé společnosti sjednocuje rozdílnost různých tendencí tím, že chrání celek i jednotlivce zároveň.
Úkolem vědomí je proto žít v dialektické jednotě protikladů, hledat odpovědi na
složité otázky, ne jednoduché závěry a dogmatické poučky. Právě rozšířením vědomí a pochopením hlubinných motivů získává vědomé Já jistou objektivitu a vymaňuje se z otroctví archetypálních sil. Vnímá je s respektem, ale nakonec volí vědomě. Takovému stavu Carl Jung říkal coniunctio oppositorum (sjednocení protikladů).
Doufejme, že právě tento cíl je skutečným poselstvím archetypálního dramatu, který máme možnost pozorovat nejen v Americe, ale který se odehrává všude tam,
kde nastala potřeba rozvoje vědomí.
Literatura
Vlado Šolc