Published: Vesmir.cz on 10/10/14
Rusko-ukrajinská krize otevřela staré rány a odhalila vzájemnou skrytou nevraživost Rusů a Ukrajinců. Ukázala ale i to, že konflikt dalece přesahuje hranice obou zemí. A odkryla dosud nepovšimnutý obdiv značné části Čechů k ruskému myšlení a způsobu vládnutí. Kde jsou kořeny toho všeho?
„Dnešní doba ukazuje s naléhavou jasností, jak málo jsou lidé ochotni přijmout názor z druhé strany, i když je tato schopnost základní a nevyhnutelnou podmínkou pro fungovaní lidského společenství. Každý, kdo si dělá nárok, aby našel sám sebe, se musí potázat s tímto problémem. Protože, do jaké míry neuznáme platnost jiné osoby, do té míry neuznáme právo existence ‘druhého’ uvnitř nás - a naopak. Schopnost vnitřního dialogu je základní podmínkou vnější objektivity.”
Carl Jung, par. 187, VS 8, 1981
Zhruba 85 procent ruské populace schvaluje většinu z kroků prezidenta Putina. Překvapivá jsou však nedávná zjištění české Akademie věd, podle kterých asi čtvrtina Čechů schvaluje ruský postup vůči Ukrajině a vnímá sankce, které uvalily západní země na Rusko, za velmi negativní.
Když se podíváme na diskuzní fóra českých (a slovenských) internetových deníků, ale také veřejně-politické dění na české scéně, můžeme si všimnout až radikální rozpolcenosti názorů na toto téma. Hlavy pozvedají různí „přátelé Ruska“. Co vězí za touto válkou názorů?
Všechny ty postoje, které se vyhraňují nejen v tomto případě vůči „Západu“; spojuje v zásadě nedůvěřivý, někdy by se dalo říci až paranoidní pohled na západní přístup ke krizi. Každá připomínka či potvrzení manipulativních a lživých postupů ruských politiků, je zpochybněna a vyvrácena něčím, co je zpravidla méně věrohodné, než ona původní připomínka.
Většina krajních názorů má mnoho společných rysů: síla a rychlost utváření zastávaného názoru, bizarnost, pomíjení faktů, vyhýbavost odpovědí, nekompromisnost a útočnost vůči opačnému názoru, neschopnost oddělit dobrý důkaz od špatného, kvazi-intelektualismus a překroucená logika, jednostrannost, rozhodování na základě přemíry citu, přílišná emocionální zainteresovanost a tak dále. Právě tento fenomén v psychologii spadá do oblasti konspirační teorie.
Konspirační teorie v praxi
Konspirační teorie nás mají přesvědčit o tom, že to, co se na první pohled jeví jako rozumné vysvětlení, je vlastně dokonale propracovaná lživá opona, maska, za kterou vězí geniální skutečnost. Ti co „prozřeli“, se postupně dostávají k tajným informacím, které důmyslný trik konspirace odhalí.
Je to zpravidla vláda, nebo centrální finanční skupina, která vytváří fiktivní skutečnost, aby zamaskovala své mocenské plány. Mocným je přikládána doslova ďábelská záludnost a síla.
Podle zastánců konspiračních teorií mocní postupně zahlazují stopy a investují čas a peníze, aby zamaskovali svou motivaci. U konspirační teorie je to stále člověk (výjimečně mimozemská civilizace), který zařídil děj věci tak, aby to vypadalo na přírodní dění, náhodu, případně dílo někoho jiného. Motivace pro to jsou zpravidla moc a peníze.
Pro ty, kdo následují konspirační teorie, nahodilosti vlastně neexistují; všechno je zredukováno na původní plán mocného. A už samotná představa, že se vlastně podílejí na odhalení tajného plánu, jim dodává pocit síly a kontroly. A v téměř náboženské zanícenosti je protichůdný či odporující názor se jen ještě více utvrdí v již zastávaném postoji. Skrze víru ve své teorie se jim dostává pocitu vysvětlitelnosti životních a přírodních dějů, ale také pocitu možnosti nastolení spravedlnosti. Odhalují přece viníka. Původce „všeho zla“.
Ve většině případů je jejich postoj neotřesitelný. Ani tak dobře zdokumentovaný fakt, jako byl útok 11. září 2001 na WTC v New Yorku, nezmění nic na hloubce přesvědčení, že ho zinscenovala vláda USA.
Zastánci konspiračních teorií nechtějí uvěřit, že by pravda mohla být vlastně jednoduchá a vždy popírají principy Occamovy břitvy, která v zásadě říká: Pokud nějaká část teorie není pro dosažení výsledků nezbytná, do teorie nepatří. Důvěřují „tajnému“ zdroji více, než obecně rozšířeným informacím. To jim dává pocit nadřazenosti a výjimečnosti.
Projekce beznaděje a archetyp hrdiny
Z pohledu analytické psychologie se jedná vlastně o projekci beznaděje a bezmoci do vnější moci, vnějšího nepřítele, jež tahá za nitky osudu. Její motivace spočívá na pilířích z velké části ponořených do nevědomí. Drží posedlostí, jež si její nositel není vědom – právě proto je promítána do vnějšího nepřítele.
Úpornost, jednostrannost a posedlost názorem, popsané Carlem Jungem, jež jsou tak typické pro příznivce konspiračních teorií a které doslova deformují objektivitu, vypovídají o silné nevědomé dispozici. Tato dispozice může mít vícero příčin. Může být daná komplexem, neboli odštěpením jistého obsahu od vědomé struktury, může být daná identifikací s nevědomým obsahem (neboli archetypem) a zároveň může být výrazem vývojového stádia, kdy je tento nevědomý obsah ještě nedostatečně rozrůzněn. Pokud se stane toto stadium příliš rigidním, tedy dlouhodobě „zaseklým,” změní se obsah v komplex. U konspiračních teorií jde proto zpravidla o kombinaci vícerých důvodů.
Zatímco řešení je vlastně jednoduché (t.j. odhalení viníka), jeho naplnění už vyžaduje hrdinské úsilí. Je to vlastně archetypální fantazie o hrdinovi bojujícím se sedmihlavým drakem. Pro ty, kdo věří, že americká vláda zanesla do Afriky ebolu, je porážka USA lépe dosažitelným cílem, než potlačení abstraktní eboly.
Při pohledu na ukrajinskou krizi můžeme najít mnohé paralely mezi ruským přístupem k západnímu světu a konspirační teorií. Drtivá většina Rusů věří, že ve sporu o Ukrajinu jde vlastně o zápas dobra se zlem. Většina vnímá Západ jako nepřítele, který se snaží sebrat jejich kulturu, národní identitu, ale možná je i vojensky obsadit. „Fašistický“ Západ v čele s USA chce znárodnit jejich továrny a udělat z nich svého vazala, jak se nechala slyšet jedna paní na ruské NTV. Od dob studené války se ruské myšlení v mnohém nezměnilo.
Kolektivní duše národa
Ve sporu „o Ukrajinu“ hraje roli i další psychologický fenomén: Nejen kultura, dějinné úspěchy ale také traumata a vývojové trhliny do velké míry formují to, čemu říkáme národní charakter, jazykem hlubinné psychologie: kolektivní psýché národa.
Zatímco úspěchy a posun jsou vystavovány na odiv, na nevědomé úrovni dlí potlačená bolest; říkáme, že upadá do stínu. Z evolučního hlediska má tento mechanismus smysl, protože udržuje psychický systém ve stavu zvýšené citlivosti, připraven zabránit opakování traumatu, případně zničení.
V ruské psýché má tento aspekt kulturního komplexu podobu strachu z vnějšího nepřítele v kombinaci se strachem z přijetí osobní zodpovědnosti. Tato konstelace je perfektní příležitostí pro vladaře.
Je těžké říci, do jaké míry se prezident Putin identifikuje s touto ruskou duší a do jaké míry zrcadlí její potřeby. Jisté je, že se v něm ruský národ vidí a on ví, jak si ho omotat kolem prstu.
Jako dobrý diktátor na jedné straně udržuje ideu vnějšího nepřítele a na straně druhé slibuje národu moc a sílu. Udržuje plamen ruského snu o všemocné a neporazitelné ruské říši.
Ukrajinská krize přichází jak na zavolanou; kremelská propaganda působí jako mocný katalyzátor. Probouzení nacionalismu je příležitostí na odvrácení pozornosti od vážných vnitřních problémů, se kterými se Rusko potýká.
Pro ruský národní charakter je též typické, že očekává řešení od svého vladaře a tomuto plně důvěřuje. Dá se říct, že mu odevzdává vlastní moc. Většina Rusů si takto ještě stále představuje demokracii. Vůle vladaře je vlastně vůlí lidu. Policie, soudy a média pak neslouží lidu, ale vladaři. „Krym je náš, o tom se nebudeme bavit,“ řekla mi jednou ruská známá. Vnímání demokracie přes filtr studené války a ruský imperialismus je pro ně stále přirozené. Zdá se ale, že v tomto ohledu ale dochází k pomalé změně. Můžeme říci, že uvnitř ruské psýché pozvolna narůstá energie, projevuje se zvýšenou nabuzeností a semknutostí, nacionalismem, jejž pozorujeme v nedávné době.
Rivalita s bratrem
Výše řečeným se dá vysvětlit, proč padá propaganda na tak úrodnou půdu. Ani za dob SSSR se Rusové tak silně neidentifikovali s politikou Kremlu. Putin mluví ruskému národu takříkajíc z duše.
Tak jako ve vývoji jednotlivce dochází k dosažení kulminačního bodu, kdy se aktivují nevědomě obsahy, tak také národ přechází obdobím deintegrace a případně reintegrace. Zda se, že Rusové si víc než kdy jindy uvědomují úroveň, které Západ dosáhl. I když to nahlas neříkají, vidí v západním vývoji něco přitažlivého a snad i magického. Je to jako rivalita s bratrem, který se „vyšvihl“. Západ jim připomíná vlastní zaostalost, proto se vůči němu tak vymezují.
Pro Rusy je zřejmě stále těžké pochopit, jak může demokratický proces odhalit vlastní slabosti, a právě tím se posunout dál. Kritika sebe sama, potažmo kritika vlastní vlády se děje v Rusku stále jenom v náznacích.
Rusům nesmí nikdo připomínat jejich slabosti, naopak každý malý pokrok je vydáván na odiv. Úzkostná snaha zamaskovat nedostatečnost je velmi patrná. Právě proto, že je tak těžké se vyrovnat se svým kulturním komplexem, dochází v ruské psýché k štěpení, kdy je „temná část“ promítnuta na „nepřítele“ a ta pozitivní zase slouží jako návod pro hrdou identifikaci.
Rusové chápou západní demokracii dle své projekce, proto jim přijde naprosto normální představa, že si západní státy platí novináře, aby vytvořili protiruskou propagandu. Že se NATO chystá je vojensky ohrozit.
Ruský bludný kruh
Pro ruský národní charakter je rovněž typická vysoká míra „kolektivnosti“. Ještě se málo vymanil ze stínu socialistické historie. Traumata událostí říjnové revoluce, která ještě prohloubila druhá světová válka, poválečný vývoj v Rusku vyléčil jen zdánlivě.
Novým lékem je obrácení ruské duše ke své dávné grandiózní fantazii o velkoruské síle. Ruska státní televize, kterou sleduje 94 procent ruského obyvatelstva, tuto fantazii bohatě živí. Říká Rusům, že jsou silnější, odolnější a lepší, než si sami o sobě tajně myslí. Vytváří v nich pocit, že se stačí semknout a následovat vedení mocných a všechno bude lepší.
Obrovská většina (až 80 procent Rusů) vůbec neočekává, že by mohla sama něco změnit, oddaně přenechává moc v rukou silných. Nedůvěřuje vlastní schopnosti a obává se, že svobodné rozhodování povede k chaosu. Mocní právě z této bezmocnosti těží a na ní budují svou politiku.
Je to takový bludný kruh: propaganda, která je přímo řízená a placená státními penězi, je umocňovaná nevědomou dispozicí ruské psýché.
Ruský národ je také odjakživa více pocitový než Západ. Komplexy, jež plodí silné emoce, tak přispívají k pořádnému nepochopení – dosahuje právě úrovně konspirační teorie, již přijímá národ jako celek.
Kouzlo a tíha demokracie
Západní státy a USA zase na oplátku démonizují Rusko. Očarován ideály spravedlnosti, Západ přehlíží, že Rusko hraje svou hru o spravedlnost podle principu „vyšší bere“. Démonizace Ruska může vést k zbytečnému vyhrocení konfliktu a zintenzivnění narcistních obran. Přístup dospělý-dospělý zmírňuje konflikt. Jednota a konzistentonst sankcí Západu se ukázala jako účinný prostředek, na který Rusové slyší. Obzvlášť pak oligarchové, které mnohem víc než nacionalismus zajímají peníze.
Demokracie není stavem, nýbrž procesem. Během něj se převodem nevědomého na vědomé stává ten, kdo procesem prochází, sám sebou - individuem (proto se proces odborně nazývá individuace). Každý stát a národ si jí musí projít sám. Dochází při tom k integraci všeho minulého do přítomného vědomí, prostřednictvím dialektického střetu „starých“ zažitých principů a nových myšlenek, vhledů vznikajících pokrokem kultury. „Nové“ nemusí nutně znamenat lepší, je spíše ideálem, jenž musí být testován „naživo“.
Jestliže vnímáme demokratický proces jako pokrok, pak v něm musí docházet ke konfrontaci s vlastním stínem. Jedině sebekritika a upřímná snaha o sebepoznání může nastolit změnu. Totalitní režimy svůj stín potlačují, zodpovědnosti se brání vší silou a udržují lež, která se dříve nebo později stane iluzí bránící pokroku. Podle Platóna již Sókratés učil, že občan má doslova povinnost kritizovat svou vládu. Pro ruskou duši je nastolení této myšlenky v praxi teprve velkým úkolem.
Přechod od masovosti k individualitě je procesem vědomí, a proto není nikdy přímočarý. Jak říkal Carl Jung, podobá se spíše tápání v labyrintu. Abychom se mohli posunout, musíme se někdy vrátit zpět.
Válka názorů, jejímiž jsme svědky v posledních měsících v Rusku i v Česku, je výrazem hledání sebe sama v labyrintu demokracie. Ukazuje nám, jak důležité je hledat, porovnávat, ptát se a hlavně se nebát mýlit. I náš národ se jen pomalu individuuje, hlouběji poznává aspekty demokracie a vynořuje z kolektivity. Mnohým ruský způsob vládnutí imponuje ze stejných důvodů, jež imponují Rusům. Ztotožnění se s vůdcem a víra, že vůdce shůry sešle řešení, jsou bohužel sterilní. Hledání vladaře-spasitele je sice přitažlivou archetypální fantazií, ta ale může dojít svého završení jedině poznáním, že skutečná moc nedlí v mase, nýbrž v individuu, jež vládne “zdola nahoru,” a pro které staří Řekové tuto nádhernou a zároveň tak křehkou ideu demokracie vytvořili.
Literatura
Dubin, Boris, Chapter in: Media, Democracy and Freedom: The Post-Communist Experience (Interdisciplinary Studies on Central and Eastern Europe), 2009.
Kelin, Alexej, Interview CT24, 6.9.2014.
Vladislav Šolc (* 1972), je diplomovaný jungovský analytik, klinický psycholog a psychoterapeut. Vystudoval klinickou psychologii na FF UK v Praze. Momentálně působí v Glendale (Wisconsin) a Chicagu (Illinois). Autor knih Ve jménu Boha, Fanatismus v pojetí hlubinné psychologie (Triton, 2013), Archetyp otce a jiné hlubinné psychologické studie (Triton, 2009), Psýché Matrix Realita (Amos, 2007).
Clanek se nesnazi naznacit, ze v zapadni demokracii neexistuje korupce, nebo ze demokracie je jakymsi idealnim zrizenim bez “zla.” Lide, zvlaste mocni, se budou chovat korpucne stale pokud jim to dovoli system. Demokracie je procesem tohoto systemu. Penize a moc maji porad velke slovo, jenomze v demokracii existuje moznost tuto korpuci odhalit a nekdy potrit. Valka v Iraku je toho prikladem. Bushovy lzi vysli najevo a take kuli tomu prohrali republikani volby. I kdyz je velka skoda, ze novinari Americanum neodhalili cele spikleni drive a mnozi se nechali zmanipulovat Bushovou propagandou, alespon je to dnes verejna informace o ktere se pisou knihy a toci dokumenty. Novinari prispeli k sesazeni Nixona. Neziskove organizace, politicka opozice a soudy v demokracii mocnym kazi plany. Clanek se snazi rict, ze demokracie funguje dobre, pokud se kazdy z nas snazi o vedomi a nastaveni zrcadla mocnym, ne jenom slepe prijimat to, co jim predklada vladar. Demokracie je jako svetlo svicky, ktere muze kdykoli zhasnou vitr. Americka i evropska demokracie se muze rychle zvrhnout v diktaturu, pokud nebudeme vsichni budovat pilire na kterych demokracie stoji.
Dobry den,
dekuji za Vas komentar, cas a zajem zapojit se do diskuse. Clanek rozpoutal bourlivou debatu a chtel bych se tak tez do ni zapojit. Take si uvedomuji, ze clanek nebyl pochopen plne v mnoha ohledech. V privni rade bych chtel rici, ze s vami souhlasim ohledem toho, ze clanek prehlizi aspekty jinych vednich oboru. Prehlizi samozrejme i pohledy od jinych psychologickych skol. Je jen malym pokusem o strucny nazor (ne vedecklou studii), ktery v ramci moznosti a daneho rozsahu pokousi divat na “valku nazoru” skrze zakladni principy dusevni dynamiky, tak jak je popisuje hlubinna psychologie. Bohuzel je proto velice omezen v mnoha oblastech, tak jak jste na to poukazal Vy. Take, samozrejme, je velkym zjednodusenim komplexniho problemu a ANO hleda v narode osobnost, tak jako by to byl jedinec. Je ocekavano, ze toto bude brat ctenar z nadsazkou a velkou mirou hrave symbolicke predstavivosti.
Mym, zajmem a cilem nebylo odsoudit, nebo patologizovat odpurce “Zapadniho” pristupu, ale najit vysvetleni pro RYZE extremni, chcete-li nadmernou adoraci teorii, ktere jsou zalozene na propagande a manipulaci, fantastickych usudku, viry a tak dale. Odtud analogie z konspiracnimy teoriemi. Dle hlubinne psychologie, je za takovy postoj, jez spada do kategorie fanatickych presvedceni, zodpovedny nevedomy obsah (komplex, archetyp, symbol) jez tento postoj ovlivnuje. Teto identifikace, nebo naopak projekci si ja (ego) neni vedomo. Samzrejme, ze se konspiracni teorie tykaji jedincu po celem svete; demokratickych i nedemokratickych krajin. USA je toho prikladem. Jednoduse receno, mira individuace, (t.j. mira do ktere je vedomi oprosteno od nevedomeho vlivu nevedomi) urcuje intenzitu a povahu konspiracni teorie. Proto bych v zadnem pripade nechtel, aby clanek vyvolal dojem, ze kazdy kdo ma jiny, nebo svuj nazor, je nejakym zpusobem pod vlivem nevedomeho komplexu a pod. Clanek se tudiz nesnazi delit spolecnost na “pratelskou” a “nepratelskou” vuci Rusku, ale poukazuje na jev “prehnane,” nevedome identifikace. V druhe polovine pak extrapoluje na narod jako celek a hleda jednotny psychicky mechanismus, ktery by vysvetlil chovani narodu jako JEDINCE, obzvlaste pak jeho nekriticke prijimani kremelske propagandy a potezmo jeho nevedomou dispozici. Kdyz ke mne do ordinace prijde clovek, ktery bude tvrdit, ze ho sleduje CIA a dela to prostrednictvim civilnich letadel, jez mu preletavaji nad barakem, budu velice skepticky, zvlaste, kdyz muj klient bydli u letiste. Nektere teorie, prave ty, na ktere se clanek snazi poukazat vykazuji podobnou extremnost, neboli jsou nasledovany s extremni zaujatosti, bez toho aby jejich nasledovatele meli zajem patrat po jejich spravnosti. [Da se rici, ze cilem clanku neni odhaleni pravdy, ale spise poukazat na to, jak a proc je dulezite pravdu hledat] Pochopitelne, bez primych dukazu je temer nemozne se dobrat pravdy, na druhe strane demokracie ustanovuje podminky pro to, aby tato pravda mohla byt hledana, vystavena kritice, logicke analyze a pod. Pokud je tento proces zhacen a nazor prenechan jednemu zdroji, ktery je ovladan vicemene statni propagandou, pak je, verim, na miste mluvit o nizsim stupni demokratickeho procesu, jejimz si narod prochazi. Vyssi stupen demokracie nefunguje na principu pravdy, ale na principu kontroly. Tim, ze jedna strana kontroluje druhou a osvetluje takreceno jeji stinove motivy, je umozneno uvedomeni a zmena. I kdyz, je jedna nebo druha strana silne identifikovana se svou ideologii (viz USA), demokraticky proces, jestlize funguje spravne, tyto motivy transcenduje. Proto napriklad v USA Republikani prohrali volby...
Zcela s Vami soulasim, ze Individualismus je prekazkou individuace. Je jenom dalsim -ismem, ktery muze vtahnout jak jedince tak narod do sve lecky. To same plati pro nazensky fanati-smus, nebo material-ismus. To je samozrejme na delsi debatu. [Tady bych si vas dovolil odkazat na moji posledni knihu Ve jmenu Boha.] Clanek nema za cil klast rovnitko mezi demokracii a individuacii, jenom vyslovuje, nebo spise implikuje nazor, ze demokracie je zivnou pudou individuace protoze umoznuje nastavit nevedomi zrcadlo a ziskat tak nahled do vseho toho, co vyvoji brani. Vas priklad filmu je velice trefny. Demokracie musi neustale ukazovat stin a branit se identifikaci, nebo oprese moci. Jestlize demokracie funguje spravne, tak nam musi umoznit soudit politika, policii i soudce. Musi nam umoznit vymenit “nove” za “stare” a dat vsem moznost se na teto zmene podilet. V Rusku, je toto jeste jenom v plenkach. Zastavam nazor, ze cim vice individuaovanych jedincu, tim vice individuovany narod. Podivejte se jenom na to jak rusi ne-dokazali diskutovat na tema Pussy Riot...
Vase uvahy na tema individuace jsou zajimave. Souhlasim, s tim ze jak vyrovnavani se se smrti, tak nachazeni hlubsiho spojeni s druhymi (tedy laska) je soucasti individuace. Konzum a imperialismus (jak americky, tak rusky a pod) jsou projevy stinu. Stin je nevyhutny ingredient individuace, je hadem v raji, neni ale individuaci samotnou. nesouhlasim s vami, jestlize se snazite naznacit, ze demokracie neni procesem, resp. neumoznuje proces vynorovani se z kolektivity (participation mystique, tedy nevedome identity). Verim, ze demokracie je zatim tim nejlepsim vynalezem, ktere lidstvo ma jakozto prostredek “masove” individuace. Pokud funguje spravne, tak otevira moznost dialogu, slyseni z druhe strany, ne potlacovani a ubijeni hlasu opozice, jak se tomu deje jeste v mnohych ne-demokratickych krajinach. S pranim hezkeho dne Vladislav Solc
Dobry den,
Vas poukaz na narodni sounalezitost je velice trefny. Podle Carla Junga je tato sounalezitost zalozena na nevedomych vazbach, ktere on nazval archetypy. Tyto archetypy jsou jak materialni povahy, ktera je predavana geneticky, tak ne-materialni, tedy psychicke povahy, medium ktere, je kolektivni nevedomi. Veril, ze v tomto nevedomi existuji “vrstvy” psyche, ktere na zklade spolecnych nevedomych obsahu hierarchicky sdruzuji rodinu, klan, narod, rasu a tak dale, az do hloubky k “uhlikove” postate. Je otazkou, co zpusobuje silu teto sounalezitosti. Vidime preci, ze (cesky, i slovensky) narod je v tomto smeru pomerne dost rozdelen a jeho vetsi cast s ruskou politikou preci “nesounalezi.” Dle hlubine psychologie jsou to prave nevedome faktory, ktere umocnuji nazory a postoje. Obecne plati, ze cim vice je jedinec, nebo, spolecensky utvar, uzavren ve sve ideologii, tim silneji bude lpet na teto ideologii i emocionalne. Jako priklad uvedme fundamentalisticke spolecnosti v USA, kde je neochota prijmout opacny nazor zalozena na predem definovanych zakladnich (fundamentalnich) nazorech, jez jsou ustanoveny jako bozska dogmata. U otazek, jez jsou mene “sakralni” je pak zmena postoje pruchodnejsi. U krajin, ktere byli kulturne takrka jendotne (jako predvalecne Nemecko, predvalecna Korea a pod) sme mohli pozorovat vyrazny ideologicky rozchod pote, co byla nastolena v jedne “pulce’ ideologicka jednostrannost. Jednostrannost, tedy nevedoma identifikace, je prirozenym vychodickovym stavem (jak ontogenitcky, tak fylogeneticky), ktery muze byt prekonan vedomou integraci protikladu. Demokraticky proces pro toto otevira dvere. Vidime, ze v Rusku je velice silna nazorova jednostrannost, nebo chcete-li sounalezitost, snad prave proto, ze narod neni dostatecne pripraven podrobit si ji vedome kritice.
Dekuji za Vas cas a nazor, Vlado Solc
Vlado Šolc
Článek má dost široký záběr. Konspirační teoretik (zajímavá škatulka) asi jsem, tak zkusím nějak reagovat :-). Zajímavý, až pikantní je dle mého již vznik tohoto pojmu - viz definice tajných služeb po vraždě J.F.K. (také vznik PR viz propaganda před 1.sv.v.objednaná u soukr. společnosti) - zde zesměšnění a zdiskreditování odlišných názorů. Už tady se dá narazit na úskalí interpretace samotného pojmu...ale tady bychom se dostali do vymezování. Zajímavější je spíše konspirace (osobně mám raději česky - spiknutí). Zde se mi líbí Ježíšovo "poznáte je po ovoci", nebo také "cui bono" - komu to prospěje, popřípadě "krůček za krůčkem" (zdánlivě nesouvisející kroky od A do Z - cíle, které, pokud projde jeden, tak se udělá další - aneb syndrom "žáby v hrnci"). Pravda je tak nějak asi uprostřed, jako vždy. Když pominu krajní kons.teoretiky a jejich vysmívače (s jejich různými motivy a účely)na druhé straně, taky si dle mého každý může dle svých možností a schopností tu realitu skládat sám. Většina lidí má bohužel kaleidoskopické vnímání a vše berou jako nahodilost bez souvislosti. Pak je tu menšina těch s mozaikovým vnímáním a ti se dle mého můžou dostat k podstatě věcí. Každá teorie se však nejlépe prověři až v praxi života. A pokud se události po určitých "aha" efektech dějí tak, že vás nepřekvapují a jsou logickým vyústěním předchozích věcí, tak na tom něco je. Mám osobně respekt (ne obdiv)ke všemu schopným, inteligentním lidem s prostředky a možnostmi - nejsem naivní si myslet, že to neužijí ve svůj prospěch. Rovněž netrpím dětskou naivitou typu "to by přece vláda nedovolila", "to by neprošlo", "na to by se hned přišlo", a podobně. Nikdo tu není proto, aby vám utíral zadky, jak malém Jardovi - TOHLE je podle mě neprozkoumaný psychologický fenomén - neotřesitelná důvěra, že je o mě dobře postaráno a někdo na de mnou drží ochrannou ruku (stát, politici, banky, pojišťovny...) Já se nad Vaším článkem zamyslel a v něčem mi určitě pomohl. Děkuji. Skromně bych si přál o zamyšlení i z druhé strany.
Dobry den Frantisku. Dekuji za odpoved. V internetovem magazinu Vesmir najdete pokracovani dialogu, kritiku meho clanku i odpoved na kritiku. S pozdravem, Vlado Solc