Jan Kozák4. 9. 2026Zanechat komentářna Temné náboženství

Vladislav Šolc, George J. Didier, Temné náboženství. Psychologie popírání a objevování skutečnosti, Praha: Malvern 2025, 398 stran.

Knihu Vladislava Šolce a George Didiera Temné náboženství jsem otevíral s očekáváním odborné jungiánské studie o fundamentalismu a byl jsem mile překvapen, kolik prostoru v ní dostaly mnohé otázky, které si jako terapeut kladu u vlastního stolu – například kde končí zdravá víra a začíná posedlost vlastním obrazem Boha a kde končí koncepty psychoterapeutické práce a začíná skutečná duchovní krize?

Ústřední pojmy: theokalypsa a theonemesis

Autoři, oba jungiánští analytici, rozlišují mezi religion, jakožto živým, nikdy zcela uchopitelným vztahem k numinóznímu, a creed, vyznáním, které tento vztah tak snadno konzervuje do dogmat, rituálů a institucí. V knize se „temným“ náboženstvím stává podle autorů to, když se vyznání odřízne od svého živého zdroje v nevědomí a začne sloužit obrannému účelu – zakrývá, co člověk nechce vidět o sobě a o realitě.

Ústředním mechanismem je to, čemu autoři říkají theokalypsa: člověk se neschovává před Bohem, ale za Boha. Zaměňuje vlastní vůli s Boží a věří, že jedná přímo v jeho jménu. Když se tato iluze srazí s realitou, přichází theonemesis. Slovy Junga: To, co jsme odmítli učinit vědomým, se nám vrátí jako osud.

Koncept theokalypsy je čtenářsky vděčný a dobře pojmenovaný; jeho mechanismus navazuje na klasické jungovské pojmy inflace ega a identifikace s archetypem. Autoři jej dále rozvíjejí do specifické, aplikačně orientované soustavy (spolu s theonemesis, dispenzací a aidos), která cíleně mapuje dynamiku náboženského a politického fanatismu.

Tři podoby času: od jitra k odpoledni

Při čtení knihy jsem si znovu vybavoval jungovský příměr, na který odkazuje i prof. Tomáš Halík v knize Odpoledne křesťanství. Ráno všedního i náboženského života je časem expanze, poledne je časem krátkých a ostrých stínů, institucionálních jistot, jasně vymezených hranic. Odpoledne však slunce klesá a stín se znovu prodlužuje a rozostřuje, hranice měknou, ale duchovní hledání nezaniká, mění se.

Šolc a Didier popisují velmi srozumitelně podobný jev zevnitř klinické zkušenosti. Temné náboženství je v tomto příměru pokus zůstat navždy v „poledni“ – v ostré, nezpochybnitelné jistotě – i když už čas dávno pokročil do odpoledne, kdy jistota musí ustoupit pokoře před tajemstvím. Fundamentalismus je tak forma nedozrálé víry, která se bojí vlastního stárnutí; je to ego, které se bojí integrovat to, co ještě nezvládlo unést.

Zralá víra versus neurotická deformace

Tillichovo rozlišení mezi vírou jako odvahou přijmout nejistotu, vlastní každému lidskému vztahu k nekonečnu, a tím, co sám nazývá neuroticky zdeformovanou vírou, snahou vybudovat si jistotu bez pochybností, je osou, kolem níž se celá kniha točí. Rigidní, doslovné, černobílé myšlení, které autoři popisují jako jádro temného náboženství, je stejná struktura, s jakou se setkáváme například u závislostí, různých obranných mechanismů, jako je kupříkladu štěpení, či různých poruch osobnosti.

Jde o fixaci na jediný objekt nebo o výklad, který slibuje úlevu od nesnesitelné nejistoty, a přitom člověka zotročuje. Dialektický proces, který najdeme u Junga, ale i v dalších terapeutických systémech a filosofiích, učí totéž, co autoři žádají po zralém náboženském vědomí: udržet dvě zdánlivě protikladné pravdy najednou – přijetí i změnu, aniž by jedna vylučovala druhou.

Perspektiva théravádového buddhismu

Zajímavé by bylo i rozvedení perspektivy théravádového buddhismu, kterou lze u autorů tušit. Jungovský pozitivně vymezený model individuace sám sebe chápe jako cestu k integraci ega a bytostného Já do obohaceného, širšího celku vědomí. Z perspektivy théravádového buddhismu zůstává tento proces stále uvnitř rámce upādāny, protože i vztah k rozšířenému Já je formou ulpívání, dokud si podržuje jakoukoli představu trvalé substance nebo centra identity.

Buddhistická cesta naproti tomu nesměřuje k obohacení já, ale k prohlédnutí toho, že jakékoli já – ať malé, egoické, nebo velké, archetypální – je samo iluzí. Některé srovnávací studie dokonce ukazují, že Jungovo Self může nevědomě reprodukovat subtilnější formu téhož uchopení (v jógáčárové terminologii manas), které kritizuje na úrovni ega. Ulpění na obraze Boha, které autoři nazývají temným náboženstvím, je z této perspektivy zvláštním případem obecnějšího principu upādāny – ulpívání, které je zdrojem utrpení bez ohledu na to, zda se týká Boha, drogy, nebo vlastní jistoty člověka, který si myslí, že už všechno chápe. V buddhistickém rámci totiž neexistuje kvalitativní rozdíl mezi ulpíváním na smyslovém požitku, na názoru, na rituálu nebo na přesvědčení o vlastním já (attavadupādāna).

Temná noc duše: zrcadlový protiklad theokalypsy

Kniha se tak dotýká tématu, které by si zasloužilo hlubší rozpracování. Konkrétně jsem měl při čtení na mysli souvislosti mezi temným náboženstvím a temnou nocí duše. Jan od Kříže popisuje noc smyslů a noc ducha jako fázi, kdy Bůh postupně odnímá duši veškeré útěchy, obrazy a jistoty, na nichž dosud stavěla svůj vztah k němu. Nikoli jako trest, ale jako očistu, která má připravit místo pro spojení, jež už nezávisí na citu, obrazu ani pojmu.

Strukturně jde tedy téměř o zrcadlový protiklad theokalypsy: zatímco theokalypsa je nadměrné, nekritické naplnění ega jistotou a mocí („jsem nástrojem Boží vůle“), temná noc je jejím radikálním vyprázdněním a odnětím i té nejzákladnější jistoty, že Bůh je vůbec přítomen. Na rozdíl od Jungovy deflace, která je náhlým a často násilným zhroucením nafouknutého ega zpět k jeho skutečné velikosti, je temná noc ducha u Jana od Kříže procesem cíleným, strukturovaným a teleologicky orientovaným k jednotě, a tedy nikoli propadem do bezedné prázdnoty, ale přesně vedenou očistou ve třech fázích (stmívání, půlnoc, svítání víry), jejíž zdánlivá bezednost je paradoxně podmínkou spojení. Theokalypsa je tedy psychologicky řečeno inflace a temná noc je jejím protipólem, avšak nikoli patologickou, bezcílnou deflací bez dna, nýbrž smysluplnou očistou, v níž absence jistoty není ztrátou, ale branou k jednotě přesahující jakoukoli představu nebo pocit.

Odlišit „zdravou“ krizi od patologické

Obě zkušenosti nás z vnější perspektivy mohou mást, a to i v terapii. Člověk procházející skutečnou temnou nocí může navenek působit dezorientovaně, sklesle a „nábožensky nefunkčně“, podobně jako člověk, jehož víra se právě zhroutila do deprese nebo psychotické krize. A naopak, člověk zachvácený theokalypsou může navenek působit jako vzor zbožné jistoty a vyrovnanosti, zatímco uvnitř probíhá tatáž inflace, o níž autoři píší.

Jinými slovy: vnější dojem klame v obou směrech. Ten, kdo vypadá „dekompenzovaně“, může procházet zdravou proměnou; ten, kdo vypadá „pevně a jistě“, může být ve skutečnosti v patologickém stavu theokalypsy. Rozlišovacím kritériem není síla nebo bolestivost prožitku, ale jeho směřování: temná noc, byť zdánlivě ničivá, obvykle ponechává jemné vlákno důvěry, které duši vede dál, prohlubuje schopnost snášet paradox, otevírá k větší pokoře a lásce, i když dočasně oslabuje schopnost fungovat navenek. Krize, která naopak fragmentuje realitu, ztrácí kontakt s vazbami a smyslem a postupně se zhoršuje bez jakéhokoli náznaku integrace, může vyžadovat diagnostickou a terapeutickou, případně psychiatrickou pozornost.

Hranice theokalypsy a unio mystica

Autoři sami po podobné hranici pátrají, byť ne jazykem mystiků. Proti theokalypse jakožto „úplné nebo trvalé posedlosti Self“, při níž mizí objektivní pozorovatel, staví na jiném místě unio mystica, v níž ego zakouší sebe sama zároveň jako Self i jako svědka vlastní zkušenosti. Ponoření tedy zůstává částečné a vratné. Jinde popisují zdravou odpověď na setkání s numinózním jako „relativizaci ega“, jeho pokoření a odevzdání kontroly, s odkazem na Jungovu větu, že zkušenost Self je pro ego vždy porážkou. Sluneční, expanzivní pól – tedy nafouknutí ega do jistoty a moci – autoři nepopisují osamoceně; mají i jeho protiváhu.

Limity knihy – chybějící rozměry

Někomu v knize mohou chybět určité aspekty, které by téma prohloubily. Za prvé teologický a kontemplativní jazyk: mystiku autoři sice citují (Jacoba Boehma, útržek z Eckharta, Rahnerovu zmínku o „německé mystické tradici“), ale spíše ilustrativně než jako systematický pramen. Chybí právě ta větev, která proces vyprázdnění promýšlí do hloubky, totiž Jan od Kříže s naukou o noci smyslů a ducha, apofatická teologie, případně jejich protějšky mimo křesťanství, jako súfijský pár stavů qabd a bast nebo kabalistický cimcum.

Za druhé chybí systematičtější vodítko, jak v praxi odlišit krizi, která duši prohlubuje, od krize, která ji ničí a vyžaduje terapeutickou, případně psychiatrickou pozornost. Současně – a paradoxně – přílišná psychologizace celého tématu, byť citlivá, se totiž může sama stát tím, před čím kniha varuje: iluzí, že už víme, jak to má „správně“ dopadnout.

Pozvání k úctě

Kniha je ovšem především poctivým, klinicky podloženým průvodcem k otázkám, které dnes nejsou jen teoretické, nýbrž i politické a společenské. Šolc s Didierem mají odvahu otázky zodpovídat a ilustrovat je i na konkrétních současných vůdcích, u nichž popisují stejnou „mentalitu oběti“, jakou známe nejen z terapeutické práce s lidmi zneužívajícími moc nad druhými. Dočítal jsem knihu nakonec radostně – jako pozvání k aidos, úctě před tajemstvím, bez níž se ze všech, i z nejlepších vyznání a nejlepších terapeutických i duchovních praxí, může nakonec stát nová modla.

O autorovi recenze: Mgr. Jan Kozák je psychoterapeut a výzkumník s praxí v analytické psychologii, DBT a adiktologii. Aktuálně působí v soukromé praxi a jako lektor kurzů mindfulness a DBT v Národním ústavu duševního zdraví (projekt GRADIENT). Dříve pracoval jako terapeut v Psychiatrické nemocnici Bohnice a v kontaktním centru SANANIM.